Opomenutá předcovidová varování
Pandemie covidu‑19 se stala svým rozsahem a dopadem zatím největší globální zdravotní krizí 21. století, která svět výrazně zaskočila. Nemuselo k tomu dojít, pokud by se ve větší míře zohlednily zkušenosti a varování vyplývající z předcházejících pandemií, které svět postihly ve 20. století a v prvních dvou dekádách století nynějšího.
V historii lidstva bylo zaznamenáno mnoho pandemií a krizí, které měly značně negativní dopady na zdraví populace, ekonomiku a národní bezpečnost. I když má termín „pandemie“ dlouhou historii, stále není ještě přesně definován. Nicméně mezinárodně uznávána je definice uvedená ve Slovníku epidemiologie. Podle ní se jedná o „epidemii vyskytující se celosvětově nebo na velmi širokém území, přesahující mezinárodní hranice“ (Harris, S. S., 2000. A Dictionary of Epidemiology, Fourth Edition). K tomu lze přidat další dílčí charakteristiky: rychlost šíření nemocí, jejich infekčnost a závažnost zdravotních, sociálních a ekonomických dopadů.
Ve 20. století byly zaznamenány tři velké pandemie – „španělská chřipka“ (1918–1919), „asijská chřipka“ (1957–1958) a „hongkongská chřipka“ (1968–1969). Každá z nich si vyžádala mnoho lidských životů a měla vážné zdravotní a ekonomické následky. Z hlediska rozsahu je dosud podle hodnocení Světové zdravotnické organizace nejzávažnější „španělská chřipka“, které lze připsat 20 milionů ztracených životů (WHO, 2011. Comparative Analysis of National Pandemic Influenza Preparedness Plans).
Škody minulých pandemií na zdraví a životech
Ještě před pandemií covidu‑19 byly v prvních dvou dekádách 21. století ve světě zaznamenány tyto hlavní pandemie: H5N1 (chřipka), H1N1 („prasečí chřipka“), MERS (Middle East Respiratory Syndrome), ebola a SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome). V této souvislosti je možné uvést, že ve srovnání s pandemií covidu‑19 výše uvedené pandemie zasáhly méně zemí a měly řádově menší rozsah a úmrtnost (H1N1 151 700–575 400 obětí, ebola více než 11 000 obětí). Covid‑19 podle statistických údajů WHO k 8. srpnu 2022 vykázal 581 686 197 potvrzených nákaz a 6 410 961 obětí (WHO, 2022. Coronavirus (COVID‑19) Dashboard).
Covid‑19 je považován za velmi nebezpečnou chorobu, ale totéž je možné říct o chřipce, která stále zůstává jednou z nejnebezpečnějších pandemií. Je charakterizována vysokým nebezpečím šíření a vysokou mortalitou (odhady WHO uvádějí 250 000–500 000 celosvětově). V roce 2009 např. zasáhla chřipka 178 zemí, v USA bylo na konci první dekády století (duben 2009–duben 2010) zaznamenáno (odhadem) 43–88 milionů případů chřipky, 192 000–398 000 hospitalizací a 8720–18 050 úmrtí (US Centers for Disease Control and Prevention, 2010).
Stejně nebezpečné byly pandemie tropické horečky dengue a eboly. Epidemie horečky dengue byla v letech 2015–2016 zatím nejhorší v historii Latinské Ameriky (v Brazílii bylo zaznamenáno 1,5 milionu případů, zasaženo bylo minimálně 34 zemí). Pandemie eboly ve druhé polovině druhé dekády století pak výrazně zasáhla západní Afriku a míra mortality zde dosahovala až 40 procent.
Ekonomické dopady minulých pandemií
I na základě výše uvedených, relativně omezenějších pandemií už byly indikovány jejich vážné celospolečenské dopady. Mezi ně patřilo ohrožení politické a ekonomické stability společnosti (mimořádně zranitelné jsou v tomto ohledu především rozvojové země s omezenou zdravotnickou infrastrukturou), přetížení a zahlcení zdravotního systému, negativní dopady na ekonomiku států a jeho jednotlivých hlavních odvětví (finanční sektor, doprava, vzdělávání, zemědělství, trh práce), snížení kvality života občanů, rodin, společenských komunit (včetně společenské izolace), zvýšení úmrtnosti a z toho vyplývající ekonomické a psychologické dopady na širokou populaci.
Co se týče ekonomických ztrát, ty byly velmi značné. Pandemie eboly si jen v západoafrické Sieře Leone vyžádala 6 miliard dolarů, náklady na pandemii chřipky v USA činí odhadem 90–220 miliard dolarů. Nepřímé ztráty byly též výrazné. Např. SARS způsobil v roce 2003 v Číně pokles HDP o jedno procento, v jihovýchodní Asii o 0,5 procenta. Ztráta příjmů do rozpočtů pak činila ve východní a jihovýchodní Asii mezi cca 12–28 miliardami dolarů (Gostin LO, Friedman EA. A retrospective and prospective analysis of the west African Ebola virus disease epidemic: robust national health systems at the foundation and an empowered WHO at the apex. Lancet. 2015; Prager F, Wei D, Rose A. Total Economic Consequences of an Influenza Outbreak in the United States. Risk Analysis. 2016; MacKellar L. Pandemic Influenza, A Review. Population and Development Review. 2007).
Snížení odolnosti zdravotních systémů v důsledku krize se vymstilo
Zvláště pandemie SARS/MERS a H1N1 přinesly i závažné dopady na mentální zdraví zdravotnického personálu a celé populace. V případě lékařů a dalších zdravotnických pracovníků se projevil vysokou úrovní psychického strádání, posttraumatickým stresem, pocitem izolovanosti, strachem o rodiny a blízké, aby se nenakazili, a celkovou depresí. Lidé pak zažívali pocit strachu z neznámého, vysokou míru stresu, docházelo i k narušování vztahů v rodinách a společenských komunitách, ztrátě důvěry, často i pod tlakem ekonomických problémů (ztráta výdělku, zaměstnání) a přístupu k základním životním potřebám (dostupnost potravin) (Scobie G, Whitehead R. What are the impact of past infectious disease outbreaks of non‑communicable health outcomes? Public Health Scotland. 2020).
Bohužel bez ohledu na varovné signály o negativních dopadech pandemií přitom došlo v „předcovidové době“ k tlaku na omezování zdravotních a sociálních služeb, a to i v rámci EU, mj. i vlivem dopadů dosud nejvážnější ekonomické a finanční krize po skončení 2. světové války v letech 2008–2009. Její vážné následky se projevily i v následujících letech. Výše škrtů byla masivní. Rozpočty na zdravotnictví se snížily v některých zemích o 20 procent (Bulharsko, Chorvatsko, Řecko, Maďarsko, Itálie, Lotyšsko, Portugalsko, Rumunsko, Španělsko). Poplatky za lékařskou péči se zvýšily v ČR, Dánsku, Estonsku, Francii, Řecku, Irsku, Itálii, Lotyšsku, Nizozemsku, Portugalsku, Rumunsku a Slovinsku. Citelné bylo i snížení platů ve sféře zdravotnictví v podstatě napříč členskými zeměmi EU v rozmezí od cca 10–14 procent (ČR, Francie, Litva) až po 25 procent (Rumunsko). Došlo i ke zmrazení růstu mezd (Velká Británie, Slovinsko) a redukci počtu lékařů (Řecko o 25 %). Značná byla i redukce rozpočtů na zdravotní a sociální péči v Estonsku, Řecku, Itálii, Irsku, Rumunsku a ve Slovinsku. Odstrašující příklad představuje Řecko, kde došlo ke zkrácení výdajů na zdravotnické služby o 25 procent (Maucher M. Impacts of the Financial and Economic Crisis and of Austerity Measures on the Health Workforce and on Paients in Europe, EPSU. 2013). Podle studie European Federation of Nurses Association provedené ve 34 evropských zemích a publikované v lednu 2012 mělo snížení platů a redukce personálu vlivem krize za následek vysokou míru nezaměstnanosti sester na jedné straně a vyšší pracovní zátěž sester, které zůstaly součástí zdravotního systému, na straně druhé. Omezená možnost kvalitní rekrutace nelékařského zdravotnického personálu se projevila v poklesu jeho kvalifikace. Úsporná opatření se odrazila i v nedostatku odpovídajícího zdravotnického vybavení. Vše pak vedlo k celkovému snížení kvality péče a bezpečnosti pacientů (European Federation of Nurses Association. Caring in Crisis – The Impact of the Financial Crisis on Nurses and Nursing, 2012).
Deficit odolnosti zdravotního systému se pak naplno projevil v době pandemie na počátku roku 2020 v Itálii, která byla jako jedna z prvních konfrontována se silnou pandemickou vlnou. Zdravotní systém kolaboval kvůli tomu, že místo potřebných 10 miliard eur na své fungování obdržel pouze pětinu této částky. Chybělo 47 000 lékařů, zdravotníků a technických pracovníků a též 70 000 lůžek v nemocnicích. Počty úmrtí pacientů tak byly neúměrně vysoké. Problémy podobného rázu byly i v některých dalších evropských zemích.
Opomenutá předcovidová pandemická varování jsou tak vážným mementem. I kvůli faktu, že řada předních zdravotnických expertů varuje, že s ohledem na široké spektrum a četnost pandemií otázka nezní, zda přijde další pandemie, ale kdy a v jakém rozsahu.
PhDr. Miloš Balabán, Ph.D.,
Článek vznikl jako součást projektu TL04000057 v rámci 4. veřejné soutěže programu ÉTA TA ČR „Zvýšení odolnosti specifických ohrožených skupin při výpadku zdravotních a sociálních služeb“.
