Opravdu za to může stát?

Před časem jsem zase poslouchal hlas lidu zprostředkovaný Českým rozhlasem. Valná část pořadů byla věnována karlovarské porcelánce. Hovořil v nich např. muž, který přišel o zaměstnání. Ženu má na mateřské dovolené, mají tři děti a splácejí hypotéku na dům. Měsíčním příjmem rodiny je mateřská – 3 500 Kč. Kraj, stát a jiné organizace se nezaměstnaným propuštěným z porcelánky snažily pomáhat.

Žádal o pomoc, neměl však na nic nárok. Protože žena v porcelánce zaměstnaná nebyla a žena má příjem – mateřskou. Hovořil sice s hořkostí, ale klidně, rozvážně. Měl mé sympatie. Pak dostal otázku, zda mohl něco podobného předvídat a připravit se na to. Zvýší hlas. Neměl. Nikdo mu nic neřekl. Prostě nikdo. Ani podnik, ani odborová organizace, ani městský úřad.

Kdyby ho upozornily, měl dnes práci. Je zručný údržbář a asi před dvěma lety mu nabízeli místo v jiném podniku, měl by tam dokonce vyšší plat. Odmítl to, protože by musel dvacet kilometrů dojíždět. Měli ho přece upozornit, lépe informovat. Hlas měl najednou plný hostility a téměř křičel. Je to společnost, tento stát a jeho politika, které ho přivedly do neštěstí.

Všude dnes slyším, vidím a čtu něco podobného. Nikdo nás nevaroval, že přijde krize. Říkali jen cosi o přibrzdění růstu ekonomiky. Nikdo nám neřekl, že se máme připravit.

Nepřestávám se divit. Na jaké planetě, v které sluneční soustavě žili poslední rok lidé, jimž chyběla informace, že se blíží krize? Podívám se na titulky loňských novin. Krize je tu. Český export se zadrhl. Škoda omezí výrobu na čtyři dny v týdnu. Krize musí bolet. Černý rok investorů. Jak mohli zaměstnanci karlovarské porcelánky nevědět, že firma měla potíže s exportem už řadu let?

Jiná věc je, že málokdo uměl odpovědět na otázku, jak se měli lidé na krizi připravit. Měli hromadit úspory a co nejméně nakupovat? Kdyby lidé takovou radu uposlechli, vznikla by krize už jen z tohoto důvodu. Poněkud hazardní sázka na nekonečnost konjunktury automobilového průmyslu mohla vést jeho pracovníky k úvahám o přeškolování na jinou profesi. Když se lidé chlácholili, že nás krize zasáhne méně než ostatní svět, mohli lidé pracující v odvětvích závislých na exportu už v průběhu minulého roku opouštět svá místa a hledat uplatnění v podnicích s převahou tuzemských zákazníků. To by však pomohlo jen nemnoha lidem, kteří by se k takovému kroku rozhodli mezi prvními. I když jsem věděl, že přijde, ani já nevím, jak jsem se měl na krizi připravit.

Žehrání na nedostatek informací od státu, od veřejné správy, od úřadů je asi český národní sport. Jedno ruské přísloví praví, že koně můžeš přivést k vodě, napít se však musí sám. Mám pocit, že český občan v obdobné situaci čeká, že dostane napít sondou rovnou do žaludku. Nebo čeká na nařízení, že se musí napít, jinak mu hrozí trest smrti nebo aspoň vězení. Nevím, zda by pomohlo, kdyby každý musel podepsat něco jako informovaný souhlas.

Za nejnebezpečnější dědictví éry komunismu pokládám přesvědčení, že každý z nás je jen nepatrné kolečko ve všeobjímajícím kolektivu pracujících hýčkaném STRANOU A VLÁDOU, která se vždy o vše místo mě postará. Strana a vláda orientovala mou cestu studenou válkou. Zaručovala mi zaměstnání (ať jsem chtěl nebo nechtěl, a hlavně takové, které chtěla ona, a ne já), plat (mizerný, ale nikdo ho neměl o mnoho vyšší), vzdělání (kam až jsem se mohl na jeho stupních dostat, rozhodovali různí zástupci pracujících), zásobování potravinami (hlad nebyl, ale maso bylo vbrzku a banány a pomeranče byly dárkem Strany a vlády).

Na začátku devadesátých let minulého století jsem se podobně jako řada jiných psychiatrů setkával s novou podobou depresivního syndromu. Šlo o pacienty, kteří se po desetiletí drželi v dobrém psychickém stavu míněním, že nemohou za to, že žijí v jakési průměrně kolektivní bídě. Byl to režim, který jim bránil uplatnit talent, studovat, podnikat. Najednou jim spadla do klína svoboda a oni najednou nevědí, co s ní. Přesvědčili se, že ani teď nedokážou víc než se vézt s většinou a živit se jako dosud.

Došlo k sebepoznání: neumějí. I když by teď mohli, nevědí co a jak. Bojí se riskovat. Byli zklamáni sami sebou. Jestliže u nich tento distres vedl k poruše serotoninových neurotransmisí, odnesli to depresivní poruchou. Jiní, podobně sebou zklamaní, začali v sobě živit závist a nenávist k těm, kteří podnikat začali a byli úspěšní. Tyto afekty pak vedly jejich ruku u volební urny.

Čím více má občan svobody, tím větší zodpovědnost za sebe má. Neschopnost nebo odpor k převzetí této zodpovědnosti je tvrdošíjně přežívajícím důsledkem čtyřiceti let komunistické diktatury. Toto dědictví je u kořenů tak často proklamované demoralizace postkomunistické společnosti. Jakoby samozřejmý, málo však zmiňovaný – zločin, který na nás komunismus spáchal, je enormní zbídačení země.

Po válce jsme byli vedle Švýcarska a Švédska nejbohatší zemí Evropy. Vzpomínám, jak se v únoru 1947 konalo mistrovství světa v hokeji v Praze. Stali jsme si mistry světa zásluhou Rakouska, které překvapivě porazilo Švédsko, a připravilo ho tak o rozhodující bod. Vděční a bohatí Čechoslováci vypravovali vlaky s potravinami a šatstvem do Rakouska, kde byla bída a hlad.

Pracoval jsem v „Léčebně pro choroby mozku“ („psychiatrie“ byla našim vládcům podezřelá jako něco idealistického). Mezi pacienty bylo tehdy ještě dost těch, kteří měli progresivní paralýzu. Ta se léčila podle Wagner‑Jauregga horečkami a Neo‑salvarsanem nebo později penicilinem.

Nejspolehlivější metodou vyvolání horeček byla malárie, jejíž kmeny se udržovaly pasážováním mezi pacienty. Když někde malárie vymizela, jelo se do jiné léčebny pro malarickou krev. Někdy v roce 1953 se malárie přestala objevovat ve všech léčebnách Československa. Ministerstvu nezbylo nic jiného než povolit cestu sanitkou do Vídně pro malarickou krev. O možnost překročit hranici střeženou kulomety, ostnatým drátem a zlými psy byl sveden tuhý boj. Když se vítězný šofér, sestra a lékař vrátili z Vídně, vyprávěli s očima navrch hlavy o pohádkovém bohatství, ve kterém se tam žije: banány, pomeranče, švýcarská čokoláda, pravá brazilská káva, mořské ryby, luxusní textil. Obchody, kde je všechno, ale úplně všechno k dostání. Všude čisto, opravené domy. Inu, Marshallův plán udělal za šest let zázrak.

Zázrak s opačným znaménkem se odehrál u nás. V rekordním čase stačili komunisté rozkrást všechno. V továrnách se pracovalo na předválečných strojích, po silnicích jezdila většinou předválečná auta. Lidé byli ožebračeni měnovou reformou. Zemědělství se těžko vzpamatovávalo z rozkulačení.

Jsme ještě pořád chudí. Zkušenosti s několika desítkami multimilionářských tunelářů vedou k tomu, že se značná část naší veřejnosti dívá na bohatství jako na něco, co mohlo být získáno jen nepoctivě. Mnohé celebrity se s požitkem sluní v přízni bulváru a přispívají tak k tomu, že bohatství je pejorativum.

Musíme se smířit s tím, že mezi bohatstvím, morálkou a slušností je pozitivní korelace. I když pro mnoho výjimek nepříliš těsná. I pravda a láska se lépe hlásá z klimatizovaných limuzín než z laviček bezdomovců. Náskok ekonomiky zemí, které neprošly čtyřiceti lety komunismu, se dohání těžce. Ani dvacet let budování kapitalismu mě na mezinárodních kongresech nestačilo zbavit obav, že se nebudu moci revanšovat za pozvání na večeři v luxusní restauraci.

Pádem vlády uprostřed našeho předsednictví EU jsme pozbyli hodně důvěryhodnosti. Stydím se za to zvlášť před Američany, kteří to vidí tak, že jsme podrazili Evropě nohy v době ekonomické krize a – možná – v rozhodující etapě boje s terorismem, kdy je ještě možné zabránit, aby se teroristé dostali k atomovým zbraním. Je to smutné, když svou spoluzodpovědnost za tento stav mohu prožívat jen jako stud. Co je to s tou naší demokracií, když mi nic jiného nezbývá?

Anebo? Ano. Mohu psát komentáře do Medical Tribune.

Zdroj: