Osudy I. chirurgické kliniky VFN…

Uvedení pavilonu I. chirurgické kliniky do provozu po rekonstrukci provedené v letech 2008–2009 je příležitostí ke vzpomínce na historii chirurgie v Čechách, na vznik české a posléze I. chirurgické kliniky. Určení místa jejího personálu, osobností, všech učitelů a zdravotnických pracovníků, kteří na klinice pracovali. Je slušností každé společnosti vzpomenout předchůdců, kteří dílo vytvořili a předali dalším, aby ti v započatém pokračovali. Jen tak lze v souvislosti hodnotit přínos celé kliniky pro medicínu a vyvarovat se chyb do budoucna.

Chirurgie v Čechách prošla podobnými etapami jako v okolních zemích střední a západní Evropy. Chirurgie jako obor prošla vývojem od období svépomoci jedince, vzájemné pomoci a empirie. Ta se soustřeďovala jako bohatství jedinců a posléze rodů provozujících vznikající ranhojičství. Zkušenosti se předávaly z otce na syna a až posléze vedly ke vzniku řemesla. Tím bylo zprvu opovrhováno, přičemž se soustřeďovalo kolem lázní, klášterů (bradýři na počátku pečovali o duchovní, jimž církev kázala, aby chodili oholeni), posléze nabývalo privilegii císařů na důstojnosti a zakládalo a soustřeďovalo se do cechů. Nařízením církevních koncilů v Tours roku 1163 („Eccelsia abhoret sanguis“) bylo zakázáno manipulovat s krví, po roce 1215 dokonce církevní koncil vydal zákaz vysokoškolské výuky chirurgických praktik. Do tohoto prostředí vstoupilo založení vysokého učení Karlova v Praze v roce 1348, které jako jedno z prvních vysokých učení mělo jako součást lékařskou fakultu. Vystudovavší „doctores medicinae“ mohli vědět jen okrajově něco o chirurgii od profesora anatomie a mohli nemocné pouze doporučovat do péče ranhojičů, lazebníků a bradýřů. Ti byli často německé národnosti a byli daleko početnější něž absolventi vysokého učení. Navzdory nařízení, že musejí skládat zkoušky před univerzitními komisemi, především po bitvě na Bílé hoře se tak stávalo jen zřídka. Přitom pro nemocné na venkově byli na dlouhá léta nejbližšími pracovníky v medicíně pro širokou veřejnost se zkušeností víceméně laickou. Přes zákazy koncilů ale do Evropy přicházeli zkušenější chirurgové z jihu – Španělska a z jižní Francie. Podle pověsti vedlo císaře Karla IV. k založení lékařské fakulty trápení s jeho postupně slepnoucím otcem Janem Lucemburským, s nímž musel mladý markrabě podniknout cestu do Španělska, odkud přicházely zprávy, že tamní Mauři vynikají všeobecně v léčení. Byli to „herniarum sectores“ a „ophthalmici“ z Maury osídlených částí Evropy, kteří byli zváni do bohatších rodin. Ti totiž nebyli, stejně jako tamní filosofové, ovlivněni nařízeními katolické církve, protože byli muslimové a islám podobná nařízení neměl. Proto s příchodem osvícenství v době panování císařovny Marie Terezie byl přivítán zdravotnický zákon z roku 1774, který postavení ranhojičů ve společnosti upravoval. Díky autorovi, osobnímu lékaři Marie Terezie van Swietenovi, absolventovi školy v holandském Leidenu, se tak významně omezil počet šarlatánů a podvodníků vykonávajících na venkově pokoutně lékařství včetně chirurgie. Na konci panování Marie Terezie a poté za vlády císaře Josefa II. bylo na území monarchie započato se zakládáním všeobecných nemocnic pro širší veřejnost, protože do té doby se léčilo v domácnosti, maximálně léčili fyzikové (městští lékaři) docházející ke kontrolám do špitálů. Tato zařízení měla přispět ke zvýšení výkonnosti poddaných na rolích i na polích válečných.

Vznik Všeobecné nemocnice v Praze

Praha opět měla zvláštní postavení. Ač příkaz k budování všeobecných nemocnic došel direktivně do Prahy v květnu 1781, před Prahou stál problém. Všeobecné nemocnice již vznikaly na řadě míst (ve Vídni v roce 1784, v Brně 1786, v Olomouci 1787). Pražané se dohadovali, zda má nemocnice vzniknout v místech praktikujících špitálů U milosrdných Na Františku, na Karlově nebo podle organizátorů protomedika prof. T. Bayera a profesora a ředitele polytechniky a vedoucího Zemského stavebního ředitelství F. L. Hergeta v posádkovém špitálu na místě dnešního obchodního domu Kotva. Místo musel určit až Josef II., když přijel v říjnu 1876 do Prahy. Ten stanovil, že nezaopatřené šlechtičny z kláštera sv. Andělů na Dobytčím trhu budou přestěhovány do špitálu na Hradčanech a klášter bude přemístěn do dnešní Pařížské ulice. Stávající budova na Dobytčím trhu měla být zvýšena o jedno patro a v zahradě měl být podle plánu přistaven blázinec a domek pro postižené vzteklinou. To vše za minimálního finančního přispění. Císař zrušil řadu klášterů a špitálů pečujících o nemocné a dotace od přidělených dvorců a dalších dříve určených zdrojů měly být přesměrovány k podpoře nově vzniklé Všeobecné nemocnice. Tato nemocnice byla vybrána jako místo výuky adeptů medicíny v rámci pražské lékařské fakulty. Bylo v ní vyčleněno několik lůžek k výuce ranhojičů. Pozdější císařské dekrety stanovily rozsah odborného školení pro získání titulu chirurga nebo ranhojiče jako patron chirurgie, magistr chirurgie nebo doktor chirurgie. Podobná lycea byla založena v rámci monarchie např. v Olomouci, Trnavě, Štýrském Hradci.

Zrod oboru chirurgie

Chirurgie se tedy stala součástí výuky na lékařských fakultách teprve ve druhé polovině 18. století. Do té doby funkci chirurgů zastávali na okraji společnosti stojící bradýři, posléze cechy a potulní léčitelé. Na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě byl v roce 1773 jmenován profesor Eduard Arnold, který měl zároveň s anatomií přednášet chirurgii. K této funkci byl prof. Arnold speciálně připraven ve Vídni a v roce 1774 byla na pražském učení založena stolice pro teoretickou chirurgii. Od roku 1786 pak byla výuka chirurgie zcela osamostatněna. Na lékařské fakultě se v té době školili vedle budoucích doktorů medicíny nastávající ranhojiči, magistři chirurgie a doktoři chirurgie. K rozvoji výuky chirurgie došlo v Praze až na počátku 19. století. V té době se začala formovat i chirurgická obec přičiněním profesora Ignáce Fritze (1778–1841) a jeho nástupce Františka Piťhy (1810–1875). Ač Fritz nakonec odešel na Josefinum do Vídně a publikoval jen v němčině a na univerzitě se přednášelo oficiálně německy, oba jmenovaní vychovali řadu chirurgů pro český venkov. Po událostech roku 1848 se projevoval i na fakultě v Praze obrozenecký duch, navíc podpořený rakousko-uherským vyrovnáním v roce 1856, výuka však běžela pod bachovským dohledem německy. Skrovná česká inteligence si v Praze raději stále všímala děl cizojazyčných, přičemž práce českých autorů byly pokládány za méněcenné. Nebylo-li porozumění pro literaturu beletristickou a básnickou, tím méně ho bylo pro práce odborné. Učitelé pražské lékařské fakulty uveřejňovali své práce především ve fakultním časopise „Vierteljahrschrift für praktische Heilkunde“ (založeném v roce 1844). Nový obrozenecký duch vyžadoval vyrovnání se s neexistujícím českým lékařským názvoslovím. Skupina kolem J. E. Purkyně, E. Grégra a B. Eiselta (přednášel česky obligatorně od roku 1869) připravila stanovy a v roce 1862 založila Spolek lékařů českých s Časopisem lékařů českých. Ve sněmovně také prosazovali oddělení české fakulty a zasadili se spolu s Jungmannem a dalšími o vznik českého odborného názvosloví. Při Spolku lékařů českých posléze vznikla i chirurgická sekce. V té době se s kritikou za pokus přednášet chirurgii česky setkával i Josef Blažina (1813–1885), přednosta tehdejší stolice chirurgie na fakultě a vedoucí oddělení ve Všeobecné nemocnici. Nicméně jeho aktivity i jeho asistentů vedly nakonec v roce 1872 k oddělení II. chirurgické kliniky, tvrdě německého zaměření. Za Blažiny vyrostl prof. Vilém Weiss, který byl již v roce 1881 uveden jako budoucí přednosta české chirurgické kliniky, vznikne-li česká fakulta.

Po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na část českou a německou ve školním roce 1882–1883 se pro českou část stala přirozeným krystalizačním bodem česká chirurgická klinika, která byla 28. dubna 1882 otevřena ve Všeobecné nemocnici v Praze. Protože všichni přednostové původní lékařské fakulty se svými ústavy a klinikami (kromě kliniky vnitřní – prof. Eiselta, chirurgické – prof. Weisse, a gynekologické – prof. Strenga) zvolili fakultu německou, česká lékařská fakulta zahájila svoji činnost o rok později než ostatní fakulty české univerzity. Dne 15. října 1883 byla ve fyziologickém ústavu ve Spálené ulici 74 odhalena Myslbekova pamětní deska (posléze přenesena na budovu dnešní České pojišťovny). Do té doby museli Češi vybudovat v krátkém čase novou budovu teorií v Kateřinské ulici (dnešní děkanát) a také další kliniky ve Všeobecné nemocnici. Došlo k tvrdému souboji o studenty mezi německou a nově vzniklou českou fakultou. Nakonec i česká pražská lékařská fakulta našla své místo ve společnosti a v odborném světě. I když I. chirurgická klinika zahájila svůj oficiální provoz roku 1882, stávající pavilon byl otevřen až v září 1890 pod patronací prof. V. Weisse.

Vznik odborné společnosti

V té době s rozvojem a diferenciací lékařských oborů vznikají v Evropě odborné společnosti. Stejně tak u nás vedle univerzálního Spolku lékařů českých krystalizovalo založení specializované odborné společnosti chirurgických oborů. Zásadní roli u nás v tomto směru pro další vývoj chirurgie sehrála česká chirurgická klinika. Po vzniku československého státu byl v Praze v roce 1920 ustaven výbor Československé společnosti chirurgicko-gynekologické. Na schůzi výboru společnosti byly 4. listopadu 1920 za předsednictví prof. Kukuly přijaty stanovy společnosti. Z popudu sekretáře doc. Horáka z I. chirurgické kliniky (původně české chirurgické kliniky) v Praze bylo zvoleno redakční „komité“ s úkolem připravit podmínky pro založení odborného chirurgického časopisu. Bylo rozhodnuto, že první číslo chirurgicko-gynekologického časopisu vyjde v roce 1921a ve stejném roce o Velikonocích se bude konat první sjezd Československé společnosti chirurgicko-gynekologické. Datum sjezdu bylo oznámeno na 2. až 4. dubna 1921, přihlášených bylo 107 účastníků. Sjezd zahájil prof. Kukula a zdravici k účastníkům v posluchárně I. chirurgické kliniky pronesli prof. Hlava, prof. Sylaba a prof. Heveroch. Účastníkům sjezdu byl předložen 1. sešit nového časopisu Rozhledy v chirurgii a gynekologii.Touto událostí byl dán základ odborné společnosti českých a slovenských chirurgů, gynekologů a porodníků. I v následujících letech, až do druhé světové války, se chirurgové a gynekologové scházeli ke svým sjezdům v posluchárně I. chirurgické kliniky, pokud se sjezdy konaly v Praze. Přednostové ve společnosti aktivně vystupovali a hojně publikovali ve svém odborném časopisu. Ovlivňovali tak podstatnou měrou dobrou úroveň české chirurgie u nás. Po rok trvajících debatách došlo v roce 1930 k rozdělení Československé společnosti chirurgicko-gynekologické na dvě sekce. Na Sekci chirurgickou a Sekci gynekologickou Československé společnosti chirurgicko-gynekologické. V roce 1936 pak vznikly zcela oddělené společnosti. Od roku 1937 časopis změnil název na Rozhledy v chirurgii s pokračujícím číslováním ročníků. Bohužel v důsledku dalších historických událostí byla nově vzniklá Československá společnost chirurgická po rozdělení státu v roce 1939 přejmenována na Českou společnost chirurgickou. Přesto se jejího sjezdu v roce 1939 zúčastnili delegáti ze Slovenska. Po druhé světové válce se odborný i společenský život chirurgů decentralizoval, a stal se tak záležitostí obecnou, na které participuje řada nově vzniklých velkých chirurgických pracovišť. 

I. chirurgická klinika a její bývalí žáci stáli u počátků řady dalších odborných společností. Mezi válkami vznikly společnosti ortopedů, rentgenologů. Po II. světové válce se oddělily společnosti neurochirurgická, urologická a další.

Vznik odborné chirurgické společnosti po první světové válce se tak stal vzorem pro zakládání dalších odborných společností u nás, jak ve své vizi předpověděl význam I. sjezdu chirurgů a gynekologů prof. Heveroch.

I. chirurgická klinika zažila dostavbu nového křídla na severní straně budovy, zahrnující ambulantní prostory, tzv. nové oddělení a operační sály v první polovině dvacátých let minulého století, a dále moderní přestavbu operačních sálů na počátku osmdesátých let.

Poslední přestavba operačních sálů a oddělení JIP realizovaná v letech 2008–2009 pozvedla kliniku stavebně a vybavením zpět na důstojné místo. Usnadní těžkou práci personálu, který navzdory všem technickým problémům držel až dosud krok s moderní chirurgií.

Nejlépe stav před přestavbou vystihl jeden z architektů velké firmy zabývající se stavbami ve zdravotnictví v ČR, když procházel starou budovou: „... hodně jsme o vás slyšeli, ale nepředstavovali jsme si, že to děláte v takovém prostředí.“ Je pochopitelné, že udržení plného chodu kliniky i během přestavby v náhradních prostorech VFN si vyžádalo velkého úsilí v řízení a organizaci kliniky a že klade velké nároky na pochopení a obětavost lékařského i sesterského kolektivu a ostatních pracovníků. Nechť dílo provedené velkým úsilím firem a celého personálu je k jeho užitku a užitku chirurgicky nemocných.

Quod bonum, fastum et fortunatumque sit!

Doc. MUDr. Jan Šváb, CSc.,

I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN v Praze

***********rámeček**********

Lidé, kteří stáli v čele I. chirurgické kliniky

Prof. MUDr. Vilém Weiss (7. 4. 1835–9. 7. 1891) byl prvním přednostou české chirurgické kliniky (1882–1891), zastával funkci děkana a rektora univerzity od roku 1883.

Při slavnostním zahájení výuky oslovil prof. Weiss jako první přednosta první české chirurgické kliniky přítomné „Ctění pánové“ a vytyčuje pracovní program kliniky: „Hlavním naším cílem a úkolem musí být především pracovati přesně v zájmu vědy, jako totiž důstojnost vysokého učení vyžaduje, a prosím, abyste i vy ctění pánové všichni bez rozdílu dokázali sousedům nám ne mnohdy příliš dobrým a laskavým, že nejsme tak národ inferiorní, jak nás rádi nazývají. My snažiti se musíme dokázati světu ostatnímu, že věda lékařská vykládaná řečí českou na vysokém učení Karla IV., do kterého opět právně uvedeni jsme, nebude klesati jako to v době novější v jistém odborném listu hlásáno bylo, nýbrž že bude vzkvétati.“

Publikoval především česky. Popsal řez postranní na kámen močový, resekci čelisti.

V roce 1888 byla započata stavba nové chirurgické kliniky. Po dostavbě bylo konstatováno, že budova bude určena pro „nemoci zevní“, bude tedy společná i pro dermatologii, pročež nemá dostatek místa pro zajištění chirurgické služby. Operační sál měl plochu 137 m² a byl v místnosti posluchárny, jak bylo v té době zvykem jinde v Evropě,

Prof. MUDr. Karel Maydl (10. 3. 1853–8. 8. 1903) stál v čele kliniky v letech 1981–1903. Byl žákem prof. Eduarda Alberta v Innsbrucku a ve Vídni. Jeho vědecké dílo čítalo 78 prací včetně monografií. Počáteční práce byly z patofyziologie. Řešil experimentálně původ glykogenu (1879), zabýval se osudem červených krvinek po transfuzi (1884), studoval význam transfuze u vykrvácených zvířat (1884). Dne 29. prosince 1882 provedl první laminektomii, pět měsíců před MacEvenem (9. 5. 1883), která se udává ve světové literatuře jako první. V roce 1885 odstranil nádor mozku, a předstihl tak o 11 měsíců Benneta a Godleeho, kteří provedli svou trepanaci v listopadu 1885, a o 21 měsíců Horsleye, jehož trepanace pochází ze září 1886. Provedl exstirpaci laryngu. V břišní chirurgii popsal v díle „O rakovině střevní“ v roce 1883 dvouhlavňovou kolostomii. Nová metoda plastiky kýly stěny břišní byla zaznamenána pod jeho jménem v roce 1885, v urologii sepsal dílo „Příspěvek k otázce vysokého řezu na kámen“ v roce 1884. Byl zastáncem asepse. V roce 1894 přispěl významným dílem „O hlízách podbráničních“. Maydlovu „Nauku o kýlách“ Kukula označoval za první českou učebnici chirurgie.

Prof. MUDr. Otakar Kukula (2. 2. 1867–12. 8. 1925) nastoupil v roce 1904 na místo přednosty na české chirurgické klinice navzdory tomu, že na toto místo prosazoval prof. Maydl profesora Rudolfa Jedličku, který Maydla zastupoval po čtyři poslední léta jeho nemoci. Prof. Kukula vedl kliniku až do v roce 1925, kdy v Jeseníku, kde se léčil pro anginu pectoris, umírá. Publikoval 44 prací včetně monografií. Podporoval a prosazoval rozvoj nových vyšetřovacích metod: biochemická a bakteriologická vyšetření, rozvoj anestezie. Vedle břišní chirurgie se věnoval urologii, která v té době byla součástí chirurgie. V urologii publikoval v roce 1894 „O litiáse měchýře močového v Čechách“ a vydal monografii „Příspěvek k chirurgii ledvin“ v roce 1921. Po návratu z USA se dostal do sporu s prof. Thomayerem v požadavku indikace chirurgického zákroku při podezření na zánět červovitého přívěsku tlustého střeva, o němž napsal obsáhlé dílo v roce 1913. Podobně monograficky popsal střevní neprůchodnost. Propagoval operace žlučníku. Zdůrazňoval nutnost mezioborové spolupráce v medicíně, což zachytil výstižně ve vyjádření: „… důležitá je harmonie a těsnější připojení kliniky chirurgické ku klinice interní.“

Prof. MUDr. Arnold Jirásek (3. 7. 1887–28. 7. 1960) vedl I. chirurgickou kliniku od roku 1926 do roku 1959. Kolegium profesorů sice na místo přednosty navrhovalo prof. R. Jedličku, ten návrh bral jako nesmírnou poctu s poznámkou, že to bylo jeho celoživotním snem, nicméně se necítil zdravotně dobře a měl rozdělánu řadu aktivit. Uvedl, že zná mladší a stejně dobré, čímž mělo být naznačeno, aby kliniku dostal tehdy ještě docent Arnold Jirásek.

Prof. Jirásek bohatě publikoval, jeho práce byly vědecké a řada byla i zásadně pedagogického zaměření (Náhlé příhody břišní, Hnisavá onemocnění prstů ruky apod.).

Publikoval na 200 původních vědeckých rozprav, 10 knih, dvě učebnice. Na klinice se praktikovala chirurgie v celém rozsahu. Je považován nejen za zakladatele nově nastupujícího samostatného odvětví speciální chirurgie – neurochirurgie u nás, ale také za neurochirurga světové úrovně. Jako první totiž postihl význam specializace přes vědomí určitého nebezpečí, které v sobě specializace skrývá. Věděl, že se jí nedá bránit, protože je hnací silou pokroku v oboru. V roce 1938 docílil ustavení oddělení plastické chirurgie na klinice. Od roku 1930 byl prezidentem lékařské komory, předsedou chirurgické společnosti byl v letech 1947–1951, v roce 1954 byl zvolen akademikem. Vážil si práce zdravotních sester jako žen, které ze svého životního poslání jsou nejblíže trpícímu nemocnému.

Prof. MUDr. Josef Pavrovský, DrSc., (5. 6. 1909–28. 6. 1974) se stal přednostou I. chirurgické kliniky v roce 1959. Vydal na 300 publikací. Mezi nimi byly práce týkající se neurochirurgie, břišní chirurgie, prevence náhlých příhod břišních, o jejichž statistické sledování se zasloužil. V roce 1971 vydal „Náhlé příhody břišní“. Rozdělil kliniku podle nástavbových oborů (břišní chirurgie, pneumochirurgie, neurochirurgie, urologie, traumatologie, kardiochirurgie, angiochirurgie, endokrinochirurgie.

Prof. MUDr. Vladimír Balaš, DrSc., (narozen 3. 2. 1924) zastával funkci přednosty I. chirurgické kliniky v letech 1975– 1989. Jeho oborem byla obecná a speciální chirurgie zaměřená na chirurgii jícnu, žaludku, střeva, portální hypertenzi, o které publikoval monografii. Provedl u nás první z rozsáhlých resekcí slinivky a jater v 60. letech. Měl výborný diagnostický smysl a operační techniku, která mu dovolila tyto náročné výkony provádět s velmi dobrými výsledky. Ty pramenily i z toho, že dovedl soustředit kolem sebe řadu odborníků tak, jak se dnes postupuje.

Prof. MUDr. Marie Pešková, DrSc., (13. 1. 1935–17. 3. 2008) vedla I. chirurgickou kliniku v letech 1990–2001. Jejím zaměřením byla gastroenterochirurgie a chirurgie jícnu, chirurgie hepatopankreatobiliární a bariatrická chirurgie. Klinika se specializovala na chirurgii břicha, hrudníku a traumatologii, na samostatnou kliniku odešla kardiovaskulární skupina, skupina urologická posílila tým stávající urologické kliniky.

Doc. MUDr. Jan Šváb, CSc., (narozen 16. 11.1942) vedl I. chirurgickou kliniku v letech 2001–2008. Svou specializací navazoval na svou předchůdkyni na postu přednostky, prof. Peškovou. V roce 1991 na klinice zavedl laparoskopické výkony, rozšířil chirurgii slinivky břišní pro chronickou pankreatitidu, uvedl celou škálu výkonů pro idiopatické střevní záněty. Kromě statí do učebnic chirurgie vydal „Chirurgické léčení chronické pankreatitidy“, „Náhlé příhody břišní“ a s kolektivem pak knihu „Chirurgie vyššího věku“. Publikoval na 200 odborných článků a přednesl i stejné množství odborných pojednání.

Od 1. ledna 2009 převzal kliniku nový přednosta prof. MUDr. Zdeněk Krška, CSc. (narozen 1958).

*************konec*********

+ některé neskenované listiny

P ř í l o h y:

.

Obr. 1 Výpis ze zákona 24

Obr. 2 Titulní stránka z ČLČ – Weissova řeč

LITERATURA

1. Časopis lékařů českých, ročníky I–LX. Knihtiskárna dr. Eduard Grégr a syn. Nákladem Spolku českých lékařů v Praze.

2. Hlaváčková L, Svobodný P. Dějiny Všeobecné nemocnice v Praze 1790–1952. Praha: Karolinum, 1990.

4. Hlaváčková L, Svobodný P. Dějiny pražských lékařských fakult 1348–1990. Praha: Karolinum, 1993.

5. Kolektiv autorů. Bibliografický slovník pražské lékařské fakulty 1348–1934 I, II. Praha: 1988, 1993.

6. Kukula O. Rozvoj chirurgie české v letech 1848– 1898. Praha: Nákladem Spolku českých mediků u Al. Wiesnera, 1899.

7. Svobodný P, Hlaváčková L. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton, 2004.

8. Vinař J. Obrazy z minulosti českého lékařství. Praha: SZdN, 1959.

9. Weiss V. Dějiny chirurgie v Čechách. Praha: Vlastním nákladem u dr. Ed. Grégra, 1891.

Zdroj: