Otec zmrzačené psychologie

Přitom styčné body s fyziologií se přímo nabízely. Ukázali na ně ruští reflexologové Ivan M. Sečenov, Ivan P. Pavlov a Vladimir M. Bechtěrev – a existovala koneckonců i filosofická východiska – empirismus Johna Locka („Nic není v rozumu, co nebylo ve smyslech“) a pozitivismus Augusta Comta („Poznání prochází třemi fázemi: teologickou neboli fiktivní, metafyzickou neboli abstraktní, a vědeckou neboli pozitivní“).

Setí větru…

Prvním a nejvýznamnějším exaktorem psychologie se stal před necelým stoletím John Broadus Watson.

Narodil se roku 1878 chudým rodičům v Greenwille (Jižní Karolína). Když mu bylo třináct, otec rodinu opustil kvůli jiné ženě. Po smrti matky si vydělával na studia psychologie jako číšník, vrátný a laborant. Pětadvacetiletý (nejmladší z dosavadních uchazečů) obhajuje v roce 1903 doktorát na univerzitě v Chicagu za práci o učení krys s různě mrzačenými smysly. Roku 1908 získává profesuru experimentální a srovnávací psychologie na univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimoru.

Na začátku své vědecké dráhy využíval samozřejmě i introspekci. Jenže – jak poznat, kdy člověk nelže, nota bene když lidé tak snadno podléhají sebeklamu? Jak poznat, co se v oblasti motivace skutečně odehrává dokonce i ve vlastní mysli? Pro její evidentní nespolehlivost si ji Watson brzy znechutil a začal ji považovat napřed za ztrátu času, posléze rovnou za škodnou – psychologie se prý nikdy nemůže stát vědou jako fyzika či chemie, pokud nezavrhne introspekci, „vědomí“, a dokonce mysl samu, a nezaměří se výlučně na chování.

V roce 1913 uveřejnil článek Psychologie z pohledu behavioristy. Začíná slovy: „Z hlediska behavioristy je psychologie čistě objektivní experimentální odvětví přírodní vědy. Jejím teoretickým cílem je předvídání a řízení chování. Introspekce není základní součástí jejích metod. Data získaná touto metodou nemají žádnou vědeckou hodnotu, protože snadno vedou k interpretaci v termínech vědomí. Behaviorista ve snaze najít jednotící schéma živočišné reakce nevidí žádnou dělicí čáru mezi člověkem a zvířaty…“

Stejně tak zametl s vědomím: „Nikdo ho neviděl, nedotýkal se ho, nečichal k němu, neochutnal ho ani jím nehýbal. Je to pouhý předpoklad, stejně neověřitelný jako starý pojem duše…“

Watson vymezil předmět psychologie jako studium chování lidí a zvířat rozložitelné do reakcí, které (přesně podle příčinného řetězce podnět–reakce) lze experimentálně zkoumat v závislosti na působících podnětech vyvolávajících měřitelnou změnu v chování. Jednotkami chování jsou reflexy nebo vazby podnět–reakce, vrozené i podmíněné. Podmiňování je klíčem k pochopení chování. Myšlení pokládal za tiché mluvení provázené nepatrnými pohyby hlasivek; okolnost, že myslící lidé občas vymyslí něco nového, že totiž jejich myšlení bývá někdy tvůrčí, vysvětluje Watson tím, že tak dlouho bloumali po vyšlapaných cestách, až jednou náhodou vykročili směrem, kudy nikdo před nimi dosud nešel.

Náboženství prý má původ jednak v lidské hlouposti, jednak v lenosti. Lenoši v primitivní lidské společnosti se odedávna zanášeli otázkou, jak se vyhnout práci; pozorovali tedy své natvrdlejší (poněvadž pracovité) druhy a shledali, že tito prosťáčci při zvuku hromu a při podobných zjevech upadají do smrtelné úzkosti a že v tomto stavu se stávají pasivními, snadno ovladatelnými. Proto začali hlupáky plánovitě strašit. Ti, kdož v tomto umění dosáhli dokonalosti, stali se černokněžníky. Z organizací černokněžníků vybujely církve, vznikl pojem Boha a nesmrtelné duše…

Americký antropolog George Amos Dorsey to vystihl takto: „Watsonova psychologie je ,studiem přizpůsobování těla vnějšímu prostředí‘, historie lidské civilizace je ,historií smršťování a roztahování svalů‘ a duše je ,projevem onoho druhu dráždivosti, jež je vrozena všem dynamicky činným proteinovým sloučeninám‘.“

Nu, nelze se zde nezmínit o dvou německých vulgárních materialistech 2. poloviny 19. století: Carl Vogt hlásal, že myšlenky mají se k mozku jako žluč k játrům, a Jacob Moleschott považoval myšlení za „fosforeskování mozku“, neboť je prý k němu třeba týchž látek jako těch, jimiž rolník mrví pole.

…sklízení bouře

Charismatický, vždy elegantní suverén získával pro nový směr (který nazval behaviorismus) davy nadšenců. V roce 1915 byl zvolen předsedou Americké psychologické asociace.

Pět let nato, na samém vrcholu slávy, svedl jednu svoji studentku (inu, behaviorista) a oženil se s ní. Předtím po šestnáctiletém manželství se sestrou vlivného politika opustil ženu a dvě děti… Kvůli tomu musel odejít z univerzity a byl vyobcován ze „slušné“ společnosti, jakož i z komunity psychologů. Využil tedy svých znalostí k tomu, před čím by čestný psycholog měl lidi spíš bránit – nastoupil do velké reklamní agentury v New Yorku a začal lidi „podmiňovat“ k nákupům toho, za co mu inzerenti zaplatili. Do tří let se ve firmě stal viceprezidentem.

V přesvědčení, že vrozená citová výbava sestává pouze ze tří základních (celkem dobře ovlivnitelných) emocí – strachu, vzteku a lásky –, roku 1924 napsal (stejně jako rok před ním Lenin a před téměř 400 lety zakladatel jezuitského řádu Ignác z Loyoly): „Dejte mi tucet zdravých dětí, dobře formovaných, a můj vlastní specifický svět k jejich výchově, a garantuji, že náhodně vyberu jedno z nich a vycvičím je k tomu, aby se stalo libovolným typem specialisty, jaký si mohu vybrat – doktorem, právníkem, umělcem, vedoucím obchodu, a ano, dokonce i žebrákem a zlodějem, bez ohledu na jeho nadání, sklony, tendence, schopnosti a rasu jeho předků.“

Krátce potom Watson napsal dlouhé heslo „behaviorismus“ pro Velkou sovětskou encyklopedii (6. díl, 1927). Heslo si vyžádala sama redakce a otiskla ho věrně s upozorněním, že jde o směr sice materialistický, leč nedialektický.

V roce 1935 druhá paní Watsonová náhle zemřela na tropickou horečku. John B. začal pít, přestal o sebe dbát, omezil společenské kontakty. Na odpočinek odešel v roce 1946. Krátce před smrtí spálil všechny své rukopisy a osobní korespondenci (že by důsledek opovrhované introspekce?). Zemřel 25. září 1958 v New Yorku.

Shodou okolností těsně předtím, 31. srpna 1958, psycholog Harry Harlow z Wisconsinské univerzity v Madisonu zveřejnil na výroční schůzi Americké psychologické asociace výsledky svých experimentů s opicemi. Mláďata makaků dostala do klece dvě umělé matky, jednu kovovou, která měla mléko, a jednu plyšovou, která mléko neměla. Mláďata se ke kovové mamince chodila jen nakrmit, zbytek času protulila u maminky hebké. Harlow také zjistil, že pokud mláďata opic připravíme o láskyplný vztah k matce, trpí následky celý život. Samci pak nedokážou normálně sexuálně fungovat, samice se zase špatně starají o svá mláďata. Tím nejen vyvrátil zavedený Freudův názor, že matka je pro malé dítě důležitá pouze k ukájení jeho orálních potřeb, ale de facto i ukázal, jak hluboce behaviorismus psychologii zjednodušil.

V roce 1987 James Watson, jeden ze synů z druhého manželství, uveřejnil vzpomínky na otce. Nikdy prý vůči svým dětem neprojevoval náklonnost či cit, nikdy je nepolíbil, nepohladil, nepochoval v náručí. Zatímco tento James strávil po sebevražedném pokusu šest let v péči psychoanalytiků, jeho bratr William se stal psychiatrem a později spáchal sebevraždu. O osudu dvou dětí z prvního manželství se literatura nezmiňuje.

Návrat k člověku

Tím, že prvotní behaviorismus proklamoval neexistenci vědomí, myšlení, paměti, morálky, krasocitu, náboženské víry, zasáhl i do humanitních věd, a to si duchovědci nenechali líbit.

„Názory dr. Watsona jsou pro mnohé lidi přitažlivé, a to zejména pro mnohé mladé lidi, protože velice zjednodušují problémy, které leží před studenty psychologie. Tyto názory jediným tahem odstraňují mnohé obtížné problémy, se kterými nejlepší intelekty zápasily pouze s velmi dílčím úspěchem po více než dva tisíce let; drze, jednoduše a účelně vybízejí studenty k tomu, aby před těmito problémy zavřeli oči, rezolutně se od nich odvrátili a zapomněli, že existují… Názory dr. Watsona mají nejen nádech přitažlivé jednoduchosti, ale také se zdají přivádět psychologii na roveň s jinými přírodními vědami a činit z ní striktně vědecký obor… Watsonův behaviorismus je podivný americký produkt. Lze tvrdit, že nese velmi jasné známky národního génia hledajícího co nejkratší cesty k velkým výsledkům…“ To napsal už v roce 1929 britský psycholog působící v USA, prozřevší behaviorista William McDougall.

A významný britský spisovatel Arthur Koestler, který studoval i psychologii, Watsonův raný behaviorismus o půl století později nazýval „monumentální banalitou“, „pseudovědou zvanou behavioralismus“ či „krysomorfní psychologií“.

„Pro historika vědy je zajímavá otázka, jak se mohlo stát, že zrovna v době kolem roku 1920, kdy mechanistické teorie klasické fyziky byly opuštěny, přijaly kultury tak rozdílné jako Spojené státy a Sovětský svaz představu člověka jako automatu vsazeného do provozu rigidních reflexních řetězců. Nakonec se atomy chování prokázaly stejně tak prchavé a klamné jako částečky hmoty fyziků…“

Reakcí na behaviorismus byl vznik humanistické psychologie.

Zdroj: