Pacient v ordinaci praktického lékaře
V posledních letech se neustále klade důraz na komunikaci mezi lékařem a pacientem, hodně se o komunikaci hovoří. Komunikační dovednosti, řešení pozitivních situací i problémových a konfliktních oblastí jsou neustále v popředí zájmu ve vzdělávání zdravotnického personálu. Každý z nás umí komunikovat, ale neznamená to, že některé oblasti nemůžeme trénovat nebo zlepšovat. Jak pacient, tak lékař by měli preferovat nejen obsahovou stránku komunikace, ale hlavně její formu (způsob vyjadřování), která spoluvytváří porozumění a vzájemné vztahy.
Základním komunikačním útvarem je rozhovor mezi oběma komunikačními partnery, lékařem a pacientem. Ve zdravotnictví se kladou vysoké nároky na lékaře a sestry nejen po odborné profesní stránce, ale také z hlediska empatie vůči pacientovi a jeho rodině, způsobu sdělování informací, hlavně těch méně pozitivních souvisejících s diagnózou. Rovněž pacienti velmi oceňují vztah lékařů a sester jako týmu, jejich vzájemný soulad a vzájemnou komunikaci.
Lékař a sestra by se měli před pacienty oslovovat svou pracovní pozicí "pane doktore", "sestro Jano", aby si udrželi vzájemnou úctu nejen mezi sebou, ale i před pacienty. Poděkovat si navzájem před pacienty za pomoc při realizaci zákroku by rovněž mělo být samozřejmostí. Nikdy by před pacienty neměly být řešeny pracovní nedostatky či to, co se nám nepodařilo nebo s čím nesouhlasíme.
Vedení rozhovoru s pacientem má svá specifika a je důležité koncentrovat se na následující prvky:
* představit se a vysvětlit svou roli ve vztahu k pacientovi (první kontakt)
* při doporučeních zároveň vysvětlovat podstatu problému
* umět povzbudit, projevit porozumění
* přiměřeně emočně reagovat na pacienta
* projevit empatii, nezaměňovat ji se sympatií ani soucitem
* přiměřeně reagovat na invektivy vůči zdravotnickému personálu
* umět číst z řeči těla, použít metakomunikační prvky
* neverbální komunikace musí být v souladu s verbálním projevem
* nepoužívat profesní slang (stresuje pacienta)
* volit řeč, terminologii a formulace přiměřené věku, vzdělání a současnému stavu pacienta
* používat pozitivní formulace
* zopakovat podstatné informace (ve stresu a tísni pacient méně vnímá)
* pozor na užívání podmiňovacího způsobu
* pozor na odporovací spojku ALE
Pokud hovoříme s pacientem, je oboustranně příjemné, když vytvoříme neformální atmosféru, kterou také ovlivňuje prostředí a uspořádání veškerých dokladů a pomůcek, jež lékař ke své práci s pacientem potřebuje. Proto má význam:
* příprava prostředí, posazení pacienta
* posazení do "přátelského rohu"
* neposadit pacienta zády do otevřeného nekrytého prostoru, kde se mohou pohybovat další lidé
* příprava a uspořádání dokladů
* příprava odborných pomůcek
* spolupráce lékaře se sestrou, vzájemná dělba práce
* prostor čekárny - zdravotnické informace, časopisy, noviny, možnost větrání
* omezit telefonní hovory v průběhu rozhovoru
I relativně zdravý pacient, když vstupuje do ordinace lékaře, má pocit, že mu lékař "něco najde". Pacient přichází do ordinace lékaře s důvěrou, úctou, pocitem, že mu lékař pomůže vyřešit jeho životní situaci, která souvisí s jeho zdravotním stavem.
Při komunikaci s pacientem je důležité brát v úvahu specifičnost jeho onemocnění, věk, pohlaví, psychické, fyzické i etnické zvláštnosti, které mohou komunikaci ovlivňovat. Velký význam má také úspěšnost či neúspěšnost předchozí léčby. Z toho pramení míra důvěry pacienta v lékaře i zdravotnické zařízení.
Zdroj: Medical Tribune