Pánové, kdo z vás ji má?
Pokud se kauzička ujme (takovou novináři nazývají „výživná“) a kromě všeobecného zájmu vyvolá i společensky užitečnou debatu, či dokonce krok k nápravě věcí, hovoří se o poslání žurnalistiky.
K omluvě novinářů nutno dodat, že pracují ve velké časové tísni a že pravda se zpravidla krčívá až na samém konci „investigativního řetězce“. Navíc informátoři, tedy pokud nejsou vyloženě přitroublí, si začasté hřejí vlastní polívčičku, takže novináře, není-li dost zkušený a důkladný, využívají jako úd k realizaci svých záměrů.
Kauza „Kubek a lékařky“ nese všechny znaky, o kterých jsem mluvil výše: Je výživná. Poslankyně ze zdravotního výboru, které Kubkův projev vynesly, ho buď nepochopily, nebo sledovaly vlastní zájmy. Novinářka jim na to pravděpodobně skočila a posloužila jako užitečná idiotka. A konečně: Cosi jako pravda nakonec najevo vyšlo (arci za cenu zkažené dovolené potrefeného) a rozpoutala užitečnou diskusi.
Ale abych nenasazoval psí hlavu jen zákonodárcům a novinářům, něco podobného se, žel, děje i v jiných personálních obsazeních: Blábol o výskytu lidské varianty BSE v Česku vypustili sami lékaři...
Nad duhovou bublinou vůkol doktora Kubka mě však napadly dvě jiné věci.
Všichni jistě tušíme důvody, pro které lékařky-matky neslouží dlouhé směny, i způsoby, jak tento jev minimalizovat. Jenže jádro pudla podle mě spočívá v něčem jiném. Je vůbec správné takhle dlouho pracovat? Teoretik řízení by k tomu asi řekl, že člověk, který musí pravidelně dělat přesčas, je špatně řízen nebo – je-li šéfem – manažersky selhává. Samozřejmě si uvědomuji specifika zdravotnictví, ale ono se dnes jaksi stalo zvykem trávit mládí v práci i v jiných oborech, a dokonce je to považováno za pozitivní rys! O zhoubném vlivu takového životního stylu na osobnost, rodinu, okolí a společnost se cudně mlčí. Takže: Neměli bychom si alespoň tu a tam položit otázku: „Žiji proto, abych mohl co nejvíc pracovat, nebo pracuji proto, abych si hezky žil?“ Lékařky-matky nechť jsou nám v hledání odpovědi nápovědou.
A ještě jedna věc mi zavrtala hlavou. Lékař dneška už nemusí uprostřed noci strojit bryčku a pílit k porodu či úrazu. Na většinu „neženských“ (tedy fyzicky náročných) úkonů má instrumenty. V případě možné nezkušenosti mu poslouží různé manuály a kompendia. (Ostatně – co je horší? Lékař méně zkušený, nebo přetažený?) Zato se dnes a denně stýká se stresovanými, úzkostnými, nebo naopak změkčilými a zpovykanými pacienty. Ty první by – být po jeho – nejraději poslal k psychologovi či ombudsmanovi, druhé pak poctivě makat na pole nebo do lomu. (To je řečeno obrazně, páni novináři!!) Nicméně on s nimi vedle samozřejmé odbornosti musí jednat i tak, aby dosáhl co nejvyššího komplexního terapeutického účinku, tedy vlídně, trpělivě, s porozuměním. A právě v tom má lékařka-matka vynikající školu: Co se naučí doma s dětmi, v ordinaci či nemocnici jako když najde. Jistě se mohu mýlit, ale dle mého soudu je mateřství jakousi „třetí atestací“. A řečeno slovy jistého dobře vychovaného politika: „Pánové, kdo z vás ji má?“
Zdroj: