Patnáct let programu srdečních podpor v IKEM

Celkem 343 dlouhodobých mechanických srdečních podpor pomohlo během patnácti let pacientům Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). Úplně první nemocný v České republice dostal umělou srdeční pumpu 3. dubna 2003. S postupem času se umělé srdeční pumpy zmenšily, zjednodušily, zefektivnily a jejich technologie se zdokonalily. Na konci roku 2017 ale kardiochirurgové IKEM nastartovali novou éru – pacientovi voperovali historicky první biokompatibilní umělé srdce v České republice.

Program mechanických srdečních podpor je určen pacientům, které ohrožuje na životě selhání srdce a aktuálně pro ně není jiné řešení jejich zdravotního stavu – vhodné srdce od zemřelého dárce není a bez akutního lékařského zásahu by byl jejich život v ohrožení. Za patnáct let kardiochirurgové IKEM voperovali celkem 343 dlouhodobých srdečních podpor.

„IKEM v této oblasti patří k nejaktivnějším a nejúspěšnějším centrům nejen v Evropě. Naši lékaři školí své kolegy nejen na tomto kontinentě, jsou součástí mezinárodních studií a pro české pacienty tak přinášejí nové a nové možnosti záchrany jejich životů. Program umělých srdečních podpor by rozhodně nebyl úspěšný bez podpory zdravotních pojišťoven, které tuto péči plně hradí,“ říká ředitel IKEM MUDr. Aleš Herman, Ph.D., a dodává: „Většina pacientů, kteří nemohou čekat na transplantaci srdce, dostává dlouhodobou srdeční pumpu HeartMate II nebo její následovnici, modernizovanou podporu HeartMate III. Zatímco v roce 2014 jsme HeartMate III implantovali pouze 10 pacientům, vloni to bylo již 35 a výhled pro letošní rok je ještě o pět více. V letošním roce očekáváme, že srdeční podpora HeartMate III plně nahradí svého předchůdce s číslem dvě. Nejlepší možnou náhradou pro nemocné srdce však stále zůstává transplantace srdce od dárce a umělé srdeční pumpy zde plní funkci tzv. bridge to transplantation – tedy jakéhosi mostu k transplantaci.“

Mechanické srdeční podpory se našívají do srdečních oddílů, nejčastěji do levé komory, která se stává pasivním rezervoárem krve a pumpa funguje jako vysokofrekvenční turbína, která přečerpává krev do systémové cirkulace. Toto řešení slouží pro podporu levostranných srdečních oddílů. „Mezi jednotlivými generacemi těchto implantátů je rozdíl ve velikosti. Spolu s časem došlo k jejich zásadnímu zmenšení – přechod na vysokofrekvenční princip dovolil snížení počtu mechanických komponent. Dříve byl vlastní přístroj vně těla pacienta a vycházely z něj kanyly, které byly zavedeny do srdečních oddílů. Nyní se hnací komponenta plně zašívá do hrudníku pacienta, což významně zlepšuje kvalitu života nemocného – může pracovat, může se věnovat volnočasovým aktivitám. Jediné, co vychází z těla, je perkutánní kabel, který je napojen na zdroj energie,“ říká přednosta Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM doc. MUDr. Ivan Netuka, Ph.D.

Vývoj ale směřuje k tomu, aby i toto poslední pojítko mezi vnitřním organismem a vnějším světem zmizelo. „Firmy pracují na systémech, kde by k dobíjení baterie docházelo přes kůži díky bezdrátovému přenosu energie,“ uvádí přednosta Kardiocentra IKEM prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc., a dodává: „Jen za loňský rok jsme implantovali 41 dlouhodobých srdečních podpor a výhledově pro letošek by jich mělo být asi 45. V roce 2014 jsme začali v IKEM používat nejnovější levostrannou srdeční podporu HeartMate III, která začala několikanásobně zvyšovat šance pacientů na dlouhodobé přežití.“

Nejdéle pacient s mechanickou srdeční podporou operovaný v IKEM přežívá sedm let. „Nemocných, u nichž by srdeční podpora mohla být definitivní léčbou bez plánované transplantace, by mohlo být více. Je to ale hlavně ekonomická otázka. Společnost musí říci, zda něco takového chce, není to na nás, na lékařích,“ soudí prof. Pirk.

Je to i etická otázka. „Myslíme si, že jeden z kontextu vytržený faktor, jako třeba věk, by neměl rozhodovat o tom, zda se pacient k této léčbě dostane,“ komentuje to doc. Netuka.

Nižší mortalita na čekací listině

Díky tomuto programu se výrazně snížil počet nemocných na čekací listině na transplantaci, kteří se nového orgánu nedožijí. „Dříve umíralo třicet procent nemocných na čekací listině, v současné době je to pod deset procent. To je srovnatelné s Rakouskem, což je země s velmi vyspělým kardiovaskulárním i transplantačním programem,“ popisuje prof. Pirk.

Trvalá péče o tyto nemocné je však pro pracoviště velkou zátěží – pacienti přežívají dlouhodobě, přibývá jich a je třeba je sledovat. A nejde jen o kontroly v souvislosti s vlastním výkonem. „Když takový nemocný dostane zvýšenou teplotu, protože má rýmu, tak jej lékaři posílají rovnou k nám. Peníze na tuto dlouhodobou péči hradíme z běžného provozu, nedostáváme na to žádné zvláštní prostředky. To je Achillova pata celého programu,“ upozorňuje doc. Netuka.

K mechanickému selhání systému podle doc. Netuky v dnešní době dochází již jen zcela výjimečně: „Je ale třeba neustále balancovat mezi rizikem krvácení a trombotických příhod. Nemocní tedy jsou na trvalé antikoagulační léčbě. Rizikem jsou i infekční komplikace, zde hodně záleží i na pečlivosti pacienta, jak se stará o perkutánní kabel, protože ten je vstupní branou pro infekci.“

Implantace biokompatibilního umělého srdce připomíná transplantaci

Rok 2017 znamenal pro vývoj mechanických srdečních podpor v České republice velký zlom. Čtrnáctičlenný lékařský tým pod vedením doc. Netuky nemocnému voperoval první biokompatibilní umělé srdce v České republice. Tím započala nová éra umělých srdečních podpor, kterou v rámci klinické studie mohou podstoupit i další pacienti se srdečním selháváním.

„V případě kompletní umělé srdeční náhrady buď odstraňujeme srdce celé, nebo jeho větší část, nejčastěji odstraňujeme obě komory. Je to u pacientů, u nichž dochází k oboustrannému srdečnímu selhání. Tento výkon nejvíce připomíná transplantaci,“ popisuje doc. Netuka.

Dotyčný je napojen na příruční napájecí jednotku, kterou má neustále u sebe. Samotná jednotka se skládá ze čtyř minibaterií, které se pravidelně obměňují. Kdyby se vyměňovaly všechny najednou, umělé srdce by přestalo fungovat, protože by nemělo zdroj napájení. Pacienti se tak proto musejí na výměnu přesně soustředit, aby neudělali chybu,“ vysvětluje doc. Netuka.

Zdroj: MT