Péče o nemocného po infarktu myokardu
Péče o nemocné po infarktu myokardu se v posledním desetiletí velmi změnila. Byly zavedeny nové léky (například statiny či nové protidestičkové léky), získány poznatky o výhodnosti již zavedených léků, dosud užívaných v jiných indikacích (například inhibitorů ACE) a plošně se rozšířily „tradiční“ léčebné postupy užívané již dříve (například podávání beta-blokátorů či kyseliny acetylsalicylové). Tyto metody spolu se zavedením nových léčebných technik (zejména přímé koronární angioplastiky a širší dostupnosti myokardiální revaskularizace) zásadně zlepšily prognózu nemocných. Dokládá to řada klinických studií, například pětileté riziko recidivy koronární příhody bylo v 80. letech 80 %, o dvacet let později toto riziko klesá na 20–30 %! Z tohoto důvodu by měla péče o kardiaky být na vysoké úrovni a odpovídat stavu současných znalostí. Tento přehled, určený též lékařům v primární péči, by měl podat stručný návod, jak optimálně postupovat a současně ukázat na hlavní nedostatky.
Pacient po překonaném infarktu myokardu (IM) je jedním z nejčastějších a současně nejzávažnějších typů kardiologicky nemocných, s jakými se setkáváme v našich ordinacích. Péče o nemocné a následně i prognóza se v posledních desetiletích zásadně zlepšila. Příkladem je srovnání dvou obdobných publikací. První je práce z 80. let 20. století, která dokumentuje, že pětileté riziko větší kardiovaskulární příhody bylo na počátku osmdesátých let kolem 80 % a riziko úmrtí kolem 50 %. Naproti tomu práce o dvacet let mladší, tj. z prvých let tohoto tisíciletí dokládá, že riziko příhody je v současné době 20 % u mužů a 30 % u žen, pravděpodobnost úmrtí je 5–15 %. Takováto fakta svědčící o tom, že můžeme našim nemocným účinně pomoci, nás zavazují. Máme-li po ruce dostupné prostředky, pak je naší povinností je našim nemocným poskytnout a dopřát jim všech výhod moderní medicíny. V duchu léčebných postupů založených na důkazech můžeme rozdělit naše intervence do několika kategorií podle dokladů o prospěšnosti. V tabulce 1 je uvedeno, jak silné důkazy o prospěšnosti byly pro ten který postup sneseny. Mluvíme-li o péči o nemocné po infarktu myokardu, musíme si uvědomit, že oba typy IM, tj. non-Q či IM bez elevace ST (dříve označovaný jako netransmurální) i Q-IM či infarkt s elevací úseků ST (dříve transmurální), se sice liší v přístupu během akutní fáze, nicméně v dlouhodobé strategii sekundární prevence se péče o oba typy nemocných neliší. Též prognóza obou typů lézí je srovnatelná. Dále je nutno zdůraznit, že riziko recidivy koronární příhody a úmrtí je největší v subakutním období infarktu myokardu a s postupujícím časem toto riziko klesá. Proto i zásah v rámci sekundární prevence by měl být co nejčasnější, jednoznačně zavedený již v hospitalizační fázi infarktu. V akutní fázi IM by měla být zavedena léčba protidestičková (kyselinou acetylsalicylovou, u indikovaných nemocných optimálně v kombinaci s clopidogrelem), měly by být podány beta-blokátory a inhibitory ACE. V akutním stavu máme jistě dát též statiny, a to nehledě na lipidogram, který může být v akutní fázi IM zkreslen. Tato komplexní léčba sníží riziko trombotických komplikací, poruch srdečního rytmu, dilatace levé komory a pozdější levostranné insuficience a stabilizuje endotel a vlastní aterosklerotické léze. Vedle farmakologické a instrumentální intervence je důležitá též časná mobilizace nemocných s trváním na optimální úpravě životního stylu (abstinence kouření, pohybová léčba, redukce nadváhy a dietní opatření).
…
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 6/2004, strana 59
Zdroj: