Plicní hypertenze

Plicní hypertenze je syndrom charakterizovaný zvýšením středního tlaku v plicnici nad 25 mm Hg v klidu nebo nad 30 mm Hg při zátěži. Vzniká jako důsledek mnoha onemocnění plic, srdce nebo v souvislosti s poruchami regulace dýchání. Ke zvýšení tlaku v plicnici dochází třemi základními způsoby, které se mohou vzájemně kombinovat: zvýšením plicní cévní rezistence, zvýšením tlaku v zaklínění a zvýšením cévního průtoku. Patofyziologická klasifikace pak rozděluje plicní hypertenzi na prekapilární (zvýšený tlak v plicnici, normální v zaklínění), postkapilární (zvýšený tlak v plicnici i v zaklínění) a hyperkinetickou (při vysokém minutovém výdeji) (tab. 1). Od počátku 70. let dvacátého století se datují snahy podrobněji klasifikovat chronickou plicní hypertenzi. Poslední, tzv. Benátská klasifikace plicní hypertenze, vznikla v roce 2003. Klasifikace rozeznává pět kategorií plicní hypertenze (tab. 2). Klinické jednotky v každé kategorii mají do jisté míry podobnou patogenezi, histologický obraz, kliniku a léčbu. Klasifikace však pomíjí hledisko funkční a genetické. Jde tedy o nomenklaturu především klinickou, která dovoluje jednoznačnou komunikaci v oblasti plicní hypertenze, standardizaci diagnostiky a léčby, koncipování klinických studií a studium patofyziologických mechanismů v jasně definovaných populacích pacientů. Podle stupně závažnosti rozlišujeme plicní hypertenzi lehkou, středně těžkou a těžkou (tab. 3). Ačkoli příčiny vzniku plicní hypertenze jsou různé, patogenetických mechanismů, které se na jejím rozvoji podílejí, je jen několik: vazokonstrikce, cévní remodelace a trombózy in situ. Všechny tři mechanismy se vzájemně prolínají. Vazokonstrikce představuje funkční komponentu plicní cévní rezistence, cévní remodelace a trombózy jsou anatomickou komponentou. Odlišení těchto složek má zásadní význam při úvahách o terapeutickém ovlivnění plicní hypertenze vazodilatační léčbou.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 4/2005, strana 73

Zdroj: