Pohádkové bytosti jako zrcadlo pacientovy duše
Důvody, proč používám metaforu ve formě pohádkového příběhu, jsou zřejmé. Činnost – v daném případě výtvarná – pacienty chrání před zbytečným přemítáním. Vyprávění příběhu pohádky podle jejich fantazie jim umožní obejít přímé sdělování „tvrdých faktů“ o nich samých. Přesto jsou však schopni tímto způsobem sdělit o sobě více informací, než by tak učinili při běžném psychoterapeutickém sezení. Je to právě díky možnosti promítnutí různorodých vnitřních obsahů každého jednotlivce do symbolů, které jsou pak ve vnější formě konkrétněji uchopitelné. Pacienti mají přirozený sklon k projikování vnitřních konfliktů – ostatně, tuto tendenci máme všichni. Ti, kteří jsou v remisi, jsou dokonce schopni v určité míře sami nacházet a interpretovat si symboly, které vložili do pohádkového příběhu a svého obrázku. Přes toto přirozené puzení k tvoření symbolů ale někteří nemusejí vidět jejich souvislosti s vlastními událostmi. Ovšem dát myšlenku nebo pocit do slov vyžaduje vědomý proces – uvědomování si – a zde už začíná psychoterapie.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2005, strana 28
Zdroj: