Pohyb českého pacienta v Evropské unii

Občané zemí EU mají obecně právo vyhledat zdravotní péči v jiném členském státě podle vlastního přání. Ve skutečnosti je však využívání tohoto práva svázáno celou řadou omezení, takže prozatím zůstává spíš jen u zbožného přání. Samozřejmě pomineme-li ekonomicky silné pacienty, kteří jsou schopni uhradit veškeré náklady spojené s léčbou z vlastních prostředků. Těm v cestě za zdravotní péčí opravdu nic nestojí. Pro všechny ostatní – a pro občany z nových členských zemí z ekonomického hlediska především – platí řada omezujících opatření. Jejich společným jmenovatelem jsou peníze.
Čeští občané mohou v EU využít právo na poskytování zdravotní péče, která je hrazena příslušnou českou zdravotní pojišťovnou. A to vždy za stejných podmínek, jaké mají občané státu, na jehož území se náš pacient přechodně nachází. Tolik stručná parafráze příslušných nařízení Rady EHS, kterými se poskytování zdravotní péče na území členských států EU řídí.
Podstatné je ovšem rozlišit, o jaký typ zdravotní péče se vlastně jedná. Může jít o náhlou potřebu lékařského ošetření v důsledku úrazu či onemocnění, tedy o péči neplánovanou, za kterou občan do zahraničí primárně nevycestoval. Anebo je tu druhý případ takzvané péče vyžádané. Ta je naopak předem plánovaná a občan do zahraničí vyjíždí právě proto, aby jí mohl využít. Co je obvyklá léčba? Zastavme se nejprve u náhlé potřeby lékařského ošetření v důsledku úrazu či onemocnění, tedy u péče neplánované, za kterou občan do zahraničí nevycestoval. Z evropských nařízení vyplývá, že na ni má při vycestování do států EU nárok každý občan Unie, který je v zemi svého bydliště zdravotně pojištěn. O něco méně jasnější je vysvětlení rozsahu takové léčby. Předpisy praví, že léčba má být „obvyklá“. Její poskytnutí není navíc vázáno na podmínku, že došlo k náhlé a neočekávané manifestaci nemoci. To je velmi důležité, protože v některých zemích Unie se vedly často bouřlivé spory o to, zda poskytovat péči v plném rozsahu pacientům, kteří o svém špatném zdravotním stavu věděli a mohli tudíž potíže očekávat. V podtónu zaznívá nedůvěra: co když dopředu počítali se zhoršením svého onemocnění a kalkulovali, že se tak dostanou do péče zahraniční nemocnice? Tento argument by tedy neměl být už relevantním. Diskuse se ovšem i nadále vede o termínu „obvyklá léčba“. A praxe přináší nové a nové případy k řešení. Uveďme alespoň jeden příklad. Pacientovi je v případě náhle vzniklé potřeby léčby v zahraničí předepsán medikament, který sice odpovídá standardům léčby, ale není v dané zemi hrazen z prostředků zdravotního pojištění. Co má udělat tuzemská zdravotní pojišťovna? Léčbu přesto proplatit, nebo platbu odmítnout a žádat po pacientovi, aby lék uhradil z vlastních prostředků? Bylo potřeba několika výkladů, než se odborníci shodli, že pokud je lék součástí standardní léčby, je pacientova pojišťovna povinna jej proplatit.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2005, strana 1

Zdroj: