Poselství kongresu o humanitě v psychiatrii je důležité

XIV. kongres Světové psychiatrické asociace byl největší odbornou akcí v oboru psychiatrie, která se kdy v České republice konala. Na zahajovacím večeru vystoupili také primátor města Prahy Pavel Bém, který sdělil, že je psychiatr, i ministryně vlády ČR Džamila Stehlíková, která také sdělila, že je psychiatr, čímž mohl v zahraničních účastnících vzniknout dojem, že politické vedení naší země sestává převážně z bývalých psychiatrů. Během pěti dnů kongresu zazněly stovky přednášek a byly prezentovány tisíce posterů. Program začínal ráno v 8.00 hodin a končil večer ve 20.00 hodin. Nebylo v silách jednotlivce zachytit více než jen zlomek nabízených sdělení, a proto si každý musel vybírat podle svého vlastního odborného zájmu, případně podle vlastní zvědavosti. S jistou lítostí jsem proto oželel vystoupení českých psychiatrů na tomto kongresu s tím, že budu mít příležitost je vidět a slyšet jindy a jinde.

Na člověka zaměřená psychiatrie

Ústředním mottem kongresu, které se pak opakovaně prolínalo v řadě symposií, bylo „Věda a humanita: na člověka zaměřená psychiatrie“. Pod tímto mottem se skrývá snaha změnit přístup psychiatrů k diagnostice i terapii psychických nemocí tak, aby nehledali u svých pacientů pouze jejich potíže a nezaměřovali se pouze na příznaky jejich duševní choroby, které je třeba zjistit pomocí důkladných a někdy i technicky složitých metod, ale aby především navázali s pacienty vztah důvěry a spolupráce a aby si stejně důkladně všímali i předností a schopností svých pacientů. Aby v nich neviděli diagnózy, ale trpící lidi, a kromě odstraňování příznaků nemoci jim pomáhali hledat smysluplnou náplň jejich života. V nových diagnostických klasifikacích, které se připravují, by tedy neměly chybět i údaje týkající se zdrojů životní spokojenosti a pozitivních mezilidských vztahů, které pacientovi pomáhají jeho psychické problémy zvládat. Tento přístup je vcelku běžný na psychoterapeuticky orientovaných kongresech, a proto jsem velmi uvítal, že byl takto jasně formulován na reprezentativním psychiatrickém kongresu. Dalším tématem, které se objevovalo v mnoha příspěvcích, byl důraz i na spirituální stránku lidské psychiky, kromě stránky biologické, psychické a sociální. Na symposiu s názvem „Psychiatrie a spiritualita“ se sešla pestrá skupina psychiatrů různých vyznání – křesťané, katolíci i protestanti, muslimové, židé, hinduisté, bahaisté a samozřejmě i ateisté či nevěřící, kteří kromě diskuse o tom, co pod pojmem spiritualita představují, řešili i praktické otázky, jak může odlišné náboženské vyznání ovlivnit vztah mezi psychiatrem a pacientem – což u nás není až tak palčivý problém, ale například v Izraeli či ve Velké Británii přestavuje každodenní realitu. Tématem „životní spokojenosti“ (originální anglický výraz zní „well-being“) se ve svých přednáškách zabýval Američan R. Cloninger, který uvedl, že všechny provedené výzkumy jasně dokazují, že míra životní spokojenosti nezávisí na míře hmotného zabezpečení (pokud je nad rámcem úplné chudoby), ale na vzájemně obohacujících mezilidských vztazích, smysluplné práci a spirituálním naplnění.

Praktický lékař a pacient s depresí

První workshop, který jsem navštívil, začínal v neděli v 8.00 hodin a v místnosti jsme byli kromě dvou přednášejících celkem čtyři účastníci. Do konce programu se počet přítomných zdvojnásobil. Přednášející (M. Wiliams a J. Wilkinson) byli psychiatr a rodinný lékař, kteří popsali systém, jejž zavádějí v Minnesotě, pod vedením Mayo Clinic, k terapii depresivních poruch ve svém regionu. Vycházejí ze zjištění, že řada lidí s depresí přichází ke svému rodinnému (u nás bychom řekli praktickému) lékaři s tělesnými stížnostmi, jejichž podkladem je nerozpoznaná deprese. A protože rodinní lékaři nejsou vyškoleni v rozpoznávání deprese, není tato deprese nijak léčena a léčba udávaných tělesných potíží je málo úspěšná. Proto vytvořili pro rodinné lékaře jednoduchý screeningový dotazník, který nechá pacientovi ještě před vyšetřením u lékaře vyplnit sestra. Pokud z odpovědí vyplyne, že pacient by mohl trpět depresí, odešle praktický lékař pacienta za tzv. manažerem případu (case manager), což je vyškolená sestra, která s pacientem podrobněji probere jeho potíže, zjistí další případné psychické problémy – úzkost, závislost na alkoholu, nedávné stresující události apod., a poté informuje psychiatra. Psychiatr projde elektronickou dokumentaci a naváže kontakt s praktickým lékařem, probere s ním tohoto pacienta (stačí i telefonicky) a doporučí zahájení terapie. Poté psychiatr pravidelně kontaktuje praktického lékaře a kontroluje, jaký je psychický stav pacienta, doporučuje změny v terapii, a pokud se psychický stav pacienta během několika měsíců nelepší, pak přebírá jeho léčbu. Ze strany praktického lékaře je pacientovi nabídnuta jednak farmakoterapie, jednak příručka o depresi a její léčbě a je mu doporučen jednoduchý program behaviorální aktivace. Tento program užší spolupráce mezi rodinnými lékaři a psychiatry v péči o depresivní pacienty byl v Minnesotě zahájen v březnu 2008 a bylo do něj zapojeno 20 rodinných lékařů. Předpokládá se, že tento systém péče povede k lepšímu rozpoznávání depresí a jejich účinnější léčbě v praxi rodinných lékařů, zatímco psychiatr bude mít více roli supervizora a konzultanta. Vzhledem k tomu, že projekt byl zahájen nedávno, nejsou zatím výsledky k dispozici.

Terapeutický model pro pacienty s bipolární afektivní poruchou (BAP)

Pacienti s BAP trpí řadou dalších psychických i tělesných poruch – např. kolem 50 % z nich jsou závislí na alkoholu či na drogách, 45 % z nich jsou obézní, mají častěji diabetes, hypertenzi a daleko častěji trpí kardiovaskulárními chorobami. Přitom zdravotní péče o tyto pacienty je horší než u běžné populace, protože hůře spolupracují, somatičtí lékaři se jim méně věnují, což vede k tomu, že mají kratší dobu dožití ve srovnání s běžnou populací o 25 až 30 let. Pravidelné sledování zdravotního stavu pacientů s BAP – tj. opakované vyšetřování jejich TK, glykémie, váhy, lipidů – provádí jen asi 20 % praktických lékařů. Dříve bylo zvykem odmítat péči o pacienty, kteří měli BAP a zároveň byli závislí na drogách a alkoholu, a vyžadovat po nich, aby nejdříve zvládli svou závislost a pak se léčili pro BAP. Tento přístup vedl k tomu, že velké množství pacientů s BAP se neléčilo vůbec. Existují jen tři studie o léčbě pacientů s BAP a komorbidní závislostí. Autorky A. Kilbourneová a M. Sjatovicová doporučují pro tyto pacienty integrovanou péči, zaměřenou jak na problémy s výkyvy nálad, tak na problémy s alkoholem. Byla vypracována nová vodítka APA (Americká psychiatrická asociace), doporučující jak léčbu thymostabilizátory, tak psychoterapeutické postupy, jako je motivační rozhovor a úprava životního rytmu.

Pacienti s BAP však velmi často (odhady jsou 50 až 75 %) nedodržují doporučení lékaře (tzv. adherence). Důvody jsou různé, nejen vedlejší účinky léků (léky s méně vedlejšími účinky nevedou k lepší adherenci), ale i stigma nemoci, stud, zapomnětlivost. Nejsou vytvořeny metody, které by účinně tuto adherenci u pacientů s BAP zvyšovaly. Důležitý je vztah lékaře s pacientem, zjištění pacientových postojů k medikaci a jiným doporučením, edukace o smyslu doporučované terapie, spolupráce s rodinnými příslušníky (někteří pacienta aktivně odrazují od braní léků), zjednodušení denního dávkování léků, formuláře na zaznamenávání braní léků, telefonické připomínky, týdenní dávkovače léků apod. Kombinace metod je účinnější než jednotlivé metody.

Integrovaná neurokognitivní terapie (INT) V. Rodera

Švýcarská skupina kolem V. Rodera, která v 90. letech 20. století vytvořila Integrovaný program pro terapii schizofrenie (IPT), pokračuje ve svém úsilí a vytvořila další modulární program pro pacienty trpící chronickou schizofrenií. Jedná se o program, zaměřený na zlepšení neurokognitivních schopností a využívající počítačových programů. Tento program provádějí pacienti jednak samostatně u počítače, jednak ve skupině. Cílem je především zlepšit jejich sociální kognice – tj. rozpoznávání emocí ve výrazu tváře, rozpoznávání významu určité sociální situace. Autoři věří, že zlepšením těchto schopností se zlepší praktická schopnost pacientů samostatně fungovat v běžném životě. Program se uskutečňuje 2x týdně ambulantní formou a sestává z 30 sezení, každé trvá 90 minut. V multicentrické studii, které se zúčastnilo 130 pacientů, rozdělených do skupiny léčené a skupiny kontrolní, autoři prokázali, že pro pacienty je tento program přijatelný, zvládnutelný (nedokončilo jen 9 % pacientů), že jejich schopnost zvládat zadané úkoly se zlepšuje, stejně jako schopnost zvládat sociální situace, a – což je asi nejdůležitější – že toto zlepšení nejen přetrvává, ale dochází k dalšímu zlepšení po 12 měsících od ukončení programu.

Pasivita a rezignace jako reakce na katastrofu

Mně osobně velmi silně utkvělo v paměti vystoupení amerického psychiatra pákistánského původu, který v květnu 2006 jako jeden z prvních cizinců s fotoaparátem a kamerou navštívil horské oblasti Kašmíru, jejž v říjnu 2005 postihlo katastrofické zemětřesení, při němž zahynulo kolem 250 000 lidí a 3,5 milionu přišlo o veškerý svůj majetek a zdroje obživy, nemluvě o ztrátě mnoha rodinných příslušníků – dětí i rodičů. Katastrofa takového rozsahu se vzpírá pochopení a na fotografiích postižených i v rozhovorech, které s nimi autor natočil, je zjevné, že postižení prakticky zcela ztratili schopnost jakkoli svou situaci řešit a propadli pasivitě, rezignaci a beznaději. Svou situaci si vysvětlují jako trest za to, že svým nesprávným chováním rozhněvali Boha, v tomto případě Alláha, a ten jim připomenul, že jsou vůči němu zcela bezmocní. Proto reagovali především přísným dodržováním náboženských pravidel, přičemž jevili i osm měsíců po události výrazné příznaky deprese a posttraumatické úzkosti. Uvědomil jsem si, jak malichernými problémy si necháváme ztrpčovat náš běžný život v tomto přírodou chráněném koutu zeměkoule.

Počítače ve službách psychiatrie

Dalším zajímavým tématem byla pro mě možnost využití počítačových programů v psychiatrii, především v psychoterapii. Tyto programy jednak umožňují systematický trénink kognitivních funkcí, což má smysl jak u mentálně retardovaných, tak u chronických psychotických pacientů, jednak zvládání řady fobií pomocí programů virtuální reality. Další možností je využití počítačových programů, které usnadňují provádění jednotlivých kroků psychoterapeutických programů, zaměřených na léčení úzkostných a depresivních poruch, takže při stejné účinnosti výrazně šetří čas, který tráví terapeut v přímém kontaktu s pacientem. Terapeut pak může nabídnout svou pomoc více pacientům. Výzkumy také ukázaly, že tento typ terapie ovlivňuje terapeutický vztah spíše pozitivně, ale na druhé straně, že se pacienti nedostávají do tak výrazné závislosti na svých terapeutech a dosažený úspěch připisují sami sobě, což je důležitý faktor pro přetrvání dosaženého výsledku. Větší užitek z těchto pomocných počítačových programů mají lidé vzdělanější, samostatnější a v současné době pouze ti, kteří rozumějí anglicky.

Důvěra v lékaře je předpokladem adherence

Na kongresu se také hodně hovořilo o „adherenci“, tedy o tom, jak zvýšit počet pacientů, kteří dodržují doporučení lékaře. Ukázalo se, že hlavním důvodem, proč pacienti neberou předepsaná psychofarmaka, ani zdaleka nejsou často uváděné nežádoucí účinky léků, ale to, že jim lékař nevysvětlí, proč mají léky užívat, a hlavně to, že nemají ke svému lékaři dostatečnou důvěru, protože se jim málo věnuje a není ochoten dostatečně vyslechnout jejich obavy a výhrady. Čímž jsme zase zpět u ústředního motta kongresu – vztahu mezi psychiatrem a pacientem.

Palčivá témata psychofarmakologie

Möller reagoval na informace, které se v posledním roce objevily v tisku, že antidepresiva jsou neúčinná, a že dokonce u mladistvých pacientů zvyšují riziko sebevražedného jednání. Na základě důkladné analýzy 702 studií o účinnosti antidepresiv dospěl k závěru, že jejich účinnost je spolehlivě potvrzena a že suicidalitu antidepresiva snižují, nikoli zvyšují. Asi nejpřesvědčivějším dokladem je studie Gibbonse z roku 2007, která ukázala, že když po varování FDA o možných negativních důsledcích užívání antidepresiv kleslo předepisování SSRI mladistvým v USA a v Holandsku asi o 20 %, tak se sebevražednost mladistvých zvýšila o 49 % v Holandsku a o 14 % v USA a dosáhla nejvyššího zvýšení za dobu systematického sledování údajů. Malt ve svém referátu o farmakoterapii somatoformních poruch uvedl, že většina lidí se somatoformními poruchami trpí zároveň příznaky úzkosti a deprese a že nejúčinnějšími léky ke zvládání těchto potíží jsou antidepresiva a v některých případech antidepresivně působící antipsychotika – např. amisulpirid. Zároveň je třeba těmto pacientům poskytovat psychoterapii, protože účinnost psychofarmak je kolem 60 až 65 %, a účinnost psychoterapie je podobná. Zohar se zabýval farmakoterapií akutní stresové reakce a upozornil, že u 80 % postižených příznaky spontánně odeznívají během několika měsíců (u mužů dokonce u 90 %), takže v době těsně po stresující události je potřeba nenarušovat tyto přirozené úzdravné procesy. Ty souvisejí s tím, že po těžkém stresu se zvýší koncentrace kortisolu a ten narušuje schopnost hippocampu ukládat traumatické vzpomínky. Pokud však člověk brzy po stresující události dostane na uklidněnou benzodiazepiny, jeho koncentrace kortisolu se sníží a riziko vzniku PTSD se zvýší – doporučení je jasné: nepodávat po stresující události benzodiazepiny. Také není vhodný tzv. debriefing, kdy mají postižení o svém zážitku opakovaně vyprávět, protože dochází k sekundární psychotraumatizaci a nemůže dojít ke spontánnímu odeznění akutní stresové reakce. Ve stadiu výzkumu je podání hydrokortisonu postiženým v době několika hodin po stresujícím zážitku (než usnou) s cílem zvýšit jejich koncentraci kortisolu. Také preventivní podávání SSRI postiženým jedincům je ve stadiu zkoumání, nelze zatím říci, zda snižuje riziko rozvoje PTSD.

Pomyslel jsem si v této souvislosti něco o nezodpovědnosti některých novinářů, kteří svými senzacechtivými články zhoršují důvěru psychicky nemocných v možnosti a úmysly současné psychiatrie. Příkladem může být bulvární deník Aha, který v článku pod dramatickým názvem „Tyhle děti zabili psychiatři!“ zcela nekriticky přejal informace, prezentované na výstavě pořádané nedaleko Kongresového centra představiteli Scientologické církve, podle nichž psychiatři, potažmo ošetřovatelé v psychiatrických zařízeních vraždí děti, a týrají, zneužívají a zabíjejí dospělé pacienty, kteří se jim v dobré víře vydali do rukou.

Je čas na reklasifikaci schizofrenie?

Falkai probral řadu studií, zjišťujících možné biologické procesy a nálezy v mozku, které by mohly sloužit jako základ pro novou klasifikaci duševních poruch a lepší odlišení jednotlivých forem psychóz – např. bipolární afektivní psychózy či jednotlivých podtypů schizofrenie. Dospěl k závěru, že v současné době stále nejspolehlivějším rozlišujícím kritériem v oblasti psychóz je zjevná psychopatologie, tedy příznaky, zatímco žádný ze sledovaných biologických parametrů nemůže sloužit jako podklad nové klasifikace psychóz. Jablensky nejdříve probral historii vzniku pojmu schizofrenie, přičemž poukázal na to, že již E. Kraepelin upozorňoval na fakt, že mezi schizofreniemi (dementia praecox) a maniodepresivní psychózou nelze narýsovat přesnou dělicí čáru, a již Bleuler zdůrazňoval, že pojem schizofrenie by se měl chápat jako plurál, zahrnující řadu zcela heterogenních psychických poruch – on sám rozlišoval devět typů schizofrenií. Poté hovořil o možných klasifikačních systémech – tzv. kategoriích, používaných praktickými lékaři-psychiatry, tzv. dimenzích, používaných výzkumníky, a tzv. prototypech, které používají zkušení lékaři intuitivně. Současná klasifikace ICD (MKN) 10 a DSM IV v sobě slučuje kategorický a dimenzionální přístup, ale z hlediska například genetického výzkumu je zcela neuspokojivá. Na závěr popsal australskou studii, ve které bylo vyšetřeno 380 pacientů s diagnózou schizofrenie a 275 jejich příbuzných prvního stupně. Ověřovali hypotézu, podle níž je jádrovým příznakem schizofrenie kognitivní deficit, který je přítomen již před první atakou a který může být v mírnějším stupni zjištěn i u blízkých příbuzných. Na základě velmi důkladného vyšetření neurokognitivních funkcí pomocí řady testů zjistili, že dokážou rozlišit dva soubory pacientů a jejich příbuzných – s vyjádřeným kognitivním deficitem bylo 30 až 50 % rodin, naopak 50 až 70 % rodin tento kognitivní deficit nemělo. Z toho vyvodil jednak závěr, že schizofrenii nelze považovat za validní nosologickou kategorii (nejde o jednu nemoc), ale že zatím nemáme dostatek podkladů pro revizi současné klasifikace tohoto širokého syndromu. Gaebel hovořil o modulárním modelu psychiky a jeho možném uplatnění v diagnostice psychóz. Modulární model psychiky předpokládá, že mozek obsahuje konečný počet modulů, specializovaných na jednotlivé psychické funkce, které se navzájem ovlivňují, ale lze je rozlišit. Psychická porucha pak vzniká poruchou funkce určitého modulu (neuronálního okruhu či sítě), který však ovlivňuje i další moduly, takže výsledná porucha zahrnuje poruchy více psychických funkcí. Pokud by se podařilo terapeuticky ovlivnit porouchaný modul, pak by došlo k vymizení všech příznaků psychické poruchy. Rovněž diagnostika psychických poruch by nebyla na základě souboru příznaků, ale na základě určení modulu, který je dysfukční, a na základě míry poruchy s ním spojených modulů – tzv. diagnostický profil modulárních dysfunkcí. Problém je v tom, že dosud neexistuje shoda ani v tom, zda mozek skutečně pracuje modulárním způsobem, ani v tom, kolik funkčních modulů obsahuje a jak je od sebe rozlišit. Zda se to v budoucnu podaří, je otázka. V diskusi poté zazněly dvě zajímavé informace: v Japonsku již přistoupili k tomu, že japonský výraz pro schizofrenii změnili tak, aby nebyl pro pacienty stigmatizující – stalo se tak na nátlak organizací sdružujících pacienty a jejich rodiny. A na konferenci, zabývající se přípravou nové psychiatrické klasifikace ICD 11 a DSM V, proběhla debata, zda z těchto klasifikací pojem schizofrenie zcela nevyřadit – podobně jako byl vyřazen pojem „neuróza“ z ICD 10 – a nahradit ho pojmem s neutrální konotací, např. poruchy dopaminové dysbalance. Hlasování 130 přítomných odborníků dopadlo prakticky půl na půl – 68 pro vyřazení, 62 proti. Zda tedy v budoucnu postihne schizofrenii stejný osud jako neurózu, je otevřená otázka.

Vrchol kongresu

Pro mě osobně byl vrcholem kongresu půldenní workshop, který ve čtvrtek uspořádali J. Wright a D. Turkington a který se týkal uplatnění kognitivně-behaviorální terapie v léčbě psychotických příznaků – bludů a halucinací, jež neustupují po psychofarmakách. Oba protagonisté ve svém vystoupení, i formou hraní rolí a scének na videu, ukázali, že pokud psychiatr přistupuje k potížím těchto pacientů se vší vážností a respektem a trpělivě buduje vztah vzájemného porozumění a spolupráce, pak lze i tyto jinak obtížně ovlivnitelné příznaky zmírnit. Cílem terapie přitom není v první řadě přimět pacienta, aby uznal, že trpí duševní chorobou (což tito pacienti často odmítají), ale zmírnit utrpení spojené s těmito příznaky a zlepšit kvalitu života pacientů – což je cíl, na kterém se terapeut s pacientem dokáže bez větších problémů shodnout. Pomocí scének např. D. Turkington předvedl, jak dokáže navázat kontakt s vážně psychotickým pacientem, který je velmi vyděšený, protože v rádiu slyšel, že z Vltavy vylézají nebezpečné chiméry, napůl lidé, napůl olihně, a ty se chystají všechny sežrat. Místo, aby mu dokazoval, jaký je to nesmysl, slíbil nejdříve pacientovi, že zavolá ochrance nemocnice a upozorní je na možné nebezpečí. Pak společně s pacientem poslouchal rádio, aby zjistili, zda tam něco takového opravdu hlásí, poté se spolu dívali na televizi – pacient se poněkud zklidnil, získal pocit bezpečí, když zjistil, že není žádný poplach. Poté terapeut navrhl možná jiná vysvětlení – pacient se přeslechl, šlo o text nějaké písně, které špatně porozuměl, nebo mohlo jít o sluchové halucinace. Po celou dobu se s pacientem otevřeně nepřel a nevyvracel mu jeho přesvědčení, ale empatizoval s jeho emocemi, dával mu pocit bezpečí, a až poté nabízel možná vysvětlení jeho prožitků, aby o nich pacient uvažoval.

Deprese: edukační program WPA 2008

Goldberg uvedl, že na základě současných poznatků klinických i genetických je stále obtížnější hájit současné rozdělení úzkostných a depresivních poruch do velkého množství oddělených jednotek. Existuje určitý společný základ, tzv. úzkostné utrpení, dříve označované jako „neuroticismus“, které se v závislosti na dalších vnitřních i vnějších faktorech projevuje různými příznaky, někdy více úzkostnými, jindy více depresivními. Mezi poruchami úzkostnými a depresivními je vysoká komorbidita a rozvoji deprese předchází zvýšená úzkostnost. Účinná léčba je u obou typů poruch stejná – antidepresiva a KBT. Kamba popsal současné poznatky o neurobiologii deprese. Deprese vzniká jako výsledek interakce genetické predispozice a stresu z okolního prostředí, přičemž genetický podíl je cca 40 procent. Geny kódující zranitelnost vůči depresi a vůči úzkostným poruchám jsou stejné – jde o „neuroticismus“ jako povahový rys. V důsledku stresu se u citlivých jedinců zmenšuje hippocampus (dle některých studií již premorbidně zmenšený), zatímco antidepresiva vyvolávají neurogenezi hippocampu. Protektivním faktorem je pevná vazba na matku v raném dětství, naopak odloučení od matky zvyšuje citlivost na stres celoživotně. Doktorka Wassermanová uvedla, že množství sebevražd se dle dostupných údajů za uplynulých 45 let zvýšilo o 80 procent. Přitom faktorů, které vedou k sebevraždě, je velké množství a neexistuje žádný jednoduchý vysvětlující model. Všechny psychické poruchy výrazně zvyšují riziko sebevraždy. Dle autorky mělo sice 45 % osob, které spáchaly sebevraždu, diagnózu deprese, ale jen 15 % z nich bralo antidepresiva a jen 5 % v dostatečné dávce.

„Psychiatrie – pomoc nebo hrozba?“

V programové pauze jsem se zašel podívat na výstavu, jejíž plakáty byly kolem celého Kongresového centra a která se konala asi pět minut chůze od něj. Zjistil jsem, že se jedná o putovní výstavu, organizovanou Scientologickou církví USA. Všechny panely i uváděné videoprogramy byly v angličtině, což jistě omezovalo dopad na české zájemce. Poselství výstavy bylo jednoznačné – psychiatři byli a jsou (a zřejmě i budou) zločinci, kteří nejenže nikomu nepomohou, ale kteří i systematicky a záměrně ničí životy svých pacientů. V popiscích pod obrázky známých psychiatrů se člověk mohl dočíst například to, že C. G. Jung byl nacista a obdivovatel Hitlera a jeho Třetí říše, či že J. Wolpe týral své pacienty tím, že nutil představovat si odporné věci, dokud vůči nim zcela neotupěli. Na dalším panelu byla přehlídka zde neznámých amerických psychiatrů, kteří byli v posledních desetiletích odsouzeni za trestné činy do vězení, či přehlídka známých zpěváků a herců, kteří se, většinou v důsledku své závislosti na drogách, dostali do rukou psychiatrů a ti zničili jejich další kariéru, případně i jejich život – jako například v případě Kurta Cobaina (zpěváka americké hudební skupiny Nirvana – pozn. red.). Videoprogram, jehož začátek jsem zhlédl, tvrdil, že v amerických psychiatrických léčebnách od druhé světové války zemřelo více pacientů než amerických vojáků ve všech válečných konfliktech a přitom psychiatři nevyléčili ani jediného svého pacienta. Samotného by mě zajímalo, jaký účinek může mít takto jednoznačně negativně zaujatá výstava na laického návštěvníka.

Z kongresu jsem odjížděl s poznáním, že kolegové všude na světě řeší podobné problémy, a přesvědčen, že trvalou snahou psychiatrů – stejně jako lékařů ve všech ostatních oborech medicíny – je hledat stále nové a účinnější způsoby, jak lidem, trpícím psychickými problémy, co nejlépe pomoci.

Zdroj: