Poslední naděje za 150 000 korun

Těžko si představit horší zprávu, než je sdělení diagnózy amyotrofické laterální sklerózy. Naděje těchto nemocných se upínají k léčbě kmenovými buňkami. V Česku tento program rozvíjí Ústav experimentální medicíny AV ČR ve spolupráci s Neurologickou klinikou FN v Motole. Přestože jde o postup zatím ověřený jen na zvířatech, někteří nemocní za tuto léčbu platí nemalé částky.

Při amyotrofické laterální skleróze (ALS), progresivním neuromuskulárním onemocnění, dochází k postupnému ochrnutí, včetně respiračního svalstva, pacient je tedy dříve či později závislý na umělé plicní ventilaci. Prognóza je infaustní, průměrná doba přežití je tři až pět let (i když existují i formy s pomalejší progresí). Kauzální léčba přitom neexistuje. Není divu, že se nemocní a jejich rodiny chytají každé naděje. Jednu z nich jim nabízí aplikace kmenových buněk. „Jde o experimentální metodu, u které zatím nelze předložit důkazy o její efektivitě,“ říká předseda České neurologické společnosti prof. MUDr. Karel Šonka, DrSc. Byli tak léčeni již i někteří čeští pacienti, a to většinou v rámci studie, která probíhá ve FN Motol. Vedoucí osobností tohoto programu je prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., ředitelka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd. Jedná se o prospektivní, nerandomizované otevřené klinické hodnocení, kdy jsou pacientům podávány autologní mezenchymální buňky kostní dřeně, rozmnožené a manipulované společností Bioinova, s. r. o., ve které má Ústav experimentální medicíny 51% obchodní podíl. Další nemocní jsou léčeni mimo schválenou studii a mnozí z nich za tuto léčbu platí – nikoli přímo, ale přes spolek Buněčná terapie. Pokud chtějí být do programu zařazeni, skládají na účet tohoto subjektu poměrně vysokou částku, byť formálně jde o neadresný dar. Na stránkách www.bunecnaterapie.cz jsou příběhy konkrétních lidí, kteří se takto rozhodli, s plným jménem, kontaktními údaji i fotografií. Nechybí zde popis toho, jak těžko tyto peníze shánějí: „Aplikace kmenových buněk není hrazena pojišťovnou a je dosti finančně nákladná. Výroba jedné dávky stojí 150 000 Kč. Bohužel stálá finanční krize ve výzkumu neumožňuje pomáhat lidem zdarma. Pacient musí sehnat sponzory, aby přispěli darem na výzkum, a z těchto darů potom spolek Buněčná terapie hradí náklady na výrobu přípravků buněčné terapie. Stěží jsme peníze dali dohromady, ale podařilo se nějak to dát do kupy. Teď opět za cca 6 měsíců máme jít na další aplikaci, která je stejně náročná (mají se opakovat min. jednou ročně). Pobírám jen invalidní důchod, se kterým pokryji léky a dluhy z podnikání autodopravy. Je to pro mě psychicky dosti náročné, protože já jsem od 18 let poctivě pracoval, vydělával jsem si každou korunu, kde to šlo, staral se o druhé a teď se takhle prosím o pomoc. Doufám už jen v jiskřičku naděje, že aspoň takhle získám nějaké prostředky na další aplikaci kmenových buněk a prodloužení mého života,“ uvádí zde 38letý otec dvou dětí Lubomír Kopal.

Potřebujeme aplikaci opakovat…

Pacienti a jejich rodiny se pochopitelně obracejí i na státní instituce. „Dohodli jsme se, že účast ve výzkumu uhradíme. Poskytli jsme nadaci dar ve výši 150 000 korun,“ uvádí ve svém dopise ministrovi zdravotnictví dcera jednoho z pacientů s tím, že nejde o jednorázový výdaj „Bohužel aplikace nepřinesla žádné zlepšení, tátův stav se zhoršuje. Sama prof. Syková i samotná praxe v zahraničí ukazují, že je nutné opakované podání. Mohl byste mi prosím poradit, na koho se mám obrátit, pokud chci, aby táta dostal možnost opakovaného podání kmenových buněk?“ pokračuje dopis.

Za rok 2013 a 2014 je částka 150 000 korun uvedena u jmen individuálních sponzorů celkem třináctkrát, v několika dalších případech se pak opakuje s tím, že dárcem je – vesměs malá – firma. (Mezi dárci s částkou 100 000 figuruje také sama prof. Syková.)

Tak masivní účast pacientů na financování experimentální léčby jen těžko hledá oporu v českém právním řádu. „V tomto případě jsme identifikovali právní problém. Víme sice, že za uznanou, pojišťovnou nehrazenou metodu pacienti legálně platit mohou, nekomerční výzkum ale ‚neplatí nikdo‘ – pokud není grant ani firemní příspěvek, příspěvky běžných dárců nemusejí být dostatečné a od pacientů s neléčitelnou nemocí, byť ochotných ‚vyzkoušet a zaplatit cokoli‘, vybíráno být nesmí, nastává situace, kterou patrně může vyřešit jen změna legislativy; není poctivé před eticky obtížným aspektem výzkumu utíkat hrou na ‚účast zdarma‘ a ‚sponzorské dary‘,“ říká specialista na medicínské právo JUDr. Ondřej Dostál (viz rámeček Názor právníka).

Ministr: Věc za hranicí etiky

Ministr zdravotnictví má názor poměrně jednoznačný: „Pokud skutečně někdo požaduje od pacientů za zařazení do neověřené léčby, u které nebyla prokázána její účinnost, částku 150 000 korun, tak to považuji za šokující. Pro mě by to byla věc, která je za hranicí etiky a možná i zákona. Chci tu situaci prošetřit a v nejbližší době získat konkrétní informace,“ říká šéf resortu MUDr. Svatopluk Němeček. Ani ve vědecké komunitě není těžké nalézt odborníky, kteří takový postup považují za zcela nepřijatelný. „Podle mého názoru je to onen naprosto neetický ‚obchod s nadějí‘,“ uvádí prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd, a dodává: „Ti, kdo toto podnikají, samozřejmě vědí, že neexistují žádná data, která by je opravňovala k vybírání značných sum od zoufalých pacientů. Je to doslova na úrovni šarlatánství. Nemohu uvěřit, že se k něčemu takovému nějaký vědec sníží. Jsem přesvědčen, že za současného stavu poznání neexistuje ani žádný důvod pro to, aby takovýto nepodložený postup hradila pojišťovna – bylo by to plýtvání penězi zcela analogické, jako kdyby pojišťovna hradila nějaké pochybné léčitelské praktiky. Jediný správný postup je, že nějaký investor (soukromý nebo veřejný) uhradí náklady solidní, řádné klinické studie, na základě které se rozhodne o tom, zda postup skutečně pacientům objektivně pomáhá,“ říká.

Psycholožka: Pacienti by tuto možnost mít měli

Tyto peníze ale nyní k dispozici nejsou a dnešní pacienti nemají čas na ně čekat. Podle psycholožky doc. PhDr. Drphil. Laury Janáčkové, CSc., by měli mít možnost do svého osudu aktivně zasáhnout. Doc. Janáčková se dvacet let věnuje onkopsychologii, má tak velkou zkušenost s psychickou podporou vážně nemocných a umírajících. Dobře tak chápe situaci, ve které se nacházejí pacienti s amyotrofickou laterální sklerózou a jejich blízcí. „Možnost účastnit se klinické studie s novým lékem či klinickým postupem v situaci, kdy není dostupná žádná kauzální terapie, představuje pro takové pacienty naději, ke které se pochopitelně upínají, a to i v situaci, kdy vědí, že se jedná o experimentální terapii, jejíž účinnost či efekt může být velmi nejasný. I v takovém případě jsou za tuto možnost ochotni zaplatit nemalé částky. Toto rozhodnutí by však měli udělat dobrovolně a na základě pravdivých a úplných informací o povaze výzkumu a případných reálných terapeutických možnostech podávané léčby. Nikdo by jim ale neměl upírat možnost finančně přispět na takovou experimentální léčbu, pokud se pro to sami rozhodnou a představuje byť malou možnost na zlepšení jejich stavu. Nejhorší je totiž lidem brát naději,“ říká doc. Janáčková.

Na druhou stranu je podle ní ovšem potřeba odlišovat výzkumné aktivity a klinické studie od cíleného zneužívání lidského neštěstí různými šarlatány a léčiteli, kteří lidem nabízejí za horentní sumy „zaručené“ léčebné prostředky, jež nemají sebemenší oporu ve vědeckém přístupu. „Důležité je, aby se to lidé naučili rozlišovat. Každodenní praxe mě však utvrzuje v tom, že vážně nemocný člověk, který spojí možnosti medicíny s tím, čemu sám věří, má naději. Tam, kde není naděje, většinou končí i boj,“ dodává doc. Janáčková.

Pacienti s ALS přitom nejsou jediní, kteří spojují práci týmu prof. Sykové s nadějí. Dříve to byli nemocní s míšní lézí. Těm tým prof. Sykové aplikoval kmenové buňky v rámci studie od roku 2003. Mediální prezentace zmíněné práce tehdy tuto vulnerabilní populaci nepochybně jitřila. Příkladem může být článek z Nedělního Blesku s názvem „Invalidní vozíky budou minulostí, vědci to slibují“. Optimisticky se tu tvrdí: „Vůbec poprvé v historii má dnes lidstvo v rukou skutečné nástroje k opravení poškozené míchy.“ Text končí citací prof. Sykové: „Že jednoho dne budou ochrnutí lidé zase chodit, o tom jsem přesvědčena.“ Na neurochirurgických pracovištích a spinálních jednotkách pak drnčely telefony a pacienti se dožadovali této léčby za jakýchkoli podmínek. „Osobně věřím, že kmenové buňky představují nadějnou cestu, zatím stále ještě dlouhou. Velmi ale odsuzuji ‚obchod s nadějí‘. Nešťastní nemocní a zejména jejich příbuzní by po sobě nechali jezdit parní válec za jakýkoli příslib,“ říká k tomu předseda České neurochirurgické společnosti prof. MUDr. Petr Suchomel, Ph.D. S tím souhlasí i přednosta Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.: „V celé historii medicíny se dosud žádný nemocný po úplném přerušení míchy neuzdravil. Nabízet nemocnému metodiku, která jeho osud nezmění, nepatří do medicíny, ale právě do obchodu s nadějí.“

Zdroj: Medical Tribune