Postgraduální vzdělávání i připomínka historie
Slavnostní přednáška prof. MUDr. Karla Horkého, DrSc., z II. interní kliniky – kliniky kardiologie a angiologie 1. LF UK a VFN v Praze byla inspirována padesátiletým výročím úmrtí prof. Vančury. Proto se v ní také zamýšlel nad vývojem, kterým názory na patogenezi a terapii hypertenze prošly v posledním půlstoletí, a přínosem zakladatele jedné z významných škol hypertenze v bývalém Československu. Profesor Horký zdůraznil hlavně význam stěžejní Vančurovy monografie „Vysoký krevní tlak“ z roku 1942, která se stala první česky psanou monografií věnující se této oblasti. Profesor Vančura v ní již tehdy upozornil na multifaktoriální patofyziologii hypertenze s tím, že řízení a úprava výše krevního tlaku je dána součinností vlivů dědičnosti a konstituce, nervového a humorálního řízení krevního tlaku a vlivu exkretorické i humorální funkce ledvin. „V té době byly tyto Vančurovy názory velmi progresivní,“ podotýká prof. Horký. Podle nich může změna činnosti regulačních činitelů vést k poruše oběhu a zvýšení krevního tlaku, aniž by při tom byl porušen vlastní oběhový aparát. Jelikož prof. Vančura předpokládal větší množství regulačních činitelů, došel k názoru, že i způsob vzniku hypertenze může být různý. Proto defi- noval hypertenzi nikoli jako samostatnou chorobu, ale jako „syndrom oběhové poruchy“ vzniklé na podkladě různých vlivů. Ani po padesáti letech nejsou staré
Vančurovy názory mimo jiné vycházely z dlouhodobého sledování na svou dobu zcela ojedinělého klinického souboru 1 096 nemocných s vysokým krevním tlakem. Intervaly sledování 5, 10 a 15 let mu dovolovaly posoudit vývoj onemocnění od příležitostného zvýšení krevního tlaku v průběhu stresových situací až po maligní fázi onemocnění. Tyto zkušenosti daly později základ tehdy jedinečné klasifikaci vývojových stadií hypertenze, která byla následně převzata také WHO. Vančurova klasifikace nebyla, na rozdíl od ostatních tehdy užívaných rozdělení, založena pouze na výši krevního tlaku, ale zahrnovala stejně jako dnešní klasifikace ESH/ESC z roku 2003 i rizika daná orgánovým poškozením a přidruženými chorobami. Prozíravost prof. Vančury vyplývá i z jeho mnohem přísnější hranice normotenze (140/90 mm Hg oproti až do roku 1993 obecně užívané normě 160/95 mm Hg). V souladu s dnešními poznatky je také Vančurův názor, že na prognóze samotné hypertenze se významně podílejí také metabolické změny a výskyt proteinurie. „Také tyto jeho názory jsou dokladem skutečnosti, že profesor Vančura v mnoha směrech předběhl svoji dobu a v mnohém se přiblížil k dnešním postojům,“ uzavírá prof. Horký.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 14/2006, strana 11
Zdroj: