Povolání: lékařka a moderátorka

Kdy jste v sobě objevila moderátorku, která se neostýchá předstoupit před kamery a mikrofon?

Cesta před kamery byla poněkud delší, ale s mikrofonem jsem začínala už během studií na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Pocházím z Valašského Meziříčí a během studentského života jsem si jako řada studentů chtěla přivydělat ke kapesnému. Média mě fascinovala – bylo v tom i trochu zájmu o kluky – a ve Valmezu (pozn. red. Valašské Meziříčí) tehdy začínalo Rádio Apollo, tak jsem to zkusila tam. Připravovala jsem pak filmový magazín nebo magazín ze společenského a kulturního života a podobně. Časem jsem pak přešla do olomouckého Fajn Rádia Hity a nyní jsem znovu v Apollu, které už má také studio v Olomouci.

Moderovat v televizi v celoplošném vysílání je ale přece jen něco jiného, ne?

To ano. Dostala jsem se k tomu vlastně náhodou. Když moderujete v rádiu, mají někteří lidé pocit, že zvládnete uvádět i různé akce. Občas mě tedy pozvou jako moderátorku třeba i na módní přehlídku nebo na ples. Díky těmto akcím jsem se moderátorsky vyškolila a pak mi pomohla náhoda. Stát před kamerou byl můj velký sen, ale nikdy jsem nevěřila, že se mi může splnit. Na jedné akci v Brně, kterou jsem moderovala, si mě všiml někdo z České televize a pozvali mě na kamerové zkoušky. Vyšlo to, a od letošního února tak třikrát nebo čtyřikrát měsíčně moderuji pořad Dobré ráno. Začínala jsem s redaktorem ČT Petrem Malým, a teď mám dokonce partnery dva, což je v televizi povoleno – herce Martina Slámu, který je známý například z Četnických humoresek, a také moderátora Jiřího Formánka.

Máte trému, na co jste si v televizi musela zvyknout?

Zpočátku je to určitě stres z neznámého a nového. Míří na vás několik kamer, což z rádia samozřejmě neznám. Navíc vždycky přesně nevíte, kdy a která kamera vás zrovna zabere. Musela jsem se naučit jinak gestikulovat. Za mikrofonem v rádiu si můžete s rukama nebo hlavou dělat, co chcete, ale před kamerou se musíte víc hlídat, jestli si zrovna nehrajete s náušnicí nebo se nedrbete na nose. Zpočátku jsem například měla neustále „vyskakující ruku“, kterou jsem si pomáhala při mluvení.

Podílíte se nějak na výběru témat do vašeho pořadu?

O tom rozhoduje nejvíce dramaturg. Samozřejmě můžu přinést nějaký tip, ale definitivní výběr témat příliš neovlivním. Musím si ale připravovat podklady a domlouvat se s hosty, o čem se budeme bavit, kam by debata měla směřovat, co by z ní mělo vyplynout a podobně.

Jako lékařka pečujete o nejmenší pacienty – o novorozence. Je to pěkná práce?

Je to úžasná práce. Původně jsem chtěla dělat spíš dospělou intenzivní péči, třeba ARO, ale nakonec mě osud zavál na novorozenecké oddělení a jsme za to vděčná. Pracuji na jednotce intenzivní péče, kde se staráme o ohrožené či nedonošené děti z celého kraje, pro který jsme jediným perinatologickým centrem. Je to fantastický pocit, když se nám podaří zachránit dítě, které mělo při porodu 600 gramů a rodiče nám ho pak třeba po roce přivedou ukázat a přinesou narozeninový dort. Jsou ale i smutné okamžiky, kdy se dítě zachránit nepodaří, to se většinou neubráním slzám a klidně tři dny s nikým nemluvím. Naštěstí se to nestává často. Máme velmi dobré výsledky a většinu dětí zachráníme.

Jak zvládáte při práci lékařky ještě moderovat v televizi a v rádiu?

Já zastávám názor, že když se chce, všechno jde. Navíc před nedávnem rozebírala můj horoskop jistá paní astroložka a podle ascendentů a dalších ukazatelů zjistila, že mám sklony k workoholismu, a asi na tom něco bude. Ale vážně – skloubit medicínu a televizi je někdy pěkný oříšek. Na oddělení je nás včetně primáře devět lékařů, takže někdy je to s plánováním služeb trochu složitější. Ale mám úžasné kolegy a velmi tolerantní vedení a všichni se mi snaží maximálně pomáhat a vycházet vstříc. Já jim všem za to, co pro mě dělají, opravdově a upřímně děkuji. Vážím si toho, bez nich by to určitě nešlo.

Máte vůbec kromě práce v nemocnici a moderování čas ještě na něco jiného?

Fascinuje mě tanec, několik let jsem závodně tancovala latinskoamerické i standardní tance a zkusila jsem i akrobatický rock-and-roll. Baví mě také cestování, dokázala bych taky dlouhé hodiny strávit nad detektivkou. V poslední době se třeba snažím učit portugalštinu, ale na tyto záliby už mi moc volného času nezbývá.

Práci v nemocnici tedy berete jako povolání a moderování jako koníček?

Určitě ano. Obě činnosti jsou hodně adrenalinové, ale vždycky si říkám, že v televizi přece jen nejde o život, kdežto v medicíně dost často ano. Moderování je pro mě odpočinek od lékařských starostí a dokonalá prevence proti syndromu vyhoření. Navíc mám díky tomu, že se ve studiu setkám s řadou zajímavých lidí, možnost alespoň nahlédnout do oblastí, na které mi při práci nezbývá moc času.

Jak na to, že se objevujete na obrazovce, reagují kolegové nebo rodiče vašich malých pacientů?

Kolegové si ze mě občas v dobrém dělají legraci. Zpočátku některé sestřičky a lékaři z porodnice nevěděli, že jsem to já, a mysleli si, že v televizi moderuje moje jednovaječné dvojče. A já je při tom ráda nechávala. Rodiče dětí, o které se staráme, mě většinou v televizi objeví až po návratu domů. Starali jsme se tu například asi dva měsíce o jednoho předčasně narozeného chlapečka a jeho rodiče mi nedávno napsali, že mi pokaždé při vysílání Dobrého rána do televize společně mávají. To mě vždycky moc potěší.

Zdroj: