Pozor na fotbalová zranění!
Fotbal je nejpopulárnějším sportem na světě. Přestože ve Spojených státech amerických nepřitahuje davy diváků, v posledních dvou desetiletích láká stále větší množství mladých hráčů. Soccer Industry Council of America uvádí, že mezi členy klubových týmů v roce 1997 patřilo téměř osm milionů dětí mladších než 12 let a skoro šest milionů adolescentů ve věku mezi 12 až 17 lety. K popularitě této hry přispívá řada faktorů, například její jednoduchá pravidla a levné vybavení, ovšem z hlediska rodičů bývá rozhodující pověst „bezpečného“ sportu, kterou si fotbal získal. Počet dětí, které se při fotbalu zraní, nicméně roste spolu s jeho popularitou. Pediatři pečující o aktivní děti by tedy měli být schopni diagnostikovat a léčit fotbalová zranění a měli by správně rozpoznat, kdy je třeba doporučit konzultaci odborníka. Také by měli být schopni informovat rodiče o možných rizikách spojených s provozováním tohoto sportu a o tom, jak jim lze úspěšně předcházet. Základním předpokladem je zde znalost vývojových kritérií pro účast ve hře, potřebné fyzické zdatnosti hráčů, vhodných ochranných pomůcek a tréninku před nástupem sezóny. Epidemiologie zranění
Zkoumání incidence fotbalových zranění u mládeže bylo v Evropě i v USA věnováno několik studií.2–7 Vzhledem k rozdílům v metodických přístupech (včetně vlastních definic „zranění“) sice není snadné tyto studie vzájemně porovnávat, ovšem i přesto ze získaných údajů vyplývá několik zajímavých informací. Fotbalová zranění bývají „lehká“ a zpravidla se týkají dolních končetin. Četnost úrazů stoupá s věkem, přičemž dívky bývají zraněny častěji než chlapci. Větší zranění (fraktury a poškození vazů) nejčastěji postihují kolenní klouby a kotníky. Výpočet rizika zranění musí zohledňovat časové údaje o vytížení fotbalisty vlastní hrou i tréninkem. Průměrný hráč se během roku běžně zúčastní dvou různých sezón na hřišti (na podzim a na jaře) a jedné halové sezóny v zimě. Elitní hráči mohou být členy „výběrového“ týmu, který za různými utkáními cestuje během léta. V takovém případě jsou mladí sportovci ohroženi nejen akutními úrazy, ale také případnými následky poškození z přetížení. Akutní zranění
Následující kasuistiky se týkají několika závažnějších typů zranění, s nimiž se setkáváme při fotbalu, ovšem i při jiných sportech vyžadujících časté a rychlé pohyby prováděné velkou silou. Uvedené příklady popisují běžné klinické obrazy a mechanismy těchto zranění.
Šestnáctiletá dívka Denisa přichází do ordinace pro bolest a otok pravého kolenního kloubu. Když včera při fotbalovém tréninku driblovala s míčem, pokusila se s ním rychle udělat kličku doleva. Po došlápnutí na pravou nohu došlo k vybočení kolena a ozvalo se hlasité prasknutí. Pro následnou slabost dolní končetiny již nemohla v tréninku pokračovat. Dnes ráno se probudila a všimla si, že jí kolenní kloub do rána otekl.
Pro diferenciální diagnostiku akutních poranění kolenního kloubu má často důležitý význam pátrání po přesném mechanismu jejich vzniku. Vybočení kolena provázené slyšitelným prasknutím v tomto případě nasvědčuje poškození předního zkříženého vazu. Vzhledem k anamnéze je třeba také odlišit rupturu menisku, osteochondrální frakturu či luxaci čéšky. Ruptura menisku či osteochondrální fraktura by ovšem byly provázeny pocitem rozdrcení či křupnutí, spíše než hlasitým prasknutím. Luxaci čéšky zpravidla sportovec sám pozná a často u ní dochází ke spontánní repozici. Přítomnost výrazného otoku a napětí v koleni v tomto případě nasvědčuje nitrokloubnímu poranění (tedy ruptuře vazu či menisku nebo nitrokloubní fraktuře).
...
Komentář
Autor: Prof. MUDr. Petr Havránek, CSc.
Článek Dr. Michaela Koestera a Dr. Brenta Manguse je zajímavý a přínosný z několika důvodů. V současných podmínkách atomizované české medicíny ukazuje nutnost aktivní účasti praktického pediatra v oblastech, které jsou u nás dosud považovány za domény specialistů z oboru traumatologie a sportovního lékařství. Dále otevírá diskusi o otázkách priorit mladých sportovců a úloze lékaře na těchto prioritách. Je důležitější co nejčasnější návrat zraněného fotbalisty do mužstva, nebo je vhodnější obětovat část sezóny na dokonalé a bezpečné doléčení? Naštěstí musíme přiznat, že k této poslední otázce přistupuje práce obou autorů velmi exaktně a zodpovědně. Na základě rozsáhlých epidemiologických a klinických studií volí takový kompromis, aby další vývoj a zdraví dětského sportovce nebyly ohroženy a přitom (chtěný) návrat k výkonnostnímu sportu byl co nejčasnější. Při čtení článku samozřejmě pozorujeme jasné geografické odlišnosti. Stejně jako ve Spojených státech amerických je fotbal jedním z nejrozšířenějších sportů, u nás je téměř sportem národním, přitahujícím největší počty diváků. Na rozdíl od země autorů však není považován za zcela bezpečný sport. Patří do skupiny aktivit, označovaných jako „kontaktní sporty“, které právě provozováním v kolektivu na rozdíl od mnoha individuálních sportů přinášejí zvýšené riziko úrazů. Článek je zaměřen především na pacienty – profesionály, provozující fotbal závodně ve sportovních klubech. V praxi dětského traumatologa se však podstatně častěji setkáváme s úrazy, vzniklými při neorganizovaném fotbalu za nestandardních podmínek a bez dohledu trenérů. Proto pozorujeme oproti epidemiologickým údajům americké práce minimum úrazů u dívek a naprostou převahu poranění chlapců, i když i u nás se začíná organizovaný dívčí fotbal prosazovat. Koesterův a Mangusův článek vybírá didakticky jistě velmi vhodně tři typy akutních úrazů: poranění měkkého kolene, lehké kraniocerebrální poranění a poranění hlezna. Dále si všímá dvou typů poranění z přetížení: Haglundovy-Severovy avaskulární nekrózy apofýzy kalkanea a zlomeniny z únavy na tibii („stresová fraktura“). Právě z hlediska didaktického jsou tyto úrazy pro praktického pediatra zvoleny vhodně pro určitou diagnostickou obtížnost a složitost terapeutické rozvahy i správné načasování konzultace specialisty. Nejde však o statisticky zcela reprezentativní úrazy. Neplatí úplně tvrzení autorů, že úrazy dolních končetin převažují nad ostatními. V naší praxi pozorujeme u fotbalistů běžněji poranění horních končetin. Dochází k nim právě při kontaktech se spoluhráčem, podražení, zakopnutí o míč. Hráč někdy ve velké rychlosti padá a závažnějšímu úrazu hlavy či břicha se brání dopadem na ruce. Jedním z nejběžnějších fotbalových úrazů jsou tedy zlomeniny v distální části předloketních kostí. Přibližně v polovině jde o poranění v oblasti růstové chrupavky radia či ulny, v druhé polovině o metafyzární zlomeniny. Zlomeniny bývají často hrubě dislokované a jejich diagnostika nepůsobí větší potíže. Ošetření je samozřejmě nutné na traumatologickém (chirurgickém, ortopedickém) pracovišti a spočívá v repozici úlomků v celkové anestezii a fixaci v sádrovém obvazu. Jen zcela výjimečně se konzervativní léčba nedaří, pak přichází v úvahu miniinvazivní osteosyntéza, perkutánní transfixace Kirschnerovými dráty. Zajímavé je, že málo dislokovaná zlomenina distálního konce předloketních kostí vzniká v dětském věku velmi často i u brankářů při chytání rychle letícího míče.
...
Plnou verzi článku najdete v: Pediatrie po promoci 5/2005, strana 4
Zdroj: