Přeskočit na obsah

Pozvánka na velkou vizitu

Stejnojmenná výstava přilákala davy návštěvníků. I po jejím skončení trvá možnost unikátní sbírkové předměty vidět. Vše je nafoceno a zdigitalizováno. A kdo chce vybraný předmět vidět v reálu, může si domluvit návštěvu badatelny historického oddělení muzea. O zdravotnictví za Československé republiky jsme mluvili s autorkou knihy a kurátorkou výstavy PhDr. Pavlou Koritenskou.

V čem může být téma zajímavé pro lékaře a sestry, pro lidi pracující ve zdravotnictví?

Zjistila jsem jako kurátor fondu zdravotnictví, že v Hradci Králové zdravotnictví bylo, a stále je, na tak vysoké úrovni, že to stojí za publikování. V roce 1925 uspořádalo město výstavu nazvanou První výstava zdravotnictví a hygieny, my jsme letos uspořádali po 92 letech výstavu druhou. V roce 1941 vyšla knížka o sociálně zdravotní péči, od té doby o regionu žádné shrnutí nebylo, až teď. V knize přibližuji rozkvět města na poli zdravotnictví, lékařské a sociálně zdravotní péče za první republiky. Čtenář zaznamená výstavbu moderní nemocnice, dnes fakultní, na pravém břehu Labe v letech 1926-1928, dozví se o vzdělávání nelékařského personálu, o instituci školního lékaře, přečte si o učebních pomůckách pro výuku zdravovědy, dozví se zajímavosti z oblasti domácí péče o zdraví, zubního lékařství a přečte si vzpomínky pamětnice. Každá z kapitol má obecný úvod, který se týká dobového zdravotnictví. Na vysoké úrovni tehdy byla zdravotní i zdravotně sociální péče. Ústavy se věnovaly nejen přijímání dětí do léčebných středisek, ale pečovaly i o jejich další uplatnění a sociálně vypomáhaly.

Vystavené předměty pocházejí z depozitáře muzea, nebo jak jste je získala?

Předskokanem výstavy, potažmo publikace byla výzva pro veřejnost, aby nám s výstavou pomohla. Byla jsem příjemně překvapená reakcí lidí, věnovali nám sbírkové předměty i fotografie, takže v knížce jsou věci dosud nikde nepublikované. Vedle laické veřejnosti se ohlásila celá řada lékařů a zdravotních sester, ať už s vlastními vzpomínkami, nebo vzpomínkami svých rodičů, prarodičů, a věnovali muzeu spoustu věcí, kterými jsme mohli naše sbírkové fondy doplnit. Do publikace jsme zařadili i fotografie z výstavy, aby se oboje provázalo. Pomohla mi také řada institucí, hlavně Národní pedagogické muzeum v Praze se svými fotografiemi, a řada soukromníků, kteří předměty věnovali nebo alespoň zapůjčili.

Výzva zaujala obyvatele města, nebo byly ohlasy i odjinud?

Jeli jsme například do Klatov pro vybavení gynekologické ordinace soukromého lékaře z roku 1937, jehož rodina slyšela naši výzvu v rádiu. Fond Zdravotnictví byl v královéhradeckém muzeu založen v osmdesátých letech z darů fakultní nemocnice a lékařské fakulty, která ve městě funguje od roku 1945. Po výzvě se k nám dostalo mnoho nových předmětů, i rarity přístrojů pro elektroléčbu z filmu Postřižiny. Dostali jsme šlapací zubní vrtačku od místního lékaře po jeho tatínkovi, zajímavé tiskoviny, plakáty. Když jsem výzvu dávala, nenapadlo mě, jak zajímavé věci se najdou. Lidé na mě byli moc hodní, přijela paní z Prahy, nechala tu tašku zdravotních pomůcek jen s telefonním číslem, takže ta důvěra byla úžasná.

Mají zájemci šanci tyto unikátní sbírkové předměty ještě vidět?

Výstava musela skončit, protože budeme muzeum rekonstruovat. Částečně bude převzata do Regionálního muzea Mělník, kde ji doplní o své předměty. Základ sbírky zůstává v našem muzeu. I když máme pro veřejnost zavřeno, knížka se dá objednat na našich webových stránkách za 175 korun nebo koupit v infocentru města. Na jaře bude muzeum ještě tři měsíce otevřeno, takže knížka je pro pro zájemce dostupná. Na výstavu a knihu jsme dostali granty Ministerstva kultury ČR.

Když jste se probírala materiály a studovala systém prvorepublikového zdravotnictví, co vás zaujalo, co oproti současnému systému se vám zdálo dobře udělané?

Myslím si, že perfektně bylo udělané nemocenské pojištění. Na nadstandard si lidé platili. Státní zaměstnanci byli ve druhé třídě, ošetření zdarma bylo ve třetí třídě. Co mě zaujalo, byl systém sociálně zdravotní péče. V Hradci působil Československý Červený kříž, Svaz charity, byla tu řada drobných organizací, které se této péči věnovaly, a všechno fungovalo, nejen spolu, ale hlavně pro lidi. Na počátku století vznikl ve městě ústav pro hluchoněmé děti. Staral se o ně, ale i o to, jestli půjdou do zaměstnání a jak si v zaměstnání vedou. Jedna odnož se starala o hluchoněmé dívky, aby byly výdělečně činné.

Zabývala jste se při svém bádání také činností lékařů?

Zaujalo mě, jak se vyrovnali s tím, že ve městě byla vybudována velká nemocnice. Do té doby fungovali jako soukromí lékaři, nemocnice tu byla malá. Po vzniku tzv. „nové“nemocnice si nějaký čas drželi soukromou praxi, jedno, dvě dopoledne v týdnu. Podle inzerátů v dobovém tisku se lidé dozvěděli, kdy funguje soukromá praxe nebo například, kam se přemístila ordinace jejich lékaře. Výstavba nové nemocnice souvisela s rychlým rozvojem města - Hradec Králové byl do konce 19. století pevnostním městem, od 20. let se rychle rozšiřoval mimo hradby, hodně se stavělo, z města se stal “salon republiky”. Při výstavbě nemocnice architekt Bedřich Adámek spolupracoval s primáři, zohlednil jejich názor, jak pavilon pro konkrétní medicínský obor má vypadat, aby to odpovídalo potřebám péče.

Za první republiky fungoval institut domácího lékaře, což dnes není.

Na to v knize vzpomíná pamětnice. Když teď člověka něco bolí, jde na pohotovost, tehdy přijížděli na zavolání i v noci rodinní lékaři, kteří se starali o celou rodinu. Teď funguje záchranná služba, to v první republice nebylo. Nemocnice měla devět pavilonů, osm primariátů, ale jedinou sanitku. Zhruba v podobném duchu jako nyní je záchranná služba až od 40. Let.

Mluví se teď hodně o vzdělání sester a lékařů, jak to bylo v první republice?

V Hradci Králové byla zřízena církevní kongregací Šedých sester III. Řádu sv. Františka ošetřovatelská škola, po Praze druhá v Československé republice. V hradecké škole studovaly civilní i řádové sestry, rok 1948 činnost řádových sester ve zdravotnictví ukončil. Školy byly státní, církevní, nebylo jich tolik jako dnes, ale sestry dostávaly kvalitní vzdělání ve dvouleté internátní škole. Studenty ošetřovatelských škol musely mít praxi v odpovídajícím typu nemocnic, a ty fungovaly v Praze i Hradci Králové. Po válce byly církevní školy zrušeny, školy byly zestátněny a vznikl nový systém středních zdravotnických škol.

V knize jsou červené vsuvky, co obsahují?

Jsou to bonusy se zajímavostmi. Mám tam pamětnici, které je 97 let a vzpomíná na lékařskou péči za první republiky. Je tam popsán fenomén prvorepublikových lázeňských středisek, fungování zubních lékařů a dentistů, zajímavosti o lékárnách a masážních přístrojích nebo zdravém pobytu na čerstvém vzduchu.

V knížce zachycujete také učební pomůcky. Jsou něčím pro současného člověka zajímavé?

Některé pomůcky byly neuvěřitelné, vidíme to v dobových katalozích. My máme ve sbírce chrupavčitou kostru sedmiměsíčního plodu, průřez kostrou. Školy si mohly koupit modely ze sádry a různých hmot, reálné orgány ve skleněném válci v konzervačním roztoku. Množství pomůcek mě opravdu zaujalo, dochoval se jen zlomek. Bohužel v 50. letech byl trend všechno prvorepublikové likvidovat, mnoho škol se sbírek zbavilo. Byla tehdy řada školních obrazů, ani ty se příliš sehnat už nedají.

A mapovala jste v knize také učební metody?

Učebnice nebyly ilustrované, teď mají děti ilustrace v učebnicích, fotografie, internet. To je velký zdroj, který ale omezuje možnosti pedagogů, nechce se jim už asi tolik nosit do tříd školní obrazy, i když se pořád vydávají. Za první republiky byla velká spolupráce s Československým Červeným křížem, pořádaly se kurzy. Konaly se zdravotní sjezdy, školy osvětově vzdělávaly. Školní lékař měl přednášky, děti se učily ošetřovat.

V knížce mapujete také dobovou reklamu. Teď není možná reklama na léky. Byla tehdy také omezovaná?

To nevím, nicméně reklamu časopisy zveřejňovaly. Mám tu například obrázkový časopis Jas z roku 1932, kde mezi články o společenském životě, cvičení a módě je reklama na zubní pastu a další hygienické potřeby. V knize jsme představili několik dobových letáčků. Podařilo se mi sehnat dobovou reklamu na zubní pastu Thymolin, na nosní inhalátor zn. AHA – to byla náhoda v antikvariátu v Českých Budějovicích. V místních novinách spíše byly inzeráty s upozorněním, jaký lékař kde ordinuje, kdo nový zřídil ordinaci. Dostala jsem do sbírky prvorepublikové mýdlo v krabičce, obalené dvoulistem papíru s reklamou, co firma všechno vyrábí, a s posudky lékařů na toto mýdlo.

A jak voní mýdlo z první republiky?

Voní příjemně, čichala jsem si k němu. Mýdlo bylo vyrobené na vývoz, takže má francouzské nápisy. Mně se nejvíc líbilo, že k jednomu malému toaletnímu mýdlu dostanete reklamu, nejen jak je firma vynikající, ale i kteří lékaři doporučují vyráběné prostředky.

Zkusila jste se v rámci badatelství s tímto mýdlem umýt?

To si nemohu dovolit, mýdlo je součástí sbírek. Paní, co nám ho přinesla, se omlouvala, že ho pootevřela, chtěla si k němu přičichnout. Kdybych mýdlo zcela otevřela, zničila bych sbírkový předmět. Myslím si, že na mytí mohlo být příjemné.

Zmínila jste se o velké výstavě v roce 1925 v Hradci Králové. Od té doby ve městě podobná výstava nebyla, až ta letošní?

Tehdejší výstavou jsem se inspirovala, byla to unikátní akce. Měla to být osvětová putovní výstava, propagovat v nové mladé Československé republice zdravotnictví a péči o zdraví a sociálně zdravotní péči, šířit osvětu. Nedopátrala jsem se, že by putovala dál z Hradce Králové. Domnívám se, že konec dvacátých let a hospodářská krize nedaly k tomu podmínky. Budova našeho muzea je veliká, ve všech prostorách se prezentovaly firmy, které měly co do činění se zdravotnictvím, sociálně zdravotní péčí. Byla tam i výstava léčivých bylin. K výstavě se konaly různé akce, od filmů a přednášek, konaly se zdravotní sjezdy, přijela i doktorka Alice Masaryková, zakladatelka Československého Červeného kříže.

Když jsem fond před lety převzala a podařilo se mi ho rozšířit směrem do první republiky, tak jsem si říkala, že by bylo škoda to všechno návštěvníkům neukázat. A když mi byla před třemi roky schválena do plánu výstava, začala jsem na tom intenzivně pracovat. Na výzvu jsme dostali invalidní vozík, křeslo pro invalidy z počátku dvacátého století, které se sem dostalo z Irska. V té době tu taková křesla nebyla. Nechal si ho dovézt sběratel. A poslední majitel nám ho poskytl do sbírek. Dostali jsme trakční lavici, rehabilitační lehátko na rovnání páteře. Že dostaneme mýdlo nebo nějaký drobný předmět, to jsem čekala, ale že se najdou takové unikáty, to jsem nečekala. Fond se těmito dary velmi obohatil.

Snad na závěr ještě dotaz, proč se knížka jmenuje právě Velká vizita?

Vymyslete něco, aby to zastřešilo zdravotnictví, lékařskou péči, sociálně zdravotní péči, školu a lékaře, to je obtížné. Takže jsem oslovila kolegy, každý napsal nějaký název, některé byly úžasné. Chtěli jsme, aby název byl úderný, a myslím, že nakonec se to podařilo.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Ke Comirnaty pro děti se vyjádří EMA

23. 11. 2021

Vakcína proti COVID‑19 uzpůsobená dětem mezi pěti a jedenácti lety by mohla být brzy k dispozici i v Evropě. Každým dnem se očekává vyjádření…

Krátce

23. 11. 2021

Schválena kratší 90minutová infuze obinutuzumabu u folikulárního lymfomu V Evropě byla schválena kratší, 90minutová infuze obinutuzumabu pro…