Praha, Vídeň a solatium

Nad vchodem do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze se skví jako zakladatelský nápis hippokratovský imperativ Salus aegroti suprema lex.

Překládá se „prospěch nemocného budiž nejvyšším zákonem“. U překladů však bývá více možností, výběr z nichž, a tudíž výklad se nezřídka stávají důvodem pro disputace, ba líté boje odborné i věroučné – posuny významu mohou být zásadní. Latinské salus může znamenat blaho, spásu, štěstí, zdraví.

Co přesně měl na mysli Hippokrates, tradovaný v citacích, překladech, ale spoře doložený autenticky – bůh suď. Natož co by měl na mysli v dnešní rozkošatělé společnosti i medicíně – obecně etický prospěch nadřazený zájmům lékaře, individualizovaný přístup, blažené štěstí, pacientský komfort, zdraví, spásu úzdravy či maxima odborného léčení nebo všechno dohromady?

Nad vchodem starší sestry VFN, Všeobecné nemocnice ve Vídni, je nápis méně imperativní, jaksi skromnější a osobnější Saluti et solatio aegrorum – „prospěchu (blahu, štěstí, zdraví, spáse?) a útěše nemocných“.

Jsou oba výroky obdobou téhož, nebo je mezi nimi významově významný rozdíl? A pokud ano, je pražský nápis výstižnější, údernější, nebo naopak zúžený? Zdálo se

Praze saluti et solatio pleonasmem, zbytečným opakováním (o to více stála o razantní imperativ?), nebo se zájem soustředil na odborné léčení, uzdravování, případně na vznešený étos, zatímco vůči vídeňskému utěšování vyprchal či se stal nevhodným?

Proč by se tak stalo? Mohl svou roli sehrát postup josefínských osvícenských reforem – racionalistických a antiklerikálních? Vídeňská všeobecná nemocnice byla otevřena v roce 1784, pražská jen o pár let později, v roce 1790. Byla to ovšem doba převratných změn. Např. v letech 1780 až 1786 bylo v monarchii zrušeno 624 klášterů a právě koncem 18. století se evropské nemocnice měnily z pečovatelských azylů v léčebná zařízení – docházelo k zásadní reformě zdravotnictví, nástupu novodobé klinické medicíny, k historickému přelomu spojenému se jmény Boerhaave, ve Vídni van Swieten, v Praze MacNeven.

Mohly takové procesy změnit atmosféru, zakladatelské přístupy a symbolické dedikace v rozmezí pouhých šesti let? České zkušenosti, např. s děním po roce 1948, 1968, 1989 i s různými kampaněmi, ukazují, že ano. Slovník i priority se mohou změnit velmi rychle – alespoň v Praze.

V době Josefa II. se utěšování náhle mohlo stát religiózním, neprogresivním a nevědeckým pojmem – ve vídeňské dedikaci ještě duch staré doby, v Praze již nová progresivní éra? Po sto, sto padesáti letech však přišel rozvoj psychologie a psychoterapie, spiritualita se uvolnila z těsné církevně religiózní vazby; stala se transcendentální záležitostí smyslu a nadosobního ukotvení života. Vztah k útěše se mohl a měl znovu změnit, mohla a měla se vrátit na scénu medicínského dění.

Za císaře Josefa lékaři asi hodně utěšovali a málo uměli léčit – dnes tomu může být naopak, obdobně nevyváženě: hodně léčíme, ale málo umíme utěšit, málo se tím zabýváme – snad že možná třeba jednou nemocniční kaplani by se tomu nevědeckému „držení za ruku“ věnovali. Ovšem Hippokratův aforismus říká, že „lékař někdy uzdravuje, často léčí, vždy utěšuje“. A podle gulliverovského Swifta „byl Apollon bohem lékařství i průvodcem nemocných – a tak je tomu dodnes“. Respektive být by mělo a doprovázení nemůže nezahrnout útěchu – franklovsky podporu odvahy, naděje a smyslu.

Je řada důvodů a náhodných příčin, proč Freud, Frankl a jiní utěšitelé trpících lidí působili ve Vídni, a nikoli v Praze. Ale možná, že pojem solatium (útěcha) stál v hodnotovém a prestižním žebříčku českých lékařských elit dlouhodobě nízko – třeba i proto, že jej koryfejové neměli na očích v kritické vývojové periodě svého medicínského myšlení, nejen proto, že jako všichni provincialisté více bažili „dostihnout a předstihnout“ světová centra než cizelovat salus. Nejde ostatně o jeden z nenápadných kořenů dnešní přílišné ochoty k evaluacím klinických pracovišť v duchu tzv. kafemlejnků na vědu? A to všechno možná jen proto, že VFN byla založena o pár let později, čímž se na její fasádu nedostalo jedno jediné slovo.

Zdroj: Medical Tribune