Praktické problémy v léčbě hypertenze
K hlavním příčinám neúspěšné léčby hypertenze, tedy nedostatečné kontroly choroby a nedosahování cílových hodnot, patří především neochota pacientů ke spolupráci. Jaké jsou její nejčastější důvody? Tím hlavním je již charakter samotného onemocnění, které nemocného bezprostředně nijak neobtěžuje, a také jeho terapie, která musí být de facto terapií doživotní. Motivování nemocného s onemocněním, které „nebolí a nepřekáží“, k léčbě, která naopak může mít i některé nežádoucí účinky, pouze příslibem prevence možných budoucích komplikací často nestačí. Platí to tím spíše, musí-li pacient užívat i několik různých léků třeba i vícekrát denně a je-li od něj navíc vyžadován i stále větší doplatek. O to důležitější je, aby léky užívané k léčbě hypertenze splňovaly některé důležité požadavky z hlediska účinnosti, bezpečnosti a snášenlivosti, dávkovacího schématu, rychlosti nástupu a délky trvání účinku atd. Pokud jde o nežádoucí účinky a snášenlivost antihypertenziv, bylo opakovaně prokázáno, že pravděpodobnost samovolného vysazení léků či úpravy dávkování ze strany pacienta je u léků s větším počtem nežádoucích účinků až třiapůlkrát vyšší než u léků dobře snášených. Mezi antihypertenzivy jsou proto dnes z tohoto hlediska nejvýhodnější antagonisté AT1 receptorů pro angiotensin II (sartany), neboť se svým profilemnežádoucích účinků blíží placebu. Ve většině klinických studií ani v každodenní klinické praxi se bohužel ani navzdory pokrokům v antihypertenzní terapii z posledních let nedaří dosahovat cílových hodnot krevního tlaku monoterapií; obvykle je nutná kombinační léčba minimálně dvěma a většinou i více antihypertenzivy. Bohužel však compliance pacientů klesá rovněž v závislosti na počtu užívaných léků a denních dávek a tato závislost se nemění ani se zaváděním modernějších léků s menším počtem nežádoucích účinků. Vzhledem k tomu vystupuje do popředí potřeba přípravků s vysokou účinností a dlouhým trváním účinku, čili co nejvyšším poměrem mezi účinkem na konci dávkovacího intervalu a na jeho vrcholu (tzv. „trough to peak ratio“); to umožňuje dávkovací schéma s užíváním jednou denně. To je výhodné nejen z hlediska tzv. „lékových prázdnin“, k nimž čas od času dochází i u těch nejdisciplinovanějších a nejvíce motivovaných pacientů, ale především z hlediska pokrytí nejkritičtějších ranních hodin. Právě tehdy totiž hrozí nejvyšší riziko infarktu myokardu, cévních mozkových příhod, ale i komorových arytmií. Požadavek FDA na T/P ratio vyšší než 50 % dnes splňuje většina moderních antihypertenziv, nicméně mezi jednotlivými přípravky existují značné rozdíly.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 4/2005, strana 12
Zdroj: