Přeskočit na obsah

Právní aspekty poskytování zdravotní péče v ČR


Čím lépe se manažer zdravotnického zařízení orientuje v právních předpisech, čím vyšší je jeho právní vědomí, tím lépe dokáže předcházet nepříznivým právním důsledkům. Pro vyvarování se hrozbě trestněprávní odpovědnosti, ale i odpovědnosti vyplývající z dalších oblastí práva, je důležité vnímat zejména následující právní aspekty:

* vyplývající ze základních předpisů a principů ovlivňujících poskytování zdravotní péče;

* vztahující se k základním předpokladům výkonu povolání lékařských i nelékařských zdravotnických pracovníků včetně navazujících otázek pracovněprávních, jež souvisejí s právní úpravou vzdělávání lékařských i nelékařských profesí (zákon č. 95/2004 Sb., pro lékaře, zubní lékaře a farmaceuty, a zákona č. 96/2004 Sb., pro nelékařské zdravotnické pracovníky);

* fungování zdravotnických zařízení státních i nestátních včetně aspektů vznikajících při uzavírání smluvních vztahů s ostatními subjekty.

Právní aspekty při poskytování zdravotní péče

Lékaři se při každodenním kontaktu s pacienty ocitají často v situacích, kdy se dostávají do střetu dvě důležité právem chráněné hodnoty: ochrana života či zdraví na straně jedné a svoboda rozhodování pacienta na straně druhé. A jednomu z těchto zájmů musí být v případě jejich kolize dána přednost. Jednoznačné právní řešení této otázky je pro rozhodování lékaře a jeho případnou právní odpovědnost klíčové.

V roce 2001 Česká republika ratifikovala dokument povahy mezinárodní smlouvy, Úmluvu Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (dále jen,,Úmluva o biomedicíně"), která se tak stala součástí našeho právního řádu. Tento významný dokument zakotvuje práva osobám (pacientům), jež se podrobují zákrokům v souvislosti s léčbou a výzkumem. Úmluva o biomedicíně se tak stala významným předělem českého medicínského práva a ovlivňuje vztah mezi lékařem a pacientem s důrazem na autonomii vůle pacienta, práva na sebeurčení, ochranu svobody jeho rozhodování.

Na ,,nová práva pacientů", jejich vymahatelnost a s tím související i případnou odpovědnost zdravotnických pracovníků si obě strany tohoto vztahu ale teprve zvykají - lékaři více komunikovat, pacienti o sobě rozhodovat.

Ad Právo na zdravotní péči v ČR

Všichni pacienti mají ústavně zaručené právo na zdravotní péči, její dostupnost i spravedlivý přístup podle svých potřeb. Mají právo na profesionální péči, která je poskytována v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), v souladu s případně přijatými profesními standardy a v souladu s profesními povinnostmi zdravotnického pracovníka. Vzhledem k tomu, že v českém právním řádu nemáme standardy stanoveny obecně závaznými právními předpisy, je otázka postupu lege artis určena především ve formě doporučených postupů s tím, že konečná volba, jaký postup bude v daném případě zvolen, je na samotném lékaři.

Pacienti mají dále právo na ohleduplný, citlivý a důstojný přístup, právo aktivně spolupracovat při lékařských výkonech, právo sami se svobodně rozhodovat o své léčbě. Otázky souhlasu, poskytování informací, práva na odmítnutí péče i jejího ukončení mají stěžejní význam pro posuzování možných právních aspektů činnosti lékaře.

Ad Právo na informovaný souhlas

Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví může být proveden tedy pouze za podmínky, že k němu pacient poskytnul svobodný a informovaný souhlas. Souhlasem tak pacient umožňuje lékaři zasáhnout do sféry své osobnostní integrity.

Bez ohledu na skutečnost, zda je souhlas vyžadován v ústní či písemné podobě, nemůže nikdy sám o sobě nahradit náležitou komunikaci lékaře s pacientem, obzvlášť když se pacient ocitá v mezních životních situacích (fatální prognóza onemocnění), neboť jeho podstatou není získání podpisu pacienta, ale poskytnutí dostatečně srozumitelných informací pacientovi k rozhodování o navrhovaném vyšetřovacím či léčebném postupu. Je povinností zdravotnického zařízení v případě sporu prokazovat jak samotný souhlas, tak i jeho hlavní aspekty - svobodu pacientovy vůle a informovanost.

Ad Právo na poučení

Právně relevantní souhlas k vyšetřovacímu či léčebnému výkonu může pacient poskytnout tehdy, pokud ví, s čím má souhlasit. Pacient má tedy právo být informován o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. Na základě těchto informací má pacient právo svobodně, bez nátlaku a s dostatkem času na rozvážení a s možností klást lékaři doplňující dotazy se rozhodnout, zda navrhovaný výkon podstoupí. Pokud je poučení neúplné nebo se nepodaří prokázat jeho poskytnutí, může být souhlas posouzen jako neplatný.

Pokud je souhlas neplatný, neprokazatelný, případně pokud vůbec nedošlo k jeho získání od pacienta, následný zákrok je protiprávní, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl proveden medicínsky správně. Provedení zákroku bez předchozího řádného souhlasu pacienta může potom vést k právní odpovědnosti zdravotnického zařízení za veškeré nepříznivé důsledky včetně těch, které jsou běžným rizikem i správně provedeného zákroku.

Ad Stav nouze vyžadující neodkladná řešení

V naléhavých situacích, kdy je třeba provést nezbytný léčebný zákrok, který nesnese odkladu, se mohou lékaři ocitnout před konfliktem dvou povinností: povinnosti poskytnout ošetření a povinnosti získat souhlas pacienta. V těchto situacích, kdy vzhledem ke zdravotnímu stavu pacienta není možné si vyžádat jeho souhlas (např. stav bezvědomí) a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví, může být zdravotní péče poskytována i bez souhlasu pacienta. V okamžiku, kdy je pacient v bezprostředním ohrožení, má lékař povinnost zasáhnout, a to i při absenci informovaného souhlasu. Jakmile však toto akutní ohrožení pomine, je nutné pacienta nejen informovat, ale vyžádat si i jeho souhlas.

Ad Právo na odmítnutí zdravotního výkonu

Ochrana života či zdraví pacienta a autonomie jeho vůle se dostávají do kolize v případě, kdy se pacient odmítá podrobit navrhovaným zákrokům. Pacienti mají právo, poté co byli náležitě informováni o potřebném zdravotním výkonu i případných následcích jeho neposkytnutí pro jejich zdraví, přesto potřebnou péči odmítnout. V takovém případě si ošetřující lékař vyžádá od pacienta písemné prohlášení o odmítnutí zdravotního výkonu (tzv. negativní revers).

Na základě tohoto rozhodnutí pacienta není lékař odpovědný za následky, jež vzhledem k neprovedení zákroku mohou nastat na pacientově zdraví. Je to opět zdravotnické zařízení, kdo se ocitá v procesně obtížnějším postavení strany, která musí být připravena prokázat odmítnutí doporučované zdravotní péče. Pokud by lékař nebyl schopen odmítavé stanovisko pacienta prokázat, mohl by být jeho postup hodnocen jako non lege artis se všemi důsledky s tím spojenými.

Ad Právo na informace a jejich ochranu

Pacient má právo znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu ve zdravotnické dokumentaci nebo i v jiných zápisech, jež se ke zdravotnímu stavu vztahují. V případě, že se nespokojí s ústně podanou informací ze strany lékaře, má právo na téměř bezvýjimečné zpřístupnění zdravotnické dokumentace k nahlížení, na pořizování jejích výpisů, opisů či kopií.

Zdravotničtí pracovníci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděli při výkonu svého povolání. Neoprávněné sdělování těchto citlivých údajů má negativní dopady jak v rovině trestněprávní, tak rovině práva soukromého.

Ad Právní odpovědnost

Právní odpovědnost při poskytování zdravotní péče vzniká v důsledku porušení právních povinností zdravotnických pracovníků.

Nejčastěji se jedná o porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči lege artis (v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy), jež je předmětem zkoumání soudních znalců. Avšak i porušení dalších právních povinností může vést ke vzniku právní odpovědnosti. Již dnes nejsou výjimkou soudní spory, v nichž se nic netvrdí o postupu non lege artis, ale žaloba staví na postupu bez potřebného informovaného souhlasu (tzv. souhlasové spory), či porušení povinnosti dodržovat povinnou mlčenlivost.

Tak vedle trestní odpovědnosti zdravotnických pracovníků musejí zdravotnická zařízení čelit žalobám na náhradu škody, ale dnes už i žalobám na ochranu osobnosti. Lékaři se tak bez svého přičinění a ke svému malému nadšení stále více kromě světa medicíny ocitají ve světě práva a je v jejich zájmu začít vnímat právní aspekty při poskytování zdravotní péče dříve než v soudní síni.

Právní aspekty fungování státních i nestátních zdravotnických zařízení

Pacienti by rozdíly v právní formě zdravotnických zařízení při poskytování zdravotní péče neměli pocítit. Pro manažera zdravotnického zařízení je ale jejich vnímání důležité. Pro každou z nich platí jiné právní předpisy a jiná pravidla, podle nichž lze disponovat s majetkem, vyhlašovat veřejné zakázky, uzavírat smluvní vztahy atd. Bez znalosti základních pravidel této problematiky může manažer zdravotnického zařízení z nedbalosti naplnit skutkovou podstatu některého z trestných činů hospodářských či majetkových.

Prostředí, v němž se manažer zdravotnického zařízení pohybuje, je natolik specifické, že orientace v neustále stoupajícím počtu přijímaných obecně závazných právních předpisů i jednotlivých doporučení je pro osoby bez právního vzdělání velmi obtížná. Významně se rozšiřují práva pacientů, ale stagnuje právní ochrana zdravotníků.

Stoupá počet trestních oznámení na jednotlivé lékaře, ale i na manažery ve zdravotnictví, roste počet žalob vůči zdravotnickým zařízením o náhradu škody na zdraví, objevil se nový trend, jak se domoci odškodnění, a to prostřednictvím žalob na ochranu osobnosti.

Stoupá počet úspěšných žalob pacientů a roste i výše přisuzovaných částek v rámci přiznaného odškodnění. 



---

Co byste neměli zapomenout

* Svoboda rozhodování pacienta je nadřazena ochraně jeho života a zdraví (diagnóza není víc než právo) a je povinností zdravotnických pracovníků poučit a vyžádat si souhlas pacienta před každým vyšetřovacím a léčebným zákrokem.
* Pacient má právo na odmítnutí navrhované péče z jakýchkoli důvodů a je povinností ošetřujícího lékaře vyžádat si v takovém případě tzv. negativní revers.
* Péče bez souhlasu může být pacientům poskytována pouze v případech zákonem stanovených výjimek, které nelze ze strany zdravotnických zařízení svévolně rozšiřovat.
* Za nezletilé osoby neschopné projevit právně relevantní souhlas rozhodují jejich zákonní zástupci, ale v případě, že souhlas odmítají a jde o akutní péči, platí pravidlo, že nelze připustit, aby rodiče přijímali škodlivá rozhodnutí pro zdraví nebo rozvoj dítěte.
* Zdravotnická dokumentace je tím nejdůležitějším důkazním prostředkem, proto nepodceňujte zejména její souhlasovou část (informovaný souhlas, negativní revers, záznam za přítomnosti svědka, záznam o informování, poučení pacienta o jeho právech).
* Znalost základních institutů pracovního práva významně snižuje riziko pracovněprávních sporů.
* Při uzavírání smluvních vztahů rozlišujte, zda se jedná o státní, nestátní (krajská) nebo nestátní zdravotnická zařízení provozovaná jinými právnickými a fyzickými osobami a jednotlivá omezení vyplývající pro tyto subjekty ze zvláštních právních předpisů.

---

Nejčastější žaloby a trestné činy ve zdravotnictví

* žaloby o náhradu škody za způsobenou újmu na zdraví pacienta v důsledku pochybení při poskytování zdravotní péče (nejčastěji zákrok nebyl proveden lege artis);
* žaloby o náhradu škody na zdraví za způsobenou újmu na zdraví pacienta v důsledku povahy použitého přístroje, věci nebo látky (v tomto případě odpovídá zdravotnické zařízení za újmu pacientovi, i když neporušilo žádnou povinnost);
* žaloby na ochranu osobnosti v důsledku neoprávněného zásahu do práva na rodinný život, soukromí, osobní svobodu (nejčastěji postup bez informovaného souhlasu, porušení povinné mlčenlivosti);
* žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru nebo o neplatnost výpovědi pro porušení pracovní kázně;
* trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti, usmrcení z nedbalosti a neposkytnutí pomoci (požaduje se úmysl);
* trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (požaduje se hrubá nedbalost)

Zdroj: Medical Tribune

Sdílejte článek

Doporučené

Stačí se podívat

11. 6. 2024

Hodnocení druhých lidí na základě pozorování jejich tváře a těla je ovlivněno pocitem důvěryhodnosti a dominance.