Právní poradna Medical Tribune

Práce přesčas a nová legislativa

Mám dotaz, který se týká novelizace zákona č. 262/2006, který navyšuje množství práce vykonané přesčas v nepřetržitém provozu. Buď si ho vykládám nesprávně, nebo je poněkud diskriminační. V § 93a určuje zákon podmínky další dohodnuté práce přesčas. V tomto paragrafu se říká, že další práci přesčas vykonává pracující v nepřetržitém pracovním režimu. A co sestry a další nelékaři, kteří pracují v jednosměnném režimu a vykonávají práci přesčas jako lékaři? Ti nemají možnost navýšení množství přesčasové práce, a tudíž budou odvádět stále stejné množství práce bez možnosti vyššího finančního ocenění?

Odpovídá JUDr. Lukáš Prudil

Novelizovaný zákoník práce skutečně rozlišuje v § 93a dvě kategorie zaměstnanců – lékaře, zubní lékaře a farmaceuty a dále zdravotnické pracovníky nelékařských zdravotnických povolání pracující v nepřetržitém pracovním režimu. Konkrétně je dikce § 93a odst. 1 zákoníku práce následující:

Další dohodnutou prací přesčas ve zdravotnictví (dále jen „další dohodnutá práce přesčas“) se rozumí práce v nepřetržitém provozu spojená s příjmem, léčbou, péčí nebo se zajištěním přednemocniční neodkladné péče v nemocnicích, ostatních lůžkových zdravotnických zařízeních a zdravotnických zařízeních zdravotnické záchranné služby, kterou vykonává a) lékař, zubní lékař nebo farmaceut, b) zdravotnický pracovník nelékařských zdravotnických povolání pracující v nepřetržitém pracovním režimu (dále jen „zaměstnanec ve zdravotnictví“).

Další dohodnutá práce přesčas je práce konaná nad rozsah uvedený v § 93 odst. 4.. Další dohodnutá práce přesčas se tedy vztahuje pouze na nepřetržitý provoz, který je v § 78 odst. 1 písm. g) zákoníku práce definován tak, že se jedná o provoz, který vyžaduje výkon práce 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu.

Nepřetržitý pracovní režim, jehož definice je v § 78 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, je režim, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve směnách v nepřetržitém provozu zaměstnavatele v rámci 24 hodin po sobě jdoucích.

Důvod, proč je rozlišováno mezi lékaři, zubními lékaři a farmaceuty (u kterých není dán požadavek na výkon práce v nepřetržitém pracovním režimu) a nelékařskými zdravotnickými pracovníky, není zřejmý, nelze jej dovodit ani z důvodové zprávy Senátu Parlamentu ČR k této změně zákona, ve které se pouze uvádí, že:

„Další dohodnutá práce přesčas u vymezeného okruhu zaměstnanců ve zdravotnictví je koncipována jako nový právní institut, stojící vedle dosavadního institutu práce přesčas, upraveného v § 93 zákoníku práce. Návrh představuje implementaci článku 22 směrnice 2003/88/ES, tzv. opt-out, formou další dohodnuté práce přesčas ve zdravotnictví. Umožňuje se tak lékařům, zubním lékařům, farmaceutům a zdravotnickým pracovníkům nelékařského zdravotnického povolání dohodnout si písemně se zaměstnavatelem do průměrné výše 8 hodin, u zaměstnanců zdravotnické záchranné služby do průměrné výše 12 hodin týdně další výkon práce, a to na období 26, resp. kolektivní smlouvou až na 52 týdnů po sobě jdoucích.“

O tom, zda se jedná o ustanovení diskriminační, je možno spekulovat, do doby případného zrušení tohoto ustanovení, je nutno se jím řídit.

Rozpis služeb: co může staniční sestra dát příkazem?

Jako staniční sestra musím organizovat rozpis služeb pro ostatní sestry. Požadavky sester jsou častokrát tak přehnané, že sestavit fungující služby je téměř nadlidský výkon. Sestra například v konkrétní den nechce sloužit noční, ranní, nebo chce prodloužit dovolenou i o svátky. Je legislativně nějak upraveno, zda staniční sestra musí akceptovat podobné požadavky svých podřízených? Nebo jsou naopak sestry povinné sloužit služby tak, jak je určím já?

Odpovídá JUDr. Dominik Brůha

Z hlediska právní úpravy situaci řeší § 84 zákoníku práce, dle kterého zásadně platí, že pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a ten také určuje začátek a konec směn.

Pracovní doba se dle § 84 odst. 2 zákoníku práce rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Při rozvržení pracovní doby je zaměstnavatel povinen přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce. Zaměstnanec je povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet z něho až po skončení směny. V „obyčejném“ rovnoměrném rozvržení pracovní doby se zpravidla žádné rozpisy směn nezpracovávají, tedy ač to dotaz výslovně neuvádí, je zjevné, že se v daném případě bude jednat o nerovnoměrné rozvržení pracovní doby, tj. směny přesahují 9 hodin. Pouze za této situace je totiž zaměstnavatel povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním zaměstnance nejpozději 2 týdny před začátkem období, na něž je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení.

Skutečnost, že zaměstnavatel rozvrhuje zaměstnancům pracovní dobu prostřednictvím staniční sestry daného oddělení, je celkem obvyklá, nicméně celkem přirozeně zde není ze zákona žádná povinnost vyhotovovat harmonogram směn podle přání a požadavků jednotlivých zaměstnanců, např. podřízených sester. To ani v praxi není dost dobře možné, protože požadavky jednotlivých zaměstnanců mohou být vzájemně v příkrém rozporu, když by např. více zaměstnanců trvalo na službě v konkrétní den, zatímco v jiný den by nechtěl pracovat nikdo. Odpovědnost za rozvržení pracovní doby tak zákoník práce svěřuje výhradně zaměstnavateli, čili je zpravidla na konkrétním vedoucím pracovníkovi, do jaké míry se mu podaří zohlednit v rozvrhu směn oprávněné potřeby jednotlivých zaměstnanců daného oddělení.

Vypsat sestře službu na konkrétní den podle jejího požadavku přirozeně není a ani nemůže být povinností zaměstnance zodpovědného za rozvrhování pracovní doby.

Naproti tomu je povinností zaměstnance dle § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce odpracovat pracovní dobu tak, jak byla zaměstnavatelem ve smyslu zákoníku práce rozvržena.

Pokud by se při rozepisování směn mělo počítat se sestrou s malým dítětem, pak je třeba respektovat § 241 zákoníku práce, podle kterého platí, že zaměstnavatel je povinen přihlížet při zařazování zaměstnanců do směn též k potřebám zaměstnankyň a zaměstnanců pečujících o děti. Požádá-li zaměstnankyně pečující o dítě mladší než 15 let, těhotná zaměstnankyně nebo zaměstnanec, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o osobu, jež se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost), o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen vyhovět žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody.

Pokud tedy v daném případě sestra pečující o dítě mladší 15 let požádá o jinou vhodnou úpravu pracovní doby – např. požádá o možnost pracovat pouze v denních směnách, měl by jí zaměstnavatel vyjít vstříc, ledaže by mu v tom objektivně bránily vážné provozní důvody.

V případě, že zaměstnavatel zaměstnankyni nevyjde vstříc, pak by při sporu či šetření ze strany inspektorátu práce apod. zaměstnavatel měl být schopen dokladovat závažnost provozních důvodů, které mu objektivně bránily v možnosti realizovat jinou vhodnou úpravu pracovní doby dané zaměstnankyně.

Archiv dotazů právní poradny najdete na:

Zdroj: