Právní postavení českého lékaře
Jako první promluvil k pozvaným hostům – mezi nimiž převládali zástupci akademické obce a odborných lékařských společností, zato se tradičně nedostávalo těch, pro které bylo setkání určeno především, totiž poslanců – prezident ČLK MUDr. Milan Kubek.
„Otázky záruky za výsledek léčby či práva lékaře na omyl jsou staré jako sama medicína,“ připomněl M. Kubek. „Již Chammurapiho zákoník z 18. století př. n. l. obsahuje trest utětí ruky neúspěšnému chirurgovi jako velmi účinný způsob ‚zákazu výkonu povolání‘. Císař a král Jan Lucemburský zase nechal utopit svého osobního lékaře, který nedokázal zabránit jeho oslepnutí.“
Právní odpovědnosti se lékař sice vyhnout nemůže, ale všeho moc škodí. Jako příklad ‚slepé uličky‘ uvedl M. Kubek situaci ve Spojených státech amerických. „V USA sice vydávají na zdravotnictví 16 % svého hrubého domácího produktu, což je sice zárukou rozvoje špičkové medicíny, jíž se však zároveň nedostává 40 milionům Američanů, kteří nedosáhnou na zdravotní pojištění. Lékaři v USA mají obecně vysoké příjmy, údajně až třetinu jim však spolkne pojištění právní odpovědnosti a poplatky za služby právníků,“ uvedl M. Kubek.
Právní postavení českého lékaře
Dokončení ze str. B1
V 80. letech minulého století museli podle informací M. Kubka američtí chirurgové, pokud o tom rozhodl soud, platit pacientům i odškodné za „zbytečně dlouhé jizvy“. Existovaly celé ceníky, podle nichž se v závislosti na věku a pohlaví pacienta platilo 1 000 až 2 000 dolarů za každý centimetr jizvy „navíc“. „V té době došla situace tak daleko, že lékař jdoucí náhodně po ulici raději raněného překročil, než aby mu poskytl první pomoc a riskoval, že bude později terčem žaloby pro její údajnou nekvalifikovanost,“ připomněl M. Kubek a dodal, že teprve v roce 2001 zakázal Nejvyšší soud USA akceptovat žaloby pro tzv. nekvalifikované poskytnutí první pomoci lékařem mimo službu, pokud k němu dojde „v dobré víře a snaze pomoci“.
Brání systém léčbě lege artis?
„Pyramida přirozených vztahů, kdy na vrcholu by měl stát pacient a jeho zájmy, zatímco základnu by měl tvořit lékař, resp. zdravotnické zařízení, a zdravotní pojišťovna, se v našich podmínkách zvrtla pouze do dvourozměrného smluvního vztahu. Je to samozřejmě špatné, protože všichni zúčastnění mají své motivace – a ty pacientovy nejsou zohledňovány,“ uvedl M. Kubek problematiku právních vazeb ve zdravotním systému. „Paradoxem smluvního vztahu mezi zdravotnickým zařízením a zdravotní pojišťovnou je skutečnost, že formálně jsou si obě strany před zákonem rovny, jejich ekonomická síla je však diametrálně odlišná, a lékaři se tak vůči pojišťovnám dostávají do nerovnoprávného postavení.“
Řešením by podle M. Kubka byly buď bezesmluvní vztahy, tedy jakási forma pokladenského systému úhrad ambulantní péče, nebo naopak trvalé smluvní vztahy, které by zdravotnická zařízení zbavila nejistoty z neprodloužení smlouvy – samozřejmě s výjimkou případů vážného pochybení, nízké kvality apod.
K tomuto tématu na semináři vystoupil také JUDr. Jiří Nykodým, soudce Ústavního soudu ČR. „Otázkou je, zda je současný systém schopen zabezpečit léčbu lege artis, v lékařské terminologii postup ‚podle pravidel lékařské vědy‘. Její vývoj totiž svým tempem zrazuje systém veřejného zdravotního pojištění, protože prodražuje lékařskou péči. Proti tomu se systém brání různě pojatými regulačními opatřeními, která ovšem zcela jednostranně dopadají na lékaře,“ řekl J. Nykodým.
Pacient je prý mimo hru
Tlak ekonomů „na efektivitu“ – rozumějme nižší náklady spojené s poskytováním zdravotní péče – je podle ČLK a jejího prezidenta M. Kubka jedním z nových rizik ve vztahu mezi lékařem a pacientem. „K těm dalším patří depersonalizace a atomizace medicíny, kdy lékař přestává vidět pacienta v celku a vnímá jej pouze jako případ. Slabinou je také nedostatek času, který lékař na jednoho pacienta má. Zvláštní kapitolou je formální a alibistické vedení dokumentace, do které se lékaři z pudu sebezáchovy brání zanášet jakékoli kontroverzní informace ze strachu, co by se dělo v případě ev. žaloby. Podrobně vedená dokumentace se totiž může stát zrovna tak obhajobou, jako velkou sebeobžalobou lékaře. Konečně poslední z nových rizik je tak široce formulované právo pacienta nahlížet téměř bez výjimky do dokumentace, jak je definuje vyhláška č. 385/2006 Sb. Přitom i právně nadřazená Úmluva o lidských právech a biomedicíně vydaná Radou Evropy umožňuje – na rozdíl od českého zákona – právo na informace omezit, je-li to v zájmu pacienta. Není jistě sporu, že o infaustní prognóze se má nemocný dozvědět přiměřenou formou od svého lékaře, nikoli četbou dokumentace.“
Důkazem narušení rovnováhy vztahů je faktické vyřazení pacienta ze hry. „Vztah mezi klientem a zdravotní pojišťovnou reálně neexistuje. Je iluzí myslet si, že pojišťovna zastupuje pacientovy zájmy. Její motivací je nakoupit péči co nejlevnější, pacient však očekává co nejkvalitnější,“ připomněl M. Kubek. „Ostatně, i tzv. svobodná volba lékaře existuje jen zdánlivě. Občan je vždy omezen sítí smluvních partnerů a lékař musí usilovat o ‚přízeň‘ pojišťovny více než o pacienta. Do toho dnes přicházejí nová nebezpečí. Prvním z nich je koncept tzv. řízené péče, který může znamenat další omezení svobodné volby pacienta. Druhým je pak tvorba smluvní sítě bez výběrových řízení, jen na základě individuálních jednání o cenách. Dá se předpokládat tlak na snižování kvality péče ve prospěch ceny. Společné vlastnictví zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven jedním subjektem zase hrozí vytvářet monopoly, které budou mít likvidační vliv na soukromé lékaře,“ uzavřel M. Kubek.
Zvláštní kapitolou jsou vztahy lékařů a jejich zaměstnavatelů. „Nízká cena práce znamená, že lékař není schopen svému zaměstnavateli vydělat na prostou reprodukci své pracovní síly,“ řekl M. Kubek. „Paradoxem v ČR – nevídaným v žádné z evropských vyspělých zemí – je skutečnost, že lékaři zaměstnaní v nemocnicích, které jsou obchodními společnostmi, berou o šest procent, a setry dokonce o 20 % nižší mzdy, než mají zaměstnanci ‚státních‘ zdravotnických zařízení. Přitom všude jinde platí něco za něco: buď nižší jistota zaměstnání v privátní sféře, ale o to vyšší výdělek, nebo naopak menší hrozba nezaměstnanosti, ale za to i patřičně nižší plat. Jen český lékař v české soukromé nemocnici má malou jistotu i malý plat zároveň,“ dodal M. Kubek.
Členství? Ne, „občanství“!
Právní názor na povinné členství v České lékařské komoře nabídl účastníkům semináře opět soudce Ústavního soudu JUDr. Jiří Nykodým. „V systému samospráv existují dva základní druhy. Jednak samospráva na principu územním, jednak na principu osobním. Na tom druhém jsou postaveny u nás i samosprávy profesní. Pokud stát uzná účelnost a potřebnost samosprávy, nemůže z jejího dosahu vyloučit nikoho, kdo jí místně nebo osobně podléhá. Současně ale nemůže nutit nikoho k tomu, aby se na konstituování a výkonu samosprávy podílel. Jde vlastně o obdobnou situaci jako v případě státní moci. Pravomoci státu se nemůže vyhnout nikdo, tedy ani ten, kdo se např. nezúčastnil voleb, a tudíž se vzdal své možnosti ovlivnit složení parlamentu, a vykonat tak vliv na konstituování politické moci ve státě. To, že je někdo povinně v profesní komoře, tedy neznamená žádné ‚členství‘ ve smyslu spolku, byť např. zákon o lékařských komorách tohoto termínu používá. Ve skutečnosti jde o udělení práv, tedy nikoli povinnosti, se na této samosprávě podílet. Protestuje-li tedy někdo proti ‚povinnému členství‘ v profesní komoře, je to stejné, jako by protestoval proti tomu, že je občanem státu, jehož má občanství, nebo příslušníkem obce, kde je hlášen k trvalému pobytu. Ani on nemůže tvrdit, že stát nebo obec nepotřebuje, a proto se ani nezúčastňuje voleb, neboť stát či obec od něho chce jen daně, které on platit nechce,“ dodal J. Nykodým.
Zdroj: