Přeskočit na obsah

Právní problematika v kardiologii

Právní problematiku v kardiologii osvětlil JUDr. Ing. Lukáš Prudil, Ph.D., z AK Prudil a spol., s. r. o., na kardiologických seminářích, které se konaly v dubnu ve čtyřech městech ČR. Soustředil se na čtyři okruhy – ukončení péče, způsobilost k řízení motorových vozidel, pozitivní listy a prodej praxe. Cyklus podpořila společnost Merck.



Ukončení péče marné, neúčelné

ČR jako jedna z mála evropských zemí má pro tuto oblast vydanou regulaci, a to v doporučení představenstva České lékařské komory č. 1 z roku 2010 k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli. Lékaři se od něj mohou odchýlit, mají‑li pro to racionální důvody. Byť doporučení existuje devátým rokem, nejsou soudní rozhodnutí, která by říkala, zda postup podle něj skutečně ochrání lékaře před trestním nebo civilním postihem. Lze však očekávat, že dříve nebo později se takové soudní rozhodnutí objeví, a lze rovněž předpokládat, že daný případ neskončí na úrovni soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího.

V doporučení představenstva ČLK je definován pacient v terminálním stadiu a pacient, který není schopen o sobě rozhodovat, a to ne ve smyslu soudně omezené svéprávnosti, ale fakticky je v rozhodování omezený, např. po závažném úrazu.

Marná a neúčelná léčba je definována jako léčba, která nevede k záchraně života, uchování zdraví nebo udržení kvality života. Pacientovi nemůže pomoci a zbytečně ho zatěžuje strádáním či rizikem komplikací. Z pohledu představenstva ČLK je kvalitativně stejné rozhodnutí péči nezahajovat a v péči nepokračovat. „Přiznávám, že tady určitý rozdíl vnímám. Z hlediska vnímání veřejnosti je do jisté míry jednodušší přijmout rozhodnutí, že léčba nebude zahajována, než rozhodnutí v léčbě nepokračovat, jakmile už pacienta máte na lůžku, které umožňuje prodlužování života. Mám výhradu i k větě, že nepřijetí pacienta v konečné fázi onemocnění, kdy již nelze zastavit postup choroby, navrátit zdraví či odvrátit smrt, na pracoviště intenzivní medicíny patří mezi opatření nezahajování léčby. Pokud nemáte pacienta řádně vyšetřeného, je toto rozhodnutí poměrně tvrdé a může se ukázat, že důvod, proč se pacient zhoršil, je jiný než ten, pro který by se případně rozhodovalo o nepokračování léčby. Takže tady bych byl velmi opatrný, kdybyste odmítli pacienta byť jen přijmout, je to poměrně velké riziko,“ varoval právník.

Komora rovněž říká, že léčba, která se jeví jako marná a neúčelná, nemá být indikována a nemá být ani prováděna. Je to pouze obecné doporučení, odborná kritéria a jejich naplnění jsou případ od případu na lékařích. Neznamená to, že je odmítána jakákoli péče, pouze se přechází na jiný typ péče, paliativní, která by pacientovi měla snížit jeho strádání.

„Z mého pohledu právníka jsou možná důležitější jiné věci než ty čistě odborné. Za prvé má být bráno v potaz přání pacienta. Problém je, že velmi často nelze stanovisko pacienta zjistit, a možná ještě větší komplikace je, že pacient prezentuje něco jiného před zdravotníky a něco jiného před rodinou. Rodině řekne, že bude bojovat, a lékaři řekne ‚prosím, už nepokračujme‘,“ řekl právník. Rodina či blízcí by měli být náležitě informováni, co lze očekávat a co bude prováděno. „Snaha o vysvětlení je zcela namístě, protože když pacient zemře, nedohadujete se s ním, ale s rodinou, která může argumentovat ‚nic jsme nevěděli, mysleli jsme, že stav je lepší‘,“ upozornil právník.

Do rozhodování o léčbě by měli být zahrnuti všichni členové týmu. „Nemá to být individuální rozhodnutí, nýbrž kolektivní. Zahrnout do rozhodování je potřeba také nelékařské zdravotnické pracovníky, aby nedocházelo k tomu, že lékaři se víceméně jednomyslně shodnou a sestřička, nic proti nim, utrousí nevhodnou poznámku, ze které si pacient nebo rodina vyvodí něco jiného. Stejně tak, a před tím velmi důrazně varuji, střezte se toho, abyste na základě neúplných nebo zkreslených informací komentovali postupy kolegů u pacientů, kteří nejsou vašimi pacienty. Pokud máte potřebu něco říkat, nedávejte žádná rezolutní stanoviska. My se s tím setkáváme v rámci stížností agendy ČLK, kdy vidíme, že problém nastal, když pacient přecházel z jednoho zařízení do druhého a byl přivítán slovy – cituji – ‚Který blbec vám to dělal‘. Jde na předchozí pracoviště, řekne ‚tam mi říkali, že jste blbci‘, a oni mu řeknou ‚za nás jste byl ještě dobrý, tam vás dorazili‘. V tu chvíli se podává stížnost na obě pracoviště a často z toho nevyjde dobře ani jedno, protože se ukáže, že každý má trochu máslo na hlavě. Na to buďte velmi opatrní, vrátí se vám to jako bumerang, ať už u toho konkrétního pacienta, nebo u jiného,“ varoval právník. Připomněl také nutnost mít zdokumentované, na základě jakého medicínského hodnocení se lékař rozhodl přejít na péči paliativní, a toto rozhodnutí by měl testovat opakovaně.



Zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel

Tuto oblast reguluje vyhláška č. 277/2004 Sb. Hlavní tíže odpovědnosti je na praktických lékařích, oni nejčastěji vydávají posudek, zda někdo je, či není způsobilý k řízení motorových vozidel, případně je způsobilý omezeně. Pokud praktik ví, že pacient dochází ke specialistovi, např. kardiologovi, je povinen si vyžádat jeho odborné vyjádření.

Vyhláška není zcela sourodá s doporučením České kardiologické společnosti (ČKS) z roku 2006. Sama ČKS v doporučení výhrady k vyhlášce připouští, z hlediska odborného je podle ní chybná. „To jako právník nedokážu posoudit, ale z doporučení bych vyzdvihl jedno – pokud je k vám někdo odeslán na odborné vyšetření k posouzení způsobilosti k řízení motorových vozidel, tak v závěru musí být vymezena zdravotní způsobilost posuzované osoby k řízení motorových vozidel ve vztahu k zaměření odborného vyšetření a navržena podmínka umožňující řízení motorového vozidla, pokud byla zjištěna. Otázka je, zda kardiolog musí výslovně napsat, že je to ten a ten stav, nebo pouze popíše, co viděl, ať si to praktik přebere. Doporučení ČKS říká, že to tam musí jasně napsat. Na otázku, co má přednost, zda doporučení ČKS, nebo vyhláška, říkám vyhláška. Pokud by tam byla diskrepance, zejména ta, že podle vyhlášky by někdo byl nezpůsobilý nebo měl omezenou způsobilost a podle doporučení odborné společnosti vychází jako způsobilý, může to znamenat velký problém – pokud pak dojde k soudnímu přezkumu, zda ten člověk mohl řídit či zda způsobil nehodu v návaznosti na své onemocnění a neměl mít řidičský průkaz, tak právníci jednoznačně budou postupovat podle vyhlášky a velmi těžko se bude obhajovat, že jste postupovali podle doporučení odborné společnosti, byť je modernější, možná odborně správnější, ale je to jen doporučení odborné společnosti, vyhláška má vyšší právní sílu,“ řekl právník.

Podle doporučení ČKS je vyhláška zmatečná v tom, že mezi oběhové nemoci řadí nemoci a stavy, které nepatří do odborné kompetence kardiologie. „Na to na rovinu říkám, že soudce se podívá do vyhlášky, byla to položka jedna, písmeno c, odpověď je ano, ne – a pak záleží na tom, zda si to dokážete obhájit, měl jsem pacienta zaléčeného, měl jsem odborné důvody, proč mu řízení povolit, anebo to nedokážete. A tam bohužel co soudce, to jiný názor. Kritika vyhlášky je namístě, ale měla by být zacílená, zatlačit na ministerstvo, aby v těchto částech vyhlášku novelizovalo,“ podotkl právník.

Pokud lékař zjistí, že pacient není způsobilý k řízení motorových vozidel nebo je způsobilý s omezením, je povinen neprodleně to oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. „Zdůrazňuji, že neříkáte diagnózu, pouze oznámíte ‚dospěl jsem k závěru, že tento člověk je, resp. není způsobilý‘. Z praxe vím, že bývá problém, když to má nahlásit lékař na menším městě. Jakkoli vám to může způsobovat sociální komplikace – když to neuděláte a ukáže se, že jste věděli a nic neudělali, a policie při vyšetřování nehody zjistí, že nehodu způsobil někdo, kdo podle posouzení neměl mít řidičské oprávnění, zjišťuje, kdo to věděl, a ptá se, proč s tím nic nedělal,“ naznačil možné dopady právník.



Pozitivní listy

Ze strany zdravotních pojišťoven je lékařům předkládáno, aby předepisovali podle pozitivních listů. Svaz zdravotních pojišťoven je definuje jako pomůcku poskytující předepisujícímu lékaři informaci, které léčivé přípravky jsou z pohledu pojišťoven ČR nákladově nejméně náročné a jsou v maximální možné míře doporučovány k preskripci. „Takže je to pomůcka a doporučení, žádné nařízení a povinnost. Rozhodnutí o preskripci zůstává na lékaři, pokud je schopen prokázat, že preskripce odpovídala zdravotnímu stavu pacienta, neměl by být sankcionován. Tím neříkám, že to pojišťovna nezkusí,“ řekl právník.



Převody praxe

Minulostí už je postup, kdy lékař koupil praxi a pojišťovny nesouhlasily s převodem smlouvy. Někdy ale bývá problém s oceněním praxe. „Pro klienty jsme zařizovali prodeje praxí a viděl jsem mnoho posudků na základě nejrůznějších kritérií, nákladových, výnosových atd., ale stejně ve výsledku je to otázka poptávky a nabídky. Moje doporučení je, pokud neprodáváte celou nemocnici, nezatěžovat se znaleckými posudky – stejně dřív nebo později dospějete k tomu, že já mohu dát tolik / mně to stačí nebo nestačí,“ shrnul právník.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené