Pražské špitály před založením všeobecné nemocnice

Dějiny špitálů – lůžkových ústavů – můžeme v našich zemích sledovat v rámci středoevropského vývoje těchto institucí již od raného středověku. Původní špitály byly především pohostinnými útulky poutníků, poskytování zdravotní péče zde nebylo hlavním cílem. Brzy se však z těchto útulků, vznikajících zejména u kostelů a klášterů, později i péčí měst a soukromníků, vyvinula útočiště chudých, starých a nemocných lidí. Lze v nich proto právem spatřovat předchůdce pozdějších nemocnic, chorobinců a starobinců.

Pražské špitály patří k nejstarším v našich zemích. Dlouho se o nich v naší historické a historicko‑lékařské literatuře tradoval názor, že nejstarší pražský špitál vznikl v místech Týnského dvora u kostela P. Marie již v 10. století. Nejnovější práce však upozornily na to, že zatím není doložen před koncem 12. století. Všeobecně lze říci, že o existenci nejstarších pražských špitálů je dochováno velmi málo pramenů, tím méně pak o léčebné péči v nich poskytované špitálníkům. Nemůžeme předpokládat víc než poskytnutí lůžka, stravy, případně snad ošetření vnějších ran, přiložení obkladů, podání bylinných léků, pouštění žilou apod. Úroveň středověké medicíny ostatně nemohla poskytnout více v podstatě nikomu, tím méně chudobou zchátralým, chronicky nemocným a starým osobám, které tvořily osazenstvo středověkých špitálů. Jejich kapacita byla zanedbatelná, málokdy přesahovala 10 lůžek.

Z těchto spíše charitativních než zdravotních ústavů se v Praze nejvíce podobal nemocnici špitál milosrdných bratří, založený roce 1620 na Františku. Milosrdní bratří, kteří přišli do našich zemí v roce 1605, byli většinou laici. Všichni se však musili naučit obsluhovat nemocné, schopní jedinci byli vysíláni řádem na další lékařská a chirurgická studia. V případě nedostatku vlastních odborných sil přijímali milosrdní do svých nemocnic i městské lékaře, často i univerzitní profesory. Ve srovnání s jinými špitály, kde působily jako ošetřovatelé většinou zcela neškolené osoby a kam docházel lékař třeba jen jednou či dvakrát v týdnu, byla péče o nemocné v nemocnicích milosrdných bratří na mnohem lepší úrovni. V roce 1635 měla pražská nemocnice milosrdných bratří 14 lůžek, po dalších přestavbách dosáhla do roku 1751 postupně rozšíření až na 108 stálých lůžek s možností nouzových přistýlek. V druhé polovině 18. století začala hrát nemocnice milosrdných bratří důležitou úlohu v rozvoji našeho lékařství, protože se stala sídlem prvních klinických pracovišť pražské lékařské fakulty. Pravidelná „lékařsko‑praktická kolegia“ konal sice tehdejší protomedik Království českého a profesor všeobecné a speciální patologie T. Bayer (1737–1808) dle nařízení z 29. 6. 1769 ve vojenské nemocnici v Hybernské ulici, avšak teprve v nemocnici u milosrdných dostaly praktické přednášky a cvičení u lůžka nemocných charakter skutečné klinické výuky. Již v roce 1761 bylo představenému nemocnice u milosrdných nařízeno dvorským dekretem oznamovat lékařské fakultě úmrtí na chronické nemoci a zřídit v konventě pro studující medicíny posluchárnu ke studiu anatomie. Převor požadavky ochotně splnil, neboť je chápal jako ocenění práce řádové nemocnice. Od roku 1778 pak probíhala v nemocnici řádná klinická výuka v praktické medicíně. Vedl ji prof. J. Plencicz (1751–1785), kterému se brzy podařilo rozšířit zde své klinické pracoviště z původních osmi přidělených lůžek na přibližně 50. Jeho nástupcem se stal v roce 1785 prof. A. Sebald (1753–1799). Také on využíval pro výuku nejen smluvně vykázaných osm lůžek, ale dle potřeby zde i pitval a konal různé pokusy. Od roku 1783 se konala v této nemocnici i výuka praktické chirurgie, vedená prof. K. Arnoldem (1742–1807). Studenti medicíny se zde učili i péči o ambulantní nemocné, nejen dospělé, ale i děti. Závažným nedostatkem klinik u milosrdných byla ovšem skutečnost, že do nemocnice nesměly být přijímány ženy. To byla také jedna z příčin, že brzy po založení všeobecné nemocnice byla do ní přenesena klinická výuka od milosrdných. V nemocnici u milosrdných působil také chirurg V. J. Vrabec (1740–1804), který jako první u nás požádal v roce 1786 o povolení přednášet na lékařské fakultě o ošetřovatelství, které však nedostal.

Dějiny klinické výuky porodnictví jsou u nás spojeny s tzv. vlašským či italským špitálem (viz foto). Založili ho příslušníci pražské italské kolonie v roce 1602 na Malé Straně na Jánském vršku. Od roku 1777 zde byl nalezinec a porodnice pro nemajetné svobodné matky, v níž se od roku 1783 konala praktická klinická výuka porodních bab a mediků. Italský špitál byl sice Josefem II. v roce 1784 zrušen, ale existoval až do otevření porodnice a nalezince u sv. Apolináře v roce 1789, kam byla převedena klinická výuka porodnictví.

Druhou největší pražskou nemocnicí po milosrdných byla nemocnice alžbětinek, založená v roce 1722 na Slupi; byla určena léčení žen.

Vedle těchto tří nemocnic měla Praha se zhruba 70 000 obyvatel před založením všeobecné nemocnice ještě osm menších špitálů, spíše útulků. Čtyři byly městské, jeden císařský, dva řádové a jeden židovský. V Čechách bylo v té době okolo 300 špitálů, většinou jen s několika lůžky.

Zdroj: Medical Tribune