Před 140 lety se narodil Rudolf Jedlička

„Byl oním typem chirurga, jaký asi lidem ztělesňuje jejich ideál, lékařem milujícím své pacienty a živě s nimi cítícím, který se je snaží ušetřit bolesti, uzdravit je, pomoci jim, konat dobro jako svou samozřejmou povinnost, neúnavný, neznající odpočinek, překážky ani cenu peněz.“ Tak vzpomíná na prof. MUDr. Rudolfa Jedličku známý psychiatr prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc. A jeden z Jedličkových žáků, vynikající hrudní chirurg prof. MUDr. Jiří Diviš, doplňuje z pohledu kolegy z oboru: „Jedličkovy operace poskytovaly krásné divadlo jistoty, zručnosti a úměrné rychlosti.“

Pitva na živém

Rudolf Jedlička se narodil 20. února 1869 v Lysé nad Labem, kde byl jeho otec vyhledávaným lékařem. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze tedy celkem logicky vstoupil na lékařskou fakultu. Po promoci v roce 1895 se stal asistentem na české chirurgické klinice profesora MUDr. Karla Maydla. Symbolicky v témže roce, kdy vstoupil do lékařského stavu, objevuje německý fyzik Wilhelm Conrad Röntgen neznámé pronikavé záření, které nazývá „paprsky X“. Mladý, novotám otevřený chirurg jako první lékař u nás a jeden z prvních na světě pochopil jeho význam pro medicínskou diagnostiku (později rentgenové snímky obrazně označil za „pitevní rozbory na živém“).

Jenže jak už to na světě chodí, novou techniku nezíská ten, kdo ji nejvíc potřebuje, ale kdo na ni má. Takže první radiodiagnostický přístroj u nás zakoupil v roce 1896 majitel pražského hotelu U Černého koně (dnešní Slovanský dům). Hosté si tam pro povyražení mohli prohlédnout kosti své ruky. A tam také přivedl doktor Jedlička jednoho ze svých pacientů, aby si ho „prosvítil“. Našel mu v žaludku spolknutý hřebík. Poté svého šéfa přemluvil k operaci, první u nás s využitím rentgenu. Proběhla v lednu 1897 a původně nedůvěřivý prof. Maydl poté svému žákovi dovolil, aby pro kliniku podobný rentgen pořídil... za své. Stalo se tak za vypůjčených 4 000 zlatých. Půjčku sice nakonec splatilo tehdejší ministerstvo školství, ale fotografické desky Jedlička ještě rok kupoval z asistentského platu.

V lednu 1899 pak doktor Jedlička publikuje svoji první vědeckou práci. Pojednává o diagnostickém využití rentgenu v chirurgii a stává se průvodcem všech začínajících českých rentgenologů.

Časem se Jedlička logicky začal zabývat i radioterapií. Některé závěry jeho přehledné zprávy o ní z roku 1913 platí dodnes.

Chirurg bohem nadaný

Na přelomu 19. a 20. století podnikl MUDr. Jedlička řadu studijních cest po Evropě. Ve dvaatřiceti se habilitoval. Po Maydlově předčasné smrti roku 1903 pak kliniku rok vedl a vše nasvědčovalo tomu, že se stane jejím přednostou, jak si ostatně přál i prof. Maydl sám. Zákulisními intrikami, v nichž hrála roli i politika, však vídeňské ministerstvo povolalo prof. MUDr. Otakara Kukulu.

Zklamaný, avšak nezlomený Jedlička kliniku opustil a otevřel si praxi. Současně byl jmenován přednostou chirurgického oddělení pražské polikliniky.

Jako chirurg považovaný kolegy za bohem nadaného zde vládl všemi oblastmi oboru; nejhlouběji, lze-li to tak vůbec říci, se však věnoval problematice žaludečních vředů. V roce 1904 vydal monografii o jejich operativní léčbě. Tehdy byla takřka všeobecně odmítnuta. Dnes se používá běžně.

Na jeho technické suverenitě přitom pranic neubrala ani pozdější ztráta tří prstů levé ruky, zničených rentgenovým zářením – traduje se, že jeden si dokonce amputoval sám. (Lékaři tehdy běžně strkali ruku do rentgenového pole a prohmatávali tam kupříkladu břicho pacienta. Z dalších známých českých lékařských osobností takhle přišli o prsty třeba prof. MUDr. Kristián Hynek a prof. MUDr. Bohuslav Niederle, DrSc.)

Na Jedličkův příkladný vztah k pacientům upozorňuje opět profesor Vondráček. Při demonstraci válečných zranění unikaly velmi těžce zraněnému pacientovi střevní plyny. Ze studu se rozplakal. Jedlička mu konejšivě položil ruku na hlavu: „To není vaše hanba, ale naše hanba, že jsme vám to zatím tak špatně spravili, ale ono se to všechno časem upraví...“

Za balkánské války v letech 1912–1913 MUDr. Jedlička z vlastních prostředků vypravil chirurgickou skupinu. V jejím čele pak tři měsíce zadarmo pracoval v bělehradské vojenské nemocnici, za což získal vysoké srbské vyznamenání a nepřízeň rakouských úřadů.

Po vzniku samostatného Československa se zcela samozřejmě stal (spolu se jmenováním řádným profesorem) přednostou nově zřízené II. chirurgické kliniky. Po Kukulově smrti roku 1925 mu byla nabídnuta tehdy prestižnější klinika první, avšak byl již tak těžce nemocen, že nepřijal a doporučil svého žáka MUDr. Arnolda Jiráska.

Lékař zakladatel

Kromě rozsáhlé činnosti lékařské a vědecké se Jedlička neúnavně pokoušel zlepšit všeobecné podmínky pro pacienty i lékaře. Roku 1909 se rozhodl založit v Čechách instituci podobnou proslulé klinice Mayo v USA. Inicioval vznik zájmového sdružení, díky němuž byl těsně před první světovou válkou vybudován moderní nemocniční komplex v Praze-Podolí (dnešní Ústav pro péči o matku a dítě). Toto tzv. Pražské sanatorium začalo fungovat v létě 1914 a sám zakladatel v něm působil jako přednosta rentgenologického a radiodiagnostického ústavu.

Ve stejné době nechal Jedlička adaptovat starší objekt u Vyšehradu, v němž založil a až do své smrti vedl ústav pro tělesně postižené děti. I ten svojí koncepcí daleko předběhl dobu. Jedlička na něj věnoval značný obnos, z dalších známých mecenášů (kteří na své přání zůstali tehdy v anonymitě) jmenujme alespoň profesora gynekologie Karla Pawlíka, který věnoval zařízení veškeré své úspory, a uměleckého kritika F. X. Šaldu, jenž beze všech formalit prostě dal Jedličkovi vkladní knížku se 450 000 korun. Ústav byl otevřen na podzim 1913.

Pamětníci popisují profesora Jedličku jako urostlého muže hrubých rysů i pleti, což kontrastovalo s jeho „jemným, ušlechtilým, taktním“ chováním. Měl rád umění a přímo miloval přírodu, za kterou jezdil na svoji „chalupu“ v Krkonoších. Na její zahradě prý žila krotká srna, a dokonce i ochočená husa. Ta, když v dálce rozeznala známý zvuk pragovky, vzlétla prý svému neopeřenému kamarádovi naproti a „přisedla“ si k němu!

Snad v jediném nemohl profesor Jedlička sloužit příkladem – v životním stylu. Byl velmi silný kuřák, a zřejmě také workoholik. Obojí se projevilo na jeho zdraví. Jakkoli v pozdějším věku trpěl chronickou nemocí z ozáření, po delších potížích se srdcem zemřel – sedmapadesátiletý – na své chalupě na infarkt. Před smrtí si prý ještě zakouřil a dal se oddat se svou dlouholetou přítelkyní, bývalou zdravotní sestrou. Svým „mrzáčkům“, jak dobrácky říkal dětem z Jedličkova ústavu, pak na rozloučenou mimo jiné napsal: „Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby byl spokojen se svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.“

Zdroj: