Před 250 lety se narodili Samuel Hahnemann a James Parkinson
Předloni proběhla médii další zpráva, že voda má paměť. Samuel Hahnemann by měl radost – po všech těch krizích a peripetiích, které za svůj dlouhý život zažil… Narodil se 10. dubna 1755 v Míšni, kde byl jeho otec malířem porcelánu. Chtěl se stát lékařem, avšak studia v Lipsku i ve Vídni musel přerušit pro „hmotnou tíseň“. Roku 1779 získal „levný“ doktorát na univerzitě v Erlangenu. V roce 1784 se oženil (s dcerou lékárníka), stal se otcem deseti dětí. S početnou rodinou (a množstvím hodin, které sbíral) se sedmnáctkrát stěhoval. Teprve na předposlední štaci v Kötchenu dosáhl jisté slávy, když při epidemii cholery roku 1831 úspěšně léčil čistým kafrem, především však už tehdy považoval za příčinu nemoci mikrob a zavedl proti němu antiseptická opatření. V roce 1830 ovdověl, pět let nato se – osmdesátiletý – podruhé oženil, vzal si třicetiletou Francouzku, které léčil tuberkulózu. Umírá 2. července 1843 v Paříži. Manželka Melanie stráví v domě s jeho nabalzamovanou mrtvolou sama osm dní. Teprve pak vypraví pohřeb. Jednoduc host a ji stota!
Hahnemann byl svým na osudu vyvzdorovaným lékařským povoláním nadšen. Pohříchu jen krátce. Nad úplavicí jedné z dcerušek si zoufá: „ Za své osmileté praxe jsem již poznal klamnost běžných druhů léčení a vím velmi dobře, co se dá léčiti podle Sydenhama a Hoffmanna, Boerhaava a Baubia… Ale kam se obrátit o skutečnou pomoc, je-li tolik rozličných mínění o nemoce ch a procedurách? Není vyhlídky, že by se ulehčilo mému sklíčenému otcovskému srdci!“ (Dítě bylo nakonec vyléčeno opiovou tinkturou a dávivým kamenem.) „Když jsem poznal slabé stránky a omyly svých učitelů i knih, klesl jsem do stavu malomyslné beznaděje. Až se ve mně zrodila myšlenka, zda my lékaři sami neneseme částečně vinu na této nejednoduchosti a nejistotě svého umění…“ Hahnemann začal pochybovat o tehdy vyznávané antické humorální teorii nemoci (špatné složení tělesných šťáv) i o běžných prostředcích tehdejší lékařské praxe (dávidla, projímadla a zejména pouštění žilou). „Je to zločin, podle názoru toho či onoho předpisovati léky, jimž se v nauce o nemocech přiznává význam jen podle nahodilé libosti!“ Nakonec nechal medicíny úplně a začal se věnovat překládání cizích spisů a zkoumání léčiv.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2005, strana 22
Zdroj: