Příběh"otce umělých orgánů"

Místo párku ledvina

K životnímu tématu ho přivedl zážitek z počátku profesní kariéry. V sedmadvaceti coby internista na univerzitní klinice v Groningenu ošetřoval v roce 1938 mladíka s fatálním selháním ledvin. To Kolffa přimělo uvažovat o způsobu, jak z krve dostat „alespoň dvacet gramů močoviny a dalších odpadních látek denně“. O to už se před ním pokoušeli jiní, ale s pouze částečným úspěchem. Předchůdci už znali princip dialýzy skrze polopropustnou umělou blánu z celofánu (vynalezeného v roce 1908), Kolff však navíc disponoval (1937) objevenou schopností heparinu zabraňovat srážení krve mimo organismus (dřív se k tomu při dialýze krve používal částečně jedovatý hirudin z pijavic). Sehnal si tedy dvacet metrů umělých celofánových střívek, do kterých se presovaly vuřty, a s požehnáním osvíceného ředitele kliniky začal experimentovat. Močovina skutečně přecházela na stranu celofánu s roztokem o její nižší koncentraci!

Po obsazení kliniky nacisty a nástupu nového nadřízeného (původní, jsa židovského původu, si vzal život) Kolff sebral rodinu a uchýlil se do klidné provinciální nemocnice v Kempenu. Tam za pomoci technicky zdatných spolupracovníků dotáhl dialyzátor do stadia použitelnosti. Prvním pacientem se koncem roku 1942 stal starší muž s pokročilou urémií. Vzhledem k chatrnosti jeho cév si Kolff nedovolil napojit ho přímo, nýbrž mu odebíral krev, tu nechal pročistit a zase vrátil do těla. Jednotlivé porce krve sice úspěšně vyčistil, ale k záchraně pacienta to nestačilo.

Druhý případ byl nadějnější, ale ne dost. Devětadvacetiletá pacientka (už na „umělou ledvinu“ napojovaná) se po každé dialýze probrala z kómatu, ale brzy nebylo kde jí napíchnout žílu...

„Od 17. března 1943 do července 1944 jsme umělou ledvinou ošetřili patnáct pacientů. Čtrnáct zemřelo a patnáctý by nejspíš přežil i bez umělé ledviny... Nepochybuji však, že jednou přijde pacient, o němž budu moci prohlásit – je vyléčený a bez umělé ledviny by určitě nežil!“

Přišel. Počátkem 1945 vězeňská sanitka přivezla ke Kolffovi sedmašedesátiletou komatózní ženu, odsouzenou za kolaboraci s nacisty. Jako první člověk na světě byla zachráněna a na Kolffovu přímluvu propuštěna z vězení. (Žila pak ještě šest let, příčina její smrti nesouvisela s ledvinami.)

Go to West!

Následná publikace De kunstmatige Nier (Umělá ledvina) přílišného ohlasu nedošla. Kolff tedy poslal svůj přístroj do Londýna, další pak do Montrealu, Polska a New Yorku. A právě v Americe jeho práce vzbudila takový zájem, že se roku 1950 do USA přestěhoval. Napřed zakotvil na univerzitní klinice v Clevelandu. Tam společně se spolupracovníky dále vylepšoval dialyzátor a vyvíjel přístroj pro mimotělní oběh krve. Když ho s ním předběhli jiní, vrhl se na vývoj srdeční náhrady. Počátkem prosince 1957 přežil pes s jeho umělým srdcem 90 minut.

V roce 1967 se přesunul na univerzitu v Salt Lake City v Utahu, kde se stal šéfem oddělení umělých orgánů a Institutu biomedicínského inženýrství. Tam se začal zabývat „věcmi, které pracují lépe než běžné části lidského těla“. Když v dubnu 1969 Denton A. Cooley v Houstonu poprvé implantoval překlenovací umělé srdce, byl Kolff jedním z mála, kdo bezvýhradně stáli na jeho straně. „Cooley udělal pro umělé srdce totéž, co Barnard pro transplantaci srdce – prolomil ledy...“

V roce 1973 přežilo tele s Kolffovým umělým srdcem 30 dní. O osm let později další zvíře přežilo devětkrát více let. To už se projevil Kolffův student a pozdější nástupce v čele oddělení umělých orgánů Robert Jarvik.

Počátkem prosince 1982 proběhla na Kolffově oddělení první úspěšná implantace umělého srdce „natrvalo“ (bylo z plastů a hliníku a poháněl je stlačený vzduch, na jehož zdroj musel být příjemce neustále napojen). I jeho tvůrcem byl Robert Jarvik. Pacient přežil úctyhodných 112 dní, další při druhém pokusu krátce nato dokonce 620 dní.

(Zásluhu na tomto úspěchu měl i český imigrant Drahoslav Lím, autor umělé hmoty pro Wichterlovy kontaktní čočky, který tehdy pro Kolffa vyvinul snášenlivé hydrogely pro povlékání těch ploch umělého srdce a ledviny, které přicházely do styku s krví.)

Jarvikovo srdce pak pomohlo stovkám pacientů dočkat se vhodného orgánu k transplantaci.

V roce 1986 se Kolff vzdal vedení ústavu a do roku 1997 tam řídil jednu z laboratoří. Výsledkem její práce bylo první umělé oko, které vyvinul a roku 1999 pacientovi „instaloval“ Kolffův žák a pokračovatel William Dobelle.

Willem Kolff je právem považován za „otce umělých orgánů“; časopis Life ho v roce 1900 dokonce zařadil mezi stovku nejvýznamnějších osobností 20. věku. Nobelovu cenu, ač nominován, nicméně nedostal (že by osud vědců jdoucích napříč různými obory?). S manželkou Janke měl pět dětí; tři synové se rovněž stali lékaři, čtvrtý architektem specializovaným na nemocnice.

Jednomu z našich lékařů na otázku po původu jeho myšlenek a nápadů před čtvrtstoletím odpověděl: „Když vidím potřebu, snažím se pomoci. Uvědomí-li si člověk problém a možnosti řešení, potřebuje už jen inspiraci, tvořivé myšlenky. Pak má šanci najít přístup, na který druzí nepřišli...“

Zdroj: