Příznak a jeho nositel jsou pro lékaře dvě strany jedné mince

V úvodu je dobré připomenout, že lékař by se měl snažit o dosažení spolupráce pacienta, vytvoření pocitu bezpečí a jistoty, zabezpečení informovanosti nemocného a dohodu o způsobu léčby. Proto by se měl o osobu pacienta zajímat, poskytnout mu dostatek času nebo předem vymezit dobu, kdy se mu může věnovat.

Empatie s rozumem

Pacient mnohdy přichází lékaři nabídnout příznak, tedy objektivně nebo subjektivně zaznamenatelnou změnu, která signalizuje poruchu. Někdy je právě symptom tím jediným nebo nejdůležitějším, čím nemocný komunikuje se svým okolím. Zájem lékaře o příznak však musí být nejprve uveden do vztahu k zájmu o osobu pacienta a je současně třeba umět tento dvojjediný zájem podle situace obměňovat: pacienta s pulpitidou sice potěší empatické chování zubaře, ale pomůže mu rychlé odstranění symptomů, naopak pro pacienta s neurčitým příznakem subfebrilií (kde diagnóza a léčba nejsou dosud jasné) je důležité lékařovo ujištění, že mu není lhostejné, jakou starost a obtíž nemocnému příznak způsobuje.

Stanovení priority lékařské práce

Přestože mívá lékař dojem, že ví, proč pacient přišel, nemusí vždy vědět vše. Jeho úkolem je dohodnout se, na čem bude spacientem spolupracovat. V prvé řadě by si měl lékař vyslechnout všechny obtíže a očekávat, že jich bude i více. Vždy je třeba hledat těžiště problému, to, co pacienta nejvíce tíží. Při hledání podstaty problému pomáhá zachycení:

* verbálních klíčů (důležitá slova, fráze o problémech, starostech atd.);

* neverbálních klíčů (změny v mimice, očním kontaktu, tónu řeči atd.).

Na neverbální i verbální klíče je třeba reagovat - například když je pacient skleslý nebo mluví o tom, že je smutný, nemůžeme zůstat v roli nezaujatého pozorovatele, měli bychom vyjádřit porozumění.

Vytvoření pocitu bezpečí a jistoty

Nemoc je doprovázena negativními emocemi; nejčastější jsou úzkost, agrese, frustrace, deprese a projevy bezmoci a beznaděje. Lékař se snaží o jejich ovlivnění a nejpoužívanějším postupem je:

* ujištění, že budou použity všechny účinné prostředky;

* informace o délce a míře bolestivosti chystaného zákroku;

* poskytnutí šance, aby se pacient aktivně podílel na zákroku a mohl si vyžádat oddechový čas. Člověk snáší bolest lépe tehdy, má-li její intenzitu pod kontrolou a může-li ji sám regulovat.

Zabezpečení informovanosti pacienta

Zjistěte, jak pacient rozumí své situaci a tomu, jaký bude další postup, co bude následovat. Zodpovězte možné otázky. Předpokládejte a naučte se zodpovídat následující dotazy:

* Co se mi stalo?

* Proč se to stalo právě mně?

* Jaký to bude mít dopad na brzkou a vzdálenější budoucnost?

* Co se mnou budete dělat (vyšetření, zákroky, testy)?

* Proč právě to, a ne něco jiného? (Proč jsou užívány právě tyto diagnostické a léčebné možnosti?), Poškodí mě to, zneschopní mě to, na jak dlouho?

* Jak dlouho to bude bolet?

* Budu se moci vrátit k normálnímu životu, a kdy?

U pacientů s chronickou bolestí jsou nejčastější tyto otázky:

* Proč mě to stále bolí?

* Proč se to stalo právě mně?

* Nemám nádor nebo nějakou jinou vážnou nemoc, která souvisí s mými bolestmi?

* Jak mě to může bolet, když všechna vyšetření ukazují na to, že jsem zdráv?

* Zbavím se té bolesti někdy?

* Co se mnou budete dělat?

* Proč mi doporučujete právě to? (Otázka při odesílání pacienta k jinému specialistovi v rámci mezioborové spolupráce.) Pomůže mi to?

* Jak ještě dlouho?

Dohoda o způsobu léčby

Pacient by se měl stát vaším partnerem v péči o své zdraví. Mějte na paměti, že právě on rozhoduje o tom, zda se bude řídit vašimi doporučeními. Je přitom známo, že v průměru pacienti dodržují pouze asi polovinu instrukcí lékaře. Po odeznění nebo zmírnění příznaků mají tendenci opomíjet či šidit rekonvalescenci. Doporučuje se, aby lékař uvedl, k jakým výsledkům léčba povede, popsal časový rozvrh léčby a nástup jejích účinků.

Ukončení návštěvy

Návštěvu lékař ukončuje pomocí rozhovoru, který by měl probíhat podle následujících zásad:

* Zopakujte plán léčby.

* Potvrďte důležitost a postup jednotlivých kroků.

* Vyjádřete naději na úspěch.

* Domluvte další setkání.

* Rozlučte se.

Cílem komunikace ve zdravotnictví je spokojený pacient. Jeho spokojenost roste, když je zdravotník přátelský, dává mu úplnou informaci, jedná s ním jako rovný s rovným, když pacientovi naslouchá, zajímá se o něj jako o člověka, povzbudí ho k dotazům a užívá srozumitelný jazyk.

Čerpáno z knih:
Komunikace ve zdravotnické péči Janáčková L, Weiss P. Praha: Portál, 2008.
Psychologické aspekty zdravotnické komunikace Janáčková L, Pavlát J. Brno: MU, 2007.

Zdroj: Medical Tribune