Pro mladé lékaře je v Británii situace stejně nepříznivá jako v ČR

V Británii pracuje podle dat ČLK 1 270 lékařů z Česka. Při hledání místa předkládají prohlášení o profesní bezúhonnosti od ČLK, diplom z lékařské fakulty a dokládají také jazykové znalosti. Ostrovní země se potýká s nedostatkem lékařů, podobně jako Česko. Britští lékaři odcházejí na Nový Zéland, do Austrálie, Kanady či USA. Jejich místa zaplňují cizinci, včetně českých lékařů. Je mezi nimi i MUDr. Dagmar Štafová, kterou MT oslovila prostřednictvím spolku Mladí lékaři z.s., aby se s čtenáři podělila o své zkušenosti z práce v britském zdravotnictví.

Rozhodnutí odjet do světa na zkušenou ve mně zrálo již během studijních let na lékařské fakultě. A po zhruba dvou letech práce lékařky a setkávání s českou zdravotnickou realitou jsem se v tomto rozhodnutí utvrdila a vydala se do země pro mne jazykově nejpřívětivější, Velké Británie. Mým zásadním hnacím motorem nebyly finance, ale možnost získat zkušenosti, navázat kontakty a udělat si přehled o tom, jak se dělá medicína jinde.

Měla jsem štěstí, registraci v místní lékařské komoře (General Medical Council) se mi podařilo vyřídit už v posledním ročníku studia medicíny. V současnosti se kritéria pro její získání znatelně zpřísnila (jazykové zkoušky IELTS atd.). Jako lékařce vystudované v členské zemi EU mi bylo české vzdělání uznáno a vydána plná registrace s možností praxe.

Díky předchozím dvěma rokům pracovní zkušenosti, i když v oboru všeobecné chirurgie, jsem byla zařazena na pozici SHO = senior house officer, která je na pomezí čerstvého absolventa univerzity a českého sekundáře (blíží se ke kmeni). Méně praxe, více teorie, řekla bych.

V UK jsem tedy nastoupila na pozici SHO v oboru plastické chirurgie a popálenin, tyto obory mají v Anglii spojené. Můj kontrakt je na jeden rok s možností prodloužení, což je téměř jisté – jednak je to pozice nevděčná (člověk je tak trochu děvečka pro všechno), jednak je zde chronický nedostatek lékařů. Platově jsem si polepšila, v práci trávím zhruba stejně hodin, jako to bývalo v ČR. Oficiálně se dodržuje evropský předpis o přesčasových hodinách, automaticky se ale předpokládá, že člověk zůstane v práci přesčas, a to v podstatě každý den.

Nejvíc mne po nástupu do nemocnice překvapilo, k čemu jako SHO mohu být připuštěna a co je mi umožněno vykonávat. V podstatě jsou to administrativní věci – od vyšetřování pacientů po jejich propouštění. Očekávala jsem více praktických zkušeností, ty ale přicházejí až s postupem na pozici registrar, tam už je opravdu intenzivní praktická výuka. O místo na sále je nutno se jako SHO mnohem aktivněji „prát“, než tomu bylo doma. Pokud se ale člověk snaží, je mu seberealizace umožněna. A to včetně poměrně drahých vzdělávacích kursů, na které zaměstnavatel v rámci rozpočtu na daného pracovníka přispívá.

Co hodnotím jako rozhodně pozitivní, je přístup kolegů – velmi vstřícný, trpělivý. V britské nemocnici se nestane, že by se na vás někdo povyšoval či něco neadekvátně vyčítal. Vaše případná chyba je v klidu prodiskutována a vysvětlena. Existuje tu ale rozdíl mezi mladými lékaři, kteří jsou oficiálně v tréninkovém programu, a těmi, kteří byli jako já najati k alespoň částečnému vyřešení personální krize. Ti, jimž se podařilo dostat do tréninkového programu, což je pro našince bez předchozí anglické zkušenosti nemožné, jsou více „hájeni“ – ať už jde o možnosti studijního volna, či o množství služeb. Osobně znám dost případů, kdy se zahraniční lékaři po několika letech práce na stejné pozici jako já přihlásili do výběrového řízení, uspěli a dál už pokračovali v tréninkovém programu.

Jsem přesvědčena, že být pacientem v ČR je mnohem lepší než v UK – kvalita a dostupnost péče je v některých aspektech v ČR vyšší. Tlak na snížení počtu výkonů zaměstnanců NHS je tak obrovský, že se plní pohotovosti nemocnic a čekací doby se prodlužují na hodnoty pro české pacienty nepředstavitelné.

V neposlední řadě musím zmínit, že stejně jako v ČR je situace pro mladé lékaře nepříznivá. Pracujeme pod neuvěřitelným tlakem, a to hlavně na pohotovostech, za finanční ohodnocení podle zdejších kritérií neadekvátní. Personální krize je obrovská, zvláště s předpokladem zavedení 7/24 NHS, kdy by víkendy byly placeny jako všední dny. Spousta mladých britských lékařů odchází do bývalých kolonií – Kanady, Austrálie, kde jsou podmínky lepší.

Na závěr bych chtěla napsat, že se plánuji do Česka vrátit! Současnou práci beru jako zajímavou zkušenost a sama vidím, že je všude chléb o dvou kůrkách. Přesto, nebo právě proto svého rozhodnutí odejít do „neznáma“ nelituji a ráda bych po návratu své zkušenosti složitě a pracně v Británii nabyté v ČR zúročila.

Zdroj: Připraveno ve spolupráci s Mladí lékaři z.s. www.mladilekari.com