Pro sestry: Obdivovaly jsme britské sestry v terénu
Na praxi jsme strávily dva dny v týdnu. Než jsme vůbec mohly vstoupit do nemocnice, musely jsme mimo jiné absolvovat kurs první pomoci. Nešlo o nic formálního, tuto podmínku všichni berou velmi vážně. Přísné požadavky byly i na to, jak máme vypadat. Vlasy musely být v drdolu, nebyly přípustné žádné šperky či piercing. Musely jsme ukázat nehty. S tím ostře kontrastovalo to, že lékaři se v nemocnici pohybovali v civilním oblečení a bez jakéhokoli převlečení zaváděli třeba i centrální žilní katetr. Sestry v nemocnici sloužily osmihodinové směny. Složení ošetřovatelského týmu bylo poměrně složité. Kromě manažerky na oddělení pracovalo několik primárních sester, pak tzv. staffnurses,jejichž pracovní náplň byla nejvíce podobná práci českých sester, a pak sestry s nižšími pravomocemi – auxiliary nurses. Na oddělení ještě docházely další sestry – specialistka na paliativní péči, na léčbu ran a také flebotomistka, která dělala odběry krve. Ty běžná sestra provádět nemůže. Velké množství sester pochází ze zahraničí, často z Filipín. Pokud jsme mohli posoudit, pro kvalitu ošetřovatelské péče znamenají přínos.Sestry pracují metodou ošetřovatelského procesu. Primární sestra s pacientem, případně i s rodinou, vyhotoví podrobnou sesterskou anamnézu a stanoví ošetřovatelské cíle. Ty se skutečně vyhodnocují. Zdálo se nám, že sestry tento způsob práce přijaly za svůj a nevnímají jej jako něco samoúčelného. Ošetřovatelská dokumentace je poměrně objemná, ale z hlediska péče o pacienta přínosná. Na rozdíl od lékařské dokumentace je i přehledná. V nemocnici se důsledně ctí soukromí pacientů. Jednotlivá lůžka jsou oddělena zástěnami, které se při jakémkoli výkonu zatahují.Nerušit, rozdávám léky
Léky sestry rozdávají přímo z pojízdné lékárny podle chorobopisů. Neexistuje, aby si je připravovaly do lékovek na sesterně nebo aby si ordinace lékařů přepisovaly na zvláštní archy. U každého léku pokaždé kontrolují exspiraci. Rozdávání léků je malý obřad, který trvá i hodinu. Sestra k tomu má k dispozici i speciální vestu s velkým nápisem „Rozdávám léky, nerušit“. Každý pacient má na zápěstí náramek se svým jménem, a i kdyby si sestra byla sebevíce jistá, že ví, o koho jde, vždy před podáním léků musí náramek zkontrolovat. Viděli jsme zde i takové kontrolní mechanismy, které se k nám dostávají teprve v souvislosti s akreditací nemocnic. Například na některých odděleních sestry každý den kontrolovaly, jestli únikové východy a požární dveře jsou skutečně průchozí. Stejně tak se každý den ujistily, že je v pořádku vybavení resuscitačního vozíku.Na druhou stranu některá opatření, která měla sloužit k bezpečí pacientů, byla pro nás přinejmenším problematická. Například ležící nemocní téměř nepřijímali tekutiny per os, protože se personál obával aspirace. I jinak nám připadalo, že příjem tekutin je velmi omezený. Pětkrát denně sestra obcházela pacienty a do malých kelímků nalévala čaj, kávu nebo čokoládu. Voda nebo minerálka ale v nabídce téměř chyběly.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 19A/2005, strana 16
Zdroj: