PRO SESTRY: Sestry nemohou nést všechnu bolest světa
Komu jako nemocniční kaplan pomáháte?
Každému, kdo o to projeví zájem. Nemocným, jejich rodinám i personálu, věřícím i nevěřícím. Pokud si nemocný přeje kontakt s duchovním podle své konfese, zprostředkuji mu ho, pokud mu na nějakém specifickém náboženském zařazení nezáleží, jsem mu k dispozici já.Pokud jde o kontakt s lidmi, kteří sami sebe označují za nevěřící, jaký je rozdíl mezi pomocí dobrého psychologa a dobrého duchovního?
Pravda je, že ta hranice není ostrá. I okruhy témat, o kterých hovoříme, se protínají. Když jsem působil jako farář jen mezi vojáky, nejčastěji se na mě obraceli s problémy týkajícími se vztahů a osobního života, duchovní otázky přišly až následně. V nemocnici je to podobné. Jsou tu vylekaní lidé v úzkých, kteří se ptají po jistotách, po smyslu. Rozdíly tu ale jsou. Psychologie se postupně vyprofilovala jako exaktní věda, zatímco teologie podobně měřitelná nemůže být. Bez nějakého vyvyšování vnímám jako privilegium, že si mohu do své práce pozvat Boha a opřít se o něj. Současně platí, že duchovní musí alespoň základy psychologie znát a umět aplikovat.Jak se nemocní o vás dozvědí?
Ústřední vojenská nemocnice dostala mezinárodní akreditaci. Jeden ze standardů, které musela splnit, se týkal nabídnutí duchovní péče pacientům. V praxi je to tak, že při příjmu sestra vyplňuje standardizovaný dotazník, ve kterém se mimo jiné pacienta zeptá na to, zda má zájem o kontakt s duchovním. Pokud je odpověď kladná, personál mě zavolá, většinou mobilem nebo e-mailem. Kromě této oficiální cesty to může fungovat i méně formálně, nemocný mě třeba osloví, když mě vidí na chodbě. Pokud se člověk ukazuje a není zalezlý v kanceláři, tak se vždycky zájemci o rozhovor najdou.Dostává se k vám nějaká zpětná vazba o tom, jak vás pacienti vnímají?
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 14/2006, strana 15
Zdroj: