Pro sestry: Za násilným chováním se často skrývá úzkost
Jaká je hlavní zásada při komunikaci s neklidným pacientem?
Především je nutné chránit své bezpečí. To znamená nikdy nezůstávat s takovým pacientem sám a vždy vědět, kudy se případně dát na ústup. Ústupová cesta musí zůstat pořád volná.Čím zahájit komunikaci s pacientem, jenž jeví známky neklidu?
Určitě je dobré se pacientovi představit. I když to v našem zdravotnictví není úplně zvykem, můžeme mu nabídnout ruku. Je to vstřícné gesto a když je pacient přijme, tím lépe. Udržujeme oční kontakt, ale ne za každou cenu. Obzvlášť pacient s paranoidními rysy by si nepřerušovaný oční kontakt mohl vykládat jako výzvu ke konfrontaci. Pak už je na místě pozorné naslouchání. Dáme pacientovi najevo, že chápeme, že může být rozladěný, a snažíme se alespoň orientačně zjistit příčinu jeho tenze. Může se stát, že je nespokojený z nějakého snadno odstranitelného důvodu. Dostal se do nemocnice, chce si zavolat domů a všichni mu říkají, že to teď není možné. Pokud to jen trochu jde, je samozřejmě nejjednodušší tyto příčiny odstranit a pacientovi vyhovět. Jiná situace nastává, když je vnitřně trvale nastaven proti celému světu a zdravotník se stal víceméně náhodou jeho terčem. Jak nejsnáze takového pacienta dovést alespoň k nějaké spolupráci?
Především trpělivým vysvětlováním. Můžeme být zavaleni prací, pokud ale dáme neklidnému pacientovi najevo spěch, jeho tenzi to ještě zvýší. Pokud mluvíme, tak na pacienta. Neklid zvyšuje, pokud má nemocný pocit, že se mluví delší dobu o něm bez něj. Okřikování bývá kontraproduktivní, lépe je soustředit se na klidný psychoterapeutický přístup. Nejčastější příčinou neklidného chování je strach a úzkost. Pacienta uklidní, pokud mu pro něj srozumitelnou formou vysvětlíme, co je naším cílem. Ve všem, co říkáme, se snažíme najít pro pacienta nějakou perspektivu. Řekneme mu, že pokud ho něco bolí, budeme bolest tlumit a sledovat, že léky, které mu nabízíme, mu uleví, že s ním zůstaneme v kontaktu. Pokud je neklid výrazný anebo sílí, neměli bychom propásnout tu správnou chvíli, kdy je pacient ochoten přijmout medikaci. Naprostá většina situací, ve kterých hrozí násilí, se dá zvládnout pomocí přiměřené komunikace. Kterých známek potencionálního násilného chování bychom si měli všímat?
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 20/2005, strana 15
Zdroj: