Problematika koktavosti v dětském věku
„Rem tene, verba equentur“, „Drž se věci, slova budou následovat“, zní jedna z rad Senecy staršího. Tato antická moudrost pozbývá smyslu pro ty mezi námi, jimž samotný výkon řeči bývá trpkou a těžce zdolávanou překážkou interpersonální komunikace. Jsou to balbutici, koktaví, kteří podle různících se statistických údajů reprezentují 5–4 % populace. Jsou tedy skupinou četností výskytu srovnatelnou například s diabetiky.
Koktavost stále zůstává těžko uchopitelným problémem, a to hned z několika hledisek: etiologie, diagnostiky i terapie. Jedním z důvodů tohoto neutěšeného stavu je nepochybně variabilita, nekonstantnost a nepředvídatelnost symptomů koktavosti, což lze lakonicky shrnout do závěru, že neexistují dva shodní balbutici. Koktavost se vyskytuje od nepaměti (zmiňuje se o ní i bible ve vztahu k Mojžíšovi) a na celém světě, nezávisle na rase, národnosti, sociálním statusu, náboženském vyznání, pohlaví ani životní etapě jedince, objevuje se ve všech věkových kategoriích, v různých modifikacích od dětství do stařeckého věku. Postihnout problematiku koktavosti v celé šíři by bylo záležitostí sebraných spisů vzešlých z dlouhodobé spolupráce týmu odborníků mnoha vědeckých disciplín.
Nejen z praktických důvodů bude pozornost prezentovaného textu zúžena pouze na problematiku balbutických dětí. I v tomto pojetí bude třeba zdolávat mnohá úskalí. Pojem dítě, dětský věk je značně vágní a odborně nejednotně pojímaný. V zásadě vyjadřuje životní etapu od narození do doby ukončení povinné školní docházky ve věku patnácti let. Toto počtem let nepříliš rozsáhlé období je však z pohledu významu pro kvalitu života jedince bezesporu etapou nejdůležitější.
Koktavost (balbuties) je Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v rámci Mezinárodní klasifikace nemocí z roku 1992 vedena pod kódem F98.5 a zařazena je mezi poruchy chování a emocí. Jedná se o velmi diskutabilní zařazení, kdy by koktavost mohla být chápána jako nemoc jedině podle stejně diskutabilní definice zdraví WHO jako stavu celkové fyzické, psychické a sociální pohody jedince. Logopedie – v České republice speciálně pedagogická disciplína – moderně pojímá koktavost jako biopsychosociální jev, jako narušení komunikační schopnosti a řadí ji do okruhu narušení plynulosti řeči, kam spadá také breptavost (tumultus sermonis). Breptavost lze krátce charakterizovat jako narušení tempa řeči, na rozdíl od koktavosti chápané jako narušení dynamiky řeči. Termín narušení komunikační schopnosti je rozsahem a pojetím širší než pouhé označení vada či porucha řeči. Úkolem současného logopeda je zajistit komunikaci, což se nemusí vždy dít pouze cestou orální, čímž se dostáváme do oblasti logopedie alternativní a augmentativní.
...
Plnou verzi článku najdete v: Pediatrie po promoci 3-4/2004, strana 42
Zdroj: