Přeskočit na obsah

Proč podporuji lékový záznam

Text Ing. Petra Hlaváčka „Lékový záznam a jeho rizika očima programátora“ jsme publikovali na naší webové stránce tribune.cz již 9. ledna. Čtenáři tedy už měli příležitost se k němu vyjádřit. Zde přinášíme reakci MUDr. Jana Bruthanse, Ph.D., který se na problém dívá z jiného úhlu pohledu.



Úvaha Ing. Petra Hlaváčka „Lékový záznam a jeho rizika očima programátora“ je úvahou zdůrazňující rizika technická a rizika zneužití osobních dat. Zcela však pomíjí přínosy zdravotní a zároveň ignoruje realitu lékařova všedního dne a skutečné problémy, které je třeba z jeho strany řešit.

Je zásadní chybou se domnívat, že hlavní funkcí eReceptu má být přenos čitelné informace od lékaře k lékárníkovi. To je totiž realizovatelné mnohem jednodušeji i laciněji – ať už napsáním receptu na psacím stroji, či vytištěním blanketu na počítačové tiskárně. K těmto funkcím eRecept opravdu nepotřebujeme. I otázky falšování receptů je možné řešit jinak – například zavedením bločků s ochrannými prvky.

Hlavní přínos bude mít eRecept až v okamžiku, kdy každý jednotlivý pacientovi předepsaný lék bude v rámci systému zaznamenán a tuto informaci bude moci následně jiný profesionál využít v rámci péče o pacienta. Samozřejmě, dokonalosti bychom dosáhli teprve v okamžiku, kdy by lékový záznam obsahoval nejen léky předepsané, ale i volně prodejné, a nejen léky vydané v lékárně, ale i léky aplikované během hospitalizací. Ale než se vrhneme do hledání dokonalosti, porovnejme to s dnešním stavem.

Představme si typického pacienta těchto zimních dní – osmdesátiletá žena je přivezena na traumatologii se zlomeninou krčku kosti stehenní. Dá se předpokládat, že takováto pacientka bude mít v rámci chronické léčby předepsáno pět či deset různých léků. Ne, nepřijede vybavena epikrízou od svého praktického lékaře (a dalších specialistů). V lepším případě bude mít svůj seznam léků na kusu papírku, v horším bude mít své léky rozděleny v oné krabičce se 7 × 3 přihrádkami (pro kterou osobně užívám označení „toxická krabička“). Papírku musíme věřit, s krabičkou si většinou neporadíme. Následuje „výslech“ samotné pacientky (která má v tu chvíli úplně jiné starosti), „výslech“ rodiny (která často příliš netuší) a pokus kontaktovat praktického lékaře (dokážeme‑li ho vůbec identifikovat a zastihnout).

Řeknete „akutní situace“, ano. Ale je to v případě plánované zdravotní péče o tolik jiné? Opravdu zná ošetřující lékař vždy všechnu medikaci pacienta? V praxi bohužel existuje mnoho situací, kdy pacient, ať z neznalosti, či z jiného důvodu, u jednoho lékaře nezmíní jinde absolvovanou péči. A opravdu se může někdo domnívat, že lékař (jakýkoli) zná zpaměti obchodní názvy a interakce všech několika tisíc léků dostupných na českém trhu? A pokud ještě zahrneme problematiku špatné compliance pacientů k léčbě – začínající tím, že část pacientů (v rámci eReceptu loni přes čtyři procenta) si vůbec léčivo v lékárně nevyzvedne…



Lékový záznam musí být funkční a dostupný

Výše uvedené situace mají ovšem společné řešení – funkční lékový záznam pacienta, který bude obsahovat úplný a vždy aktuální seznam léků, které pacient bere (či které si alespoň vyzvedl), a to včetně dávkování. Teprve na základě takovéhoto seznamu může každý další lékař činit kvalifikovaná rozhodnutí. A teprve na základě takovýchto údajů můžeme zavést další moderní technologie, jakými je např. automatické hlídání interakcí, či po budoucím propojení se zdravotní dokumentací pacienta i kontrola alergií či správného dávkování léků.

Takový záznam musí být především dostupný a pro lékaře přístupný. Plánované řešení (kdy lékař získá přístup k lékovému záznamu na základě jím dříve vystaveného receptu pacientovi či na základě znalosti čísla pacientova občanského průkazu) považuji za vcelku rozumný postup. Jakékoli jiné řešení (například nutnost, aby pacient vždy zadával nějakou formu hesla/PIN/karty) v praxi narazí buď na neznalost pacientů (obzvláště těch nejstarších, a tedy těch, u kterých bude mít lékový záznam největší přínos), anebo nemožnost využití při akutních a zvlášť závažných stavech (kde lékový záznam může být často jedinou možností, jak požadované informace v krátkém čase získat).

Rozhodně nezpochybňuji právo pacienta odmítnout, aby k jeho zdravotním informacím měl někdo přístup. A jsem dokonce přesvědčen, že toto odmítnutí by mělo být absolutního rázu, tedy nemělo by být porušitelné ani v okamžiku přímého ohrožení života pacienta. Nicméně odmítající by tak měl učinit s plnou znalostí rizik a důsledků z toho vyplývajících. A i z tohoto důvodu preferuji princip opt‑out. Není náhodou, že transplantační registr funguje na stejném principu – ti, kteří mají zásadní výhradu, se aktivně (a bez jakýchkoli překážek) ze systému odhlásí, všichni ostatní zůstanou jeho součástí.

Musím odmítnout i představu, že kterýkoli lékař by chtěl trávit svůj čas „lustrováním“ zdravotních údajů jemu nepříslušejících pacientů. Neoprávněnému přístupu ze strany lékaře lze navíc zabránit především tím, že záznam z každého přístupu se v systému ukládá a informace o všech přístupech k pacientovým údajům jsou dostupné i pacientovi samotnému. Sám pacient je tou nejpovolanější osobou, neboť přesně ví, kdo s ním kdy pracoval, a tedy má i povědomí o tom, kdo k jeho údajům přistupovat mohl a měl.

Naprosto nepodceňuji riziko zneužití osobních a zdravotních údajů pacienta. Každá technologie je zneužitelná a každé heslo za určitých podmínek prolomitelné. Je tedy rozhodně žádoucí vést na toto téma diskusi nejen s odborníky ve zdravotnictví, ale i v oblasti IT a bezpečnosti. Neměli bychom však také zapomínat, že v základu jde stále především o zdraví pacienta a o možnost usnadnit lékaři rozhodovat se rychle a správně v pacientově zájmu, a to často zejména v okamžiku, kdy rychlost a možnost získání veškerých dostupných informací může rozhodovat o jeho další prognóze.

A ačkoli se v současné době v praxi se zneužíváním zdravotních dat pacienta v podstatě nesetkáváme, tak veřejný prostor je, bohužel, dlouhodobě plný obav na toto téma. Obav, které již v zárodku znesnadňují nástup nových technologií, a obav, které zabraňují zlepšování zdravotní péče, a to i pro pacienty, kteří jsou ochotni toto riziko přijmout.

Jsem pevně přesvědčen, že lékový záznam má smysl a pro pacienta neoddiskutovatelný přínos. Snažme se tedy společně přijít na to, jak ho zavést do praxe, a ne jak jeho rozšíření zabránit.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Krátce

7. 12. 2021

Co je nového u nealkoholické steatohepatitidy? Vzhledem k rostoucímu významu nealkoholického ztukovatění jater (NAFLD) a jeho zánětlivých projevů …

Nejen ukolébavky

7. 12. 2021

Na svět ročně přichází asi 15 milionů předčasně narozených dětí. Různou, někdy dlouhou dobu žijí na novorozeneckých jednotkách intenzivní péče.…