Prof. Jiří Kraml: Člověk by měl zůstat pokorný
Prof. MUDr. Jiří Kraml, DrSc., se narodil 23. dubna 1930 v Praze. Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze absolvoval v roce 1955, kandidaturu věd obhájil v roce 1965 a titul doktora věd v roce 1989, habilitován byl v roce 1969, docentem byl jmenován v roce 1975 a profesorem v roce 1990. Jako profesor biochemie dodnes vyučuje na Ústavu lékařské biochemie 1. LF UK v českém i anglickém programu. Začínal jako sekundář na interním oddělení nemocnice v Chomutově, avšak již v roce 1959 nastupuje na tehdejší 1. ústav lékařské chemie, kde pracoval jako odborný asistent, pak jako docent a v letech 1990–1998 jako profesor a přednosta v té době již Ústavu lékařské biochemie. V období let 1990–1993 vykonával rovněž funkci proděkana 1. LF UK pro výuku v teoretických oborech studia. Byl po mnoho let (1978–1997) vědeckým sekretářem Československé, později České společnosti pro biochemii (a molekulární biologii), jejímž je čestným členem, a v této funkci se podílel na organizaci mezinárodních kongresů a symposií. Z cen a uznání za vědeckou a pedagogickou činnost je třeba uvést alespoň Cenu předsednictva ČLS JEP za práce o protilátkách proti inzulinu (1966), Pamětní medaili Univerzity Karlovy v Praze k 650. výročí založení univerzity (1998), Jubilejní medaili 1. LF UK v Praze k 650. výročí založení univerzity (1998) a čestné členství České společnosti pro biochemii a molekulární biologii (2000). Ve vědecké práci se zaměřil zejména na enzymologii, kde patřil k hojně citovaným českým autorům.
Vy jste za prvé nedávno oslavil pětasedmdesátiny, a tak se sluší začít blahopřáním. A za druhé jste byl – rovněž nedávno – jmenován jedním z nových členů České lékařské akademie, a tak bych se vás rád zeptal, o čem jste ve chvíli, kdy jste kráčel v Rudolfinu na pódium pro jmenování, přemýšlel?
Myslel jsem hlavně na to, kolik mých bývalých studentů sedí v auditoriu a co si asi myslí. Když všichni tleskali, uklidnilo mě to. Ostatně i prezident ČLA prof. Cyril Höschl mi při předávání diplomu řekl, že dodnes vzpomíná na to, jak u mne skládal zkoušku z biochemie. A jmenováni spolu se mnou byli též prof. Jiří Duchoň ze sesterského ústavu doc. Bohuslava Matouše a prof. Tomáš Zima, přednosta Ústavu klinické biochemie 1. LF UK. Přebíral jsem tak jmenování od svého studenta spolu s jiným svým studentem… To byla téměř invaze biochemiků do řad ČLA – vysvětlujete si to jen jako shodu okolností nebo jako odraz zvyšujícího se významu vašeho oboru?
Byl bych nerad, aby to znělo neskromně, ale rád bych věřil druhé alternativě. Prof. Höschl navíc ocenil, jak významného postavení se dostává lékařské chemii a biochemii právě na 1. LF UK. A to mne potěšilo ze všeho nejvíce. Když se vás zeptáme na vaše učitele a osobnosti, které nejvíce ovlivnily vaši profesionální kariéru, jaká jména od vás uslyšíme?
Já měl to štěstí, že jsem ještě mohl zažít profesory habilitované za první, předmnichovské republiky, a tak těch jmen bude více. Ladislav Borovanský v anatomii, Vilém Laufberger ve fyziologii, Zdeněk Frankenberger v histologii, Bohumil Sekla v biologii a genetice, Heřman Šikl v patologii, František Patočka v lékařské mikrobiologii, Ctirad John v imunologii, Josef Charvát v interně a endokrinologii, Kamil Henner v neurologii, Vladimír Vondráček v psychiatrii, ale také Antonín Vančura, František Herles a další. Většina z nich mne zkoušela a jejich jména mám dodnes ve svém indexu. Nicméně z těch, k nimž jsem měl nejblíže, musím jmenovat hlavně prof. Jaroslava Hořejšího, který mě nejprve velmi vlídně přijal do své laboratoře a pak mne dlouhodobě podporoval, a samozřejmě i prof. Karla Kácla, protože právě díky němu jsem se dostal z Chomutova na univerzitní půdu. Co považujete v dosavadním vývoji svého oboru za největší objev či mezník a co mu podle vás přinese 21. století?
Nebyl bych biochemikem, kdybych za největší objev neoznačil rozluštění lidského genomu a genomu jiných živočišných druhů v letech 2001 až 2004. A co k vyřešení zbývá? Kupodivu opět lidský genom. Zatím z něj totiž známe sekvenci 99 % tzv. euchromatinu, který obsahuje většinu genů. V roce 2004 byl pořízen katalog 21 000, čili cca 80 % lidských genů. Ale stále je tu ještě asi 20 % jaderné DNA, která na rozluštění teprve čeká. Kromě euchromatinu totiž existuje ještě heterochromatin obsahující tzv. repetitivní sekvence, jejichž luštění je obtížnější a na jehož výsledek si budeme muset počkat zhruba dalších deset let. A zatímco většina dosud objevených genů měla strukturní charakter, v heterochromatinu se předpokládá objevení genů s významnými regulačními funkcemi. To, že víme, co který gen dělá, ještě neznamená vědět, jak spolu jednotlivé geny navzájem spolupracují. Proto se dnes rychle rozvíjí studium tzv. výkonných aparátů genů, tvořených proteiny a enzymy. Obory nazývané genomika a proteomika umožňují na základě hmotnostní spektrometrie automaticky scanovat směsi bílkovin určitých jedinců či druhů a jejich porovnáváním s dostupnými databázemi zjistit, jakou funkci by ten který protein mohl mít. K rozluštění zbývají rovněž vzájemné vztahy genomu jaderného a mitochondriálního. Dnes se provádějí velké populační studie na základě poznatku, že mitochondriální DNA má určitou autonomii a nezávislost na DNA jaderné a že se dědí výhradně od matky. Analýza této mitochondriální DNA je snadnější, neboť nepodléhá samoopravným mechanismům a vykazuje tedy menší variabilitu.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 11/2005, strana 28
Zdroj: