První české chirurgické klinice už je 130 let

V pátek 27. dubna 2012 ožila posluchárna v přízemí I. chirurgické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze nevšední událostí – klinika a s ní i celá česká chirurgie slavily 130. výročí svého založení. A tak sice bylo nabito jako obvykle, avšak mediky v lavicích tentokrát povětšinou vystřídali lékaři a zdravotní sestry, zaměstnanci kliniky, tedy oslavenci. Mezi gratulanty samozřejmě nechyběli ani Mgr. Dana Jurásková, Ph.D., MBA, ředitelka VFN, a prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA, děkan 1. LF UK, dále pak MUDr. Pavel Horák, CSc., MBA, ředitel VZP, či bývalý přednosta kliniky prof. MUDr. Vladimír Balaš, jemuž se dostalo poděkování za celoživotní práci. Jeho současný nástupce prof. MUDr. Zdeněk Krška, CSc., si pro slavnostní dopoledne připravil rozsáhlou prezentaci pojednávající o historii kliniky i chirurgie jako medicínského oboru. Kratší verzi tohoto zamyšlení nyní otiskujeme.

Zcela nesystematická středověká výuka medicíny, a tedy i chirurgie, se změnila 7. dubna 1348 založením Karlovy univerzity s jejími čtyřmi fakultami včetně lékařské. Tato událost však přesto zasáhla do rozvoje chirurgie jen okrajově. Chirurgické výkony nadále prováděli bradýři, lazebníci či kočující chirurgové. Z univerzitních učitelů přispěli k rozvoji oboru Křišťan z Prachatic, Ján Jesenský a Marcus Marci z Kronlandu.

Řádné přednášky z chirurgie (nikoli v češtině) byly zavedeny v druhé polovině 17. století, a to pověřením jednoho ze čtyř profesorů fakulty přednášet vedle botaniky též anatomii a chirurgii. V roce 1773 byla při lékařské fakultě pražské univerzity zřízena samostatná stolice pro chirurgii, avšak k sloučení studia chirurgie se studiem lékařství došlo až roku 1786, kdy byl stanoven rozsah přednášek a zkoušek z chirurgie. V té době byli na fakultě školeni nastávající ranhojiči, magistři chirurgie a doktoři chirurgie, přičemž rozsah a délka pregraduálního studia a zkoušky rozhodovaly o druhu titulu. Toto zdokonalení výuky vedlo k zásadnímu zlepšení úrovně chirurgické péče. V roce 1848 v Praze a 1874 v Olomouci byla zrušena výchova ranhojičů a od roku 1873 je doktorát chirurgie pojat do doktorátu všeobecného lékařství.

První pražská lékařská chirurgická škola se vyvíjela od počátku 40. let 19. století. Významnou osobností byl chirurg profesor František Piha, který zlepšil techniku operací a operoval již v éterové narkóze. Stejné období je charakteristické plošnou snahou o zavedení výuky v českém jazyce, snahou o vytvoření vlastního školství včetně vysokých škol. Mimořádný význam na získání národní rovnoprávnosti v Rakousko‑Uhersku měli čeští lékaři v čele s J. E. Purkyněm. V roce 1862 vzniká vlastní odborný časopis (Časopis lékařů českých) a odborný spolek (Spolek lékařů českých). Významným faktorem této doby je zvyšování počtu absolventů českých gymnázií.

Rozvoj anestezie a antisepse v druhé polovině 19. století vedl k zásadnímu rozšíření poskytované chirurgické péče, především u onemocnění orgánů dutiny břišní, urogenitálních a onemocnění kloubních a kostních. V té době řídil Chirurgickou kliniku pražské fakulty prof. Josef Blažina – jeho žáci uveřejňovali práce v českém jazyce, i když výuka probíhala plně v němčině. Za jeho působení došlo v roce 1873, zřejmě jako protest proti počešťování, k odtržení německé chirurgické kliniky. Blažina zřídil samostatné urologické oddělení v čele se svým žákem prof. Vilémem Weissem. V roce 1883 dochází k rozdělení nejen fakulty, ale prakticky i pražské univerzity. Velmi významné bylo, že ještě před tímto rozdělením zahajují činnost dvě nejdůležitější kliniky – 1871 interní a 1882 chirurgická.

Z dokumentů těchto významných dní uvádíme: „Za příčinou jmenování zasloužilého dra W. Weisse řádným professorem a řiditelem I. chirurgické školy sešli se všichni téměř čeští medikové ve čtvrtek (28. 4. 1882) v sálu téže školy (…) by blahopřání projevili… Když deputace mediků přání svá přednesla, zahájena přednáška…“

Profesor Weiss v ní mj. uvedl: „Doufám, že dosáhneme společně cíl nám vytknutý: sloužiti poctivě vědě, svědomitě chorým, zdárně a slavně národu našemu…“

Uvedená přednáška byla – v duchu dekretu – tou, jíž mohla a musela být oficiálně zahájena výuka, vědecká a další činnost České, později I. české chirurgické kliniky, a tím i výuka chirurgie v horní části monarchie, o což se významně zasloužili čeští lékaři ve Vídni (především prof. Albert), s nímž sám císař počítal do čela kliniky. Cílem bylo nejen vyhovět tlakům k české výchově, ale vytvořit i vysoce odborné pracoviště kooperující s Vídní, které bude do Čech, Polska, Slovenska a horního Rakouska dodávat nejerudovanější chirurgy. Tento záměr se, jak doba ukázala, podařilo splnit.

Letos tedy uplynulo 130 let od zahájení výuky a dalších funkcí na I. chirurgické klinice. Absolutní většina lékařů – nejen chirurgů – v ČR za 130 let prošla klinikou či byla žáky jejich žáků. Klinika kontinuálně pokračuje ve výuce a přípravě pregraduálních a postgraduálních výukových textů (v posledních 20 letech téměř jedna monografie ročně). Spolupracuje se prakticky se všemi chirurgickými pracovišti v ČR a mnohými v zahraničí (Bratislava, Košice, Vídeň, Curych, Basilej, Salcburk, Linec, Mnichov…). Za dobu existence tohoto pracoviště zde vznikla celá řada českých i mezinárodních priorit. Zásadní aktivita, a to i pro výuku, je samozřejmě léčebně preventivní činnost, kdy uvádíme z operačních knih a dokumentace za 130 let téměř:

800 000 hospitalizací 

600 000 operací

3 500 000 ambulantních ošetření

Aktuálně v posledních letech pak klinika poskytuje ročně 4 až 5 000 hospitalizací, 8 až 10 000 operací a 60 až 80 000 ambulantních ošetření. Je stále celostátně dominantní – především objemově a ohledně výukových textů – v pregraduálním a postgraduálním vzdělávání. Každý rok zajišťuje pořádání českého chirurgického kongresu s mezinárodní účastí, dále řadu dílčích symposií a jiných vzdělávacích akcí. Ve vědecké činnosti I. chirurgická klinika aktuálně řeší pět grantů a dvě mezinárodní studie; za posledních 20 let to však bylo mj. 16 grantů a 12 mezinárodních studií s velmi příznivým hodnocením a ohlasem.

K nejvýznamnějším činnostem patří charitativní aktivity pracoviště. Jejich zakladatelem byl legendární představitel pracoviště prof. MUDr. Rudolf Jedlička. Roku 1913 se významně podílel na založení prvního českého ústavu pro tělesně postižené děti v Praze, který byl na jeho počest nazván Jedličkovým ústavem. Profesor Jedlička byl veden myšlenkou dát handicapovaným dětem možnost odborného léčení a odborné výchovy k pokud možno samostatnému a plnohodnotnému životu a celý svůj život tuto ideu prosazoval.

V duchu této tradice pokračuje pracoviště především díky společnosti D plus a Ing. M. Doušovi, když se podílí na dražbách děl a jejich následné prezentaci ve svých prostorách, a to obrazů nevidomých dětí z Ježkovy školy. Ve spolupráci s Lion klubem se pak podílí na pomoci Pobytovému rehabilitačnímu a rekvalifikačnímu středisku pro nevidomé Dědina, o. p. s., které je jediné svého druhu v České republice.

Za účasti řady hostů (představitelů Univerzity Karlovy, lékařských a dalších fakult, představitelů veřejného života, bývalých pracovníků kliniky a novinářů) proběhla vzpomínka na toto výročí s připomenutím minulých a současných aktivit nejen tohoto pracoviště, ale i české chirurgie. Součástí bylo vystoupení žáků Střediska pro nevidomé Dědina, předání dalších obrazů žáků Ježkovy školy, které budou vystaveny na klinice, a v neposlední řadě odhalení byst světově proslulých profesorů I. chirurgické kliniky – profesorů Eduarda Alberta, Karla Maydla, Rudolfa Jedličky a Otakara Kukuly, které vytesal Michal Moravec.

Medical Tribune     red

Zdroj: Medical Tribune