Moderní psychiatrická nemocnice: Lidská. Otevřená. Propojená

Součástí semináře Psychiatrická nemocnice budoucnosti, který se konal 26. června 2025 na Britském velvyslanectví v Praze, byla diskuse českých psychiatrů nejen o tom, jak by taková nemocnice v Česku měla vypadat, ale i o celkové reformě psychiatrické péče. V rozhovoru jsme se jich zeptali: Jak si představujete psychiatrickou nemocnici budoucnosti a co považujete za aktuálně největší výzvy k dosažení tohoto ideálu?

• Prof. MUDr. Tomáš Kašpárek, Ph.D., přednosta Psychiatrické kliniky LF MU a FN Brno a proděkan pro vědu a doktorské studium Lékařské fakulty Masarykovy univerzity

Měla by to být nemocnice 21. století – přátelská, vstřícná a otevřená. Měla by poskytovat vhodnou péči na nejvyšší úrovni. Měla by mít dostupné veškeré prostředky pro to, aby poskytla tu nejlepší odbornou péči. Měla by být provázaná s okolím, s komunitou, s obcemi, aby byl snadný příchod tam a ještě snadnější návrat zpátky.

Chybějí nám lidé a infrastruktura je hodně zastaralá. Zatím u nás ještě nemáme natolik zakořeněny komunitní služby a spolupráci s komunitními službami nejen sociálně-zdravotními, ale i sociálními, tak aby tady mohlo fungovat něco, čemu v Británii říkají step care. To znamená, že člověk, který má nějaké potíže, je nejprve zachycen podpůrnými neodbornými službami (neodbornými ve smyslu zdravotní péče), a teprve když se nezvládne jeho problém na nižší úrovni, směřuje do zdravotnictví a do specializovaných služeb.

Bariéry jsou na systémové úrovni, ale i na tom, co očekává český člověk od toho, jak se o něho, když má nějaké potíže, systém stará. Český člověk většinou čeká, že o něj bude pečovat stále jen doktor jako největší odborník, a když se mu nabízí, aby mu péči poskytl nelékař, natož nezdravotník, má pocit, že je o něco ošizen. Není tu ta tradice komunitní péče, jako je řekněme v Británii, kde je i zcela jiná role praktických lékařů, kteří v Británii fungují jako jakýsi větší filtr, ale zároveň místo, kde je poskytována velká část pomoci. Není to jen o systému, o penězích a o lidech, ale i o tom, co společnost od odborné péče očekává.

• MUDr. Dita Protopopová, Ph.D., výzkumná pracovnice a psychiatrička Andara s. r. o.

Obecným trvalým cílem reformy péče o duševní zdraví jako celku je z mého pohledu zejména velký důraz na udržení zdraví, tedy zapojení preventivních opatření, a u lidí s rozvojem či přítomností duševní nemoci pak na zvýšení dostupnosti a efektivity poskytované péče. Dostupnost péče přitom nesmí být závislá pouze na počtu vysoce odborného personálu v systému (tedy například pokud nemáme dostatek dětských psychiatrů, bude péče pro děti zcela nedostupná), ale bude se zvyšovat i zlepšováním efektivity celého systému. Pokud služby v systému budou koordinované, s jasně vymezenými rolemi, průchod pacienta systémem bude lépe směrován (jednoduše řečeno na mírnější obtíže budeme využívat méně specializované služby) a prioritou bude časnost intervencí, tedy člověk dostane co nejdříve po rozvoji obtíží byť i méně specializovanou péči, aby se jeho stav při čekání na specializovanou péči dále nezhoršoval, můžeme dostupnost a účinnost péče zvýšit, ještě než se nám podaří zajistit více psychiatrů či psychologů v systému. S tím souvisí i role psychiatrických nemocnic, které nyní někdy suplují chybějící prvky v síti služeb, ale na úkor efektivity poskytované péče. Moderní psychiatrická nemocnice by měla poskytovat akutní péči, a to co nejvíce navázaně na krizové, terénní a komunitní služby, tedy centra duševního zdraví, multidisciplinární týmy, ambulantní služby v okolí a krizová centra, tak aby se maximum pacientů dostalo na akutní lůžka přes tyto služby. Je totiž prokázáno – a také v ČR máme z doby fungování CDZ pro toto tvrzení data –, že akutní hospitalizace jsou touto cestou kratší a méně časté. Také má být maximum pacientů propouštěno přímo do návazných služeb – nemocnice s nimi tedy musejí být v kontaktu a sdílet informace. K tomu je nejlepší propojení informačních systémů, což je dalším nutným krokem zvýšení efektivity péče, omezení duplicit péče či zbytečného poskytování intervencí, které v minulosti nefungovaly. Propouštění pacientů přímo do návazných služeb zvyšuje bezpečnost, účinnost léčby a zabraňuje takzvanému systému otáčecích dveří, kdy se pacienti po propuštění z ústavní péče rychle zhorší a vracejí se k hospitalizaci. Nemocnice by měly být také poskytovateli vysoce specializované péče (léčba poruch příjmu potravy, programy pro lidi s problematikou závislostí, léčba poruch osobnosti atd.), která vyžaduje specifické léčebné intervence a delší pobyt na lůžku. Na tyto programy by měly mít vyškolený personál, aby nešlo jen o prodloužení času na lůžku, ale o skutečnou intenzivní péči zaměřenou na problém. I v této oblasti musí být nemocnice provázána s komunitními službami, protože cílem péče je, aby pacient byl nakonec schopen fungovat v domácím prostředí. Dále jsou nemocnice vzdělávacími pracovišti – musejí tedy poskytovat moderní péči a pravidelně vzdělávat personál v nejnovějších poznatcích a postupech. Psychiatrické nemocnice jsou instituce – je ale prokázáno, že institucionální model péče (potřeby instituce jako takové se stavějí nad potřeby pacienta) nejenom snižuje komfort pro pacienty, vede často k omezování jejich práv, ale také snižuje efektivitu léčby. Proto by moderní psychiatrická nemocnice měla aktivně pracovat na tom, aby byl dopad instituce jako takové na pacienty co nejmenší a péče byla co nejvíce individualizována. A nakonec – moderní psychiatrická nemocnice pečuje o svůj personál. Je logické, že vyhoření personálu má velmi negativní dopad na péči jako takovou. Proto jsou v moderní nemocnici samozřejmé supervizní programy a další podpůrné programy k udržování psychické odolnosti personálu.

K dosažení obecných cílů reformy na úrovni systému péče je samozřejmě potřeba mnoho dalších dílčích kroků – mnoho z nich je popsáno v Národním akčním plánu pro duševní zdraví 2020–2030.

• MUDr. Martin Hollý, náměstek pro léčebnou péči Centra duševní rehabilitace Beroun

Psychiatrická nemocnice budoucnosti by měla být soustředěna na krátkodobou pomoc a měla by bojovat s tím, s čím každá nemocnice bojuje, tedy s institucionálním přístupem, na což se zdá, že máme nějaké mechanismy formou podpory multidisciplinarity, formou otevřenosti a aktivní komunikace se službami mimo nemocnici. Pokud jde o délku hospitalizace, těžko lze určit, jaký je point, zda jsou to tři týdny, deset týdnů, nebo půl roku, ale vždy by mělo platit, že nemocniční péči poskytujeme jen v těch nezbytných nutných situacích a v nezbytně potřebném čase.

Jednou z výzev je dobrá koordinace, především sdílení kvalitních dat, kvalitních záznamů. V tom teď může pomoci práce s volným textem a možnosti, které otvírá vstup některých jazykových modelů, kde si dokážeme lépe porozumět a dělat výtahy z často komplikovaných a dlouhých záznamů – v duševním zdraví jde často o dlouhé texty, abychom péči co nejlépe koordinovali. Koordinace je často složitá právě kvůli času, který musíme strávit schůzemi.

A kde je potřeba udělat první kroky? Velká část se odpracovala v rámci projektu Podpora multidisciplinárního přístupu, který byl v předchozích výzvách evropských fondů, v tzv. měkkých penězích, kde se udělal kus práce ve změně mindsetu lidí ve smyslu, že je potřeba komunikovat napříč profesemi a napříč institucemi. Naráží to ale často na nízkou – řekněme technologickou a systémovou – podporu, jako je sdílení osobních údajů od poskytovatelů ve zdravotnické, sociální a školské oblasti. Důležité je, abychom si potřebné informace předávali bez šumů, které vše často zpomalují.

• Doc. MUDr. Michal Goetz, Ph.D., ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany

Dětská psychiatrická nemocnice budoucnosti by měla být navržena s důrazem na komplexní péči, bezpečnost, respekt a rozvoj dítěte i jeho rodiny. Splňovat by měla následující aspekty:

1. Prostředí podporující pohodu a uzdravení

Domácká a přívětivá atmosféra podpořená pestrobarevnými, útulnými prostory bez klinického vzhledu, podporující pocit bezpečí a důvěry. Důležité je využití přírodních materiálů, pozitivních barev a dostatku denního světla. Integrace přírody a zeleně do interiéru i exteriéru (např. vnitřní zahrady, zelené stěny, výhledy do přírody). Svůj význam má i flexibilní architektonické řešení – prostor musí umožnit individuální i skupinové aktivity. Otevřené dispoziční řešení podporuje interakci, pohyb a autonomii pacientů. Součástí by měla být dětská hřiště a terapeutické herní zóny, tedy speciální místa pro volný pohyb, hru i klidnou relaxaci (např. senzorické místnosti, interaktivní prvky apod.). Zahrnutí bezpečnostních prvků znamená prostory navržené bez ostrých hran, s vybavením odolným k destruktivnímu chování a zároveň příjemným k užívání. Samozřejmostí je zajištění vizuální kontroly personálu bez pocitu dozoru pro dítě.

2. Individualizace a věkově vhodné prostředí

Zónování je potřeba řešit dle věku a potřeb: malé i starší děti mají rozdílné potřeby, proto jsou nezbytné specializované prostory pro různé věkové i diagnostické skupiny. Nezbytná je možnost výběru a soukromí. Každé dítě může mít možnost volit mezi společenskými aktivitami a intimními, klidnými zónami nebo pokojem, kde je možné se stáhnout. Jedno- či dvoulůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením by měly být naprostou samozřejmostí.

3. Rodina a komunita

Součástí je zázemí pro rodiny zajišťující prostory pro rodiče a návštěvy (osobní rozhovory, odpočinek, přenocování). Důležitá je i podpora společných aktivit a zapojení rodiny do terapeutického procesu.

4. Otevřenost komunitě

Nemocnice by měla poskytovat ambulantní i komunitní péči (například formou denního stacionáře) a podporovat zvládání krize bez nutnosti hospitalizace, pokud to jde.

5. Bezpečnost, dostupnost a multidisciplinarita

Samozřejmostí je interdisciplinární tým – kvalitní psychiatrická nemocnice integruje lékaře, psychology, terapeuty, speciální pedagogy, sociální pracovníky i peer pracovníky z řad osob s vlastní zkušeností. Úhrady by měly být nastaveny tak, aby nemocnice mohly mít stanice o menším počtu lůžek (maximálně 15). Menší komunita pacientů zvyšuje účinnost terapeutických faktorů a snižuje se frekvence nežádoucích událostí.

Důležité je propojení s dalšími úrovněmi péče. Plynulá návaznost na ambulantní péči, dětské lékaře, školní poradce a další služby je klíčová pro dlouhodobý úspěch léčby. Lůžková i denní stacionární péče by měly být dostupné v každém kraji.