Psychické prožívání u chirurgických pacientů – využití relaxačních technik

V předcházejících dílech byly popsány možnosti psychoterapie u chirurgických pacientů.  V klinické praxi jsou dále k ovlivňování akutní i chronické bolesti psychologickými metodami, kromě analgetické hypnózy, s úspěchem využívány metody relaxace a imaginace.

Pod pojem relaxace rozumíme psychické i fyzické uvolnění. Spolu se správným dýcháním patří relaxace k nejúčinnějším způsobům neutralizace negativních účinků stresu způsobeného bolestí. V relaxovaném stavu dochází k celé řadě tělesných změn. Tyto změny jsou svým charakterem naprosto opačné tělesným změnám, které vyvolává bolest. V průběhu relaxace se aktivuje parasympatická větev vegetativního nervového systému, při bolesti je naopak aktivován sympatikus. Dýchání se zpomaluje a prohlubuje, snižuje se spotřeba kyslíku a výdej kysličníku uhličitého. Snižuje se také krevní tlak a puls a zpomaluje se celkový metabolismus. Dochází i k biochemickým změnám – zvyšuje se produkce některých neurotransmiterů, zejména serotoninu, který pozitivně ovlivňuje náladu i pocity klidu a spokojenosti.

V současné době existuje velké množství různých způsobů relaxace, jejichž cílem je dosažení alfa vln a dalších biologických změn typických pro tento stav. Vyjmenujme alespoň některé:

*Způsoby relaxace na bázi svalového uvolnění, např. masáže, akupresura, reflexní terapie.

*Relaxace na bázi dechových cvičení, např. koncentrace na volný, přirozený průběh dechu, plný jógový dech.

*Relaxačně koncentrační metody, např. Schulzův autogenní trénink, meditace.

*Relaxačně imaginativní metody, např. tvůrčí představivost.

*Technologické postupy na bázi vizuální nebo sluchové stimulace, např. biofeedback.

Koncentrace na průběh dýchání je jeden z nejlehčích a nejrychlejších způsobů, jak snížit stres. Dechová cvičení doporučujeme realizovat vsedě nebo ve stoji, páteř má být vzpřímená. Obecně při těchto cvičeních platí, že doba nádechu má vzrůstat a jeho síla se má zmenšovat. Důležitý je interval nedýchání mezi nádechem a výdechem a mezi výdechem a nádechem. V ideálním případě by měly všechny fáze trvat asi čtyři sekundy:

a) 4 s – pomalý nádech,

b) 4 s – zadržet dech (tonizující účinek),

c) 4 s – pomalý výdech,

d) 4 s – zadržet dech (uklidňující účinek).

Jednou z technik dechového cvičení, která je často užívána, je úplný jógový dech. Cílem této techniky je osvojení schopnosti dýchání celými plícemi se zapojením všech způsobů dýchání: břišního, hrudního a podklíčního.

Autogenní trénink

Asi za nejrozšířenější relaxační autoregulační metodu současnosti je však považován autogenní trénink (AT). Jedná se o psychofyziologickou metodu, která umožňuje člověku regulovat (řídit) psychické i fyzické funkce, jež jsou nepřístupné přímému ovlivňování vůlí. Autogenní trénink využívá vzájemnou provázanost duševního i tělesného dění. Na rozdíl od jiných relaxačních metod umožňuje AT cílenou přípravu na konkrétní stresové situace (například při přípravě na plánovanou operaci apod.).

Při autogenním tréninku se doporučuje poloha vleže. Pacient leží na zádech, ruce spočívají asi na šíři dlaně podél těla, v loktech jsou mírně pokrčené. Nohy jsou mírně od sebe, špičky vytočeny ven. Autogenní trénink se skládá ze šesti postupných základních cviků, a to z koncentrace na představy:

*Pocitu tíže v rukou a nohou

*Pocitu tepla v končetinách

*Pocitu klidného tepu srdce

*Klidného dechu

*Pocitu tepla v břišní dutině

*Pocitu chladu na čele

Imaginace

Vyšší stupeň autogenního tréninku je ve své podstatě technikou řízené imaginace. Skládá se např. z následujících cvičení:

*Koncentrace na zážitek barvy

*Vyvolání živé představy určitých předmětů (konkrétních, později abstraktních)

*Zpřítomnění vlastních zážitků

*Kladení si otázek o motivaci, sebereflexe

*Vytvoření formulovaných předsevzetí a jejich vštěpování

Vyšší stupeň autogenního tréninku lze doplnit i o další imaginativní cvičení, například o imaginaci výstupu na horu, mořské pláže, sestupu do mořské hlubiny, procházky lesem, pohledu na západ slunce a mnoho dalších. Autogenní trénink je vhodný téměř pro každého a lze jej provádět již od šesti let až do stáří. U starších osob je průběh nácviku obvykle pomalejší. Základním předpokladem na straně pacienta je jeho motivace ke zlepšení stavu.

Tvůrčí představivost

Mezi techniky určené ke zvýšení porozumění vlastnímu psychickému a fyzickému fungování patří i tvůrčí představivost. Vizualizaci praktikujeme před spaním nebo ráno po probuzení, kdy je naše tělo i mysl uvolněnější.

***************rámeček*********

Instrukce vytvoření vizualizace:

Představte si sebe samého v nějakém krásném přírodním prostředí (louka, les, místo, které vám připomíná dětství či dovolenou, místo plné harmonie a klidu). Jste na tom místě. Prozkoumejte své okolí. Všimněte si všech viditelných detailů. Podívejte se před sebe, pak vpravo a vlevo. Pokud se dobře soustředíte, možná zaslechnete i zvuky (zpěv ptáků, šum stromů, šumění vln…). Možná ucítíte vůni květů, pocítíte teplo slunečních paprsků. Můžete se dotknout trávy nebo cítit sypkost teplého písku… Nyní můžete silou své představivosti provést na místě odpočinku takové změny, abyste se cítili co nejlépe (můžete si postavit dům, zavěsit houpací síť, celý prostor obklopit zlatavým světlem bezpečí). Vychutnávejte chvíli odpočinku a klidu, který vás obklopuje a prostupuje. Od této chvíle je to vaše osobní vnitřní útočiště, do kterého se můžete kdykoliv vrátit. Odpočinek v něm bude vždy uklidňující a ozdravující.

***********konec rámečku*********

K zvládnutí chronické bolesti se využívají i následující techniky řízené imaginace:

*Vizualizace léčivých schopností vlastního těla (uvolnění pomocí základní relaxace, představa léčivých sil těla ve zdroji problému, léčivé síly tato místa uvolňují, bolest a nepříjemné pocity ustupují až úplně mizí).

*Komunikace s bolestí. Tato technika je variantou rozhovoru s vnitřním rádcem (uvolnění pomocí základní relaxace, představa bolesti jako konkrétní bytosti, navázání rozhovoru s touto bytostí, dotaz, proč přišla, jaký smysl má její přítomnost – důležité je naslouchat odpovědím. Zeptáme se, co je potřeba udělat, aby odešla. Po ukončení se má pacient řídit instrukcemi, které obdržel v rozhovoru s bolestí a všímat si, zda se poté bolest zmírnila).

*Vizualizace bolesti (uvolnění pomocí základní relaxace, soustředění se na bolest, na její co nejjasnější představu, například v podobě červené koule, přenesení této představy do prostoru mimo tělo, asi tři metry od sebe. Pracujeme s touto představou, zvětšujeme ji jako míč, zmenšujeme jako zrnko a pak jí ponecháme volnost – jakou velikost chce. Změníme barvu představy například na růžovou či modrou, vrátíme ji pak tam, odkud byla vzata, a sledujeme, zda se bolest zmenšila).

Zdroj: