Psychika, apetit, diabetes – jak to spolu souvisí?
MUDr. Lacigová uvedla, že diabetes stejně jako jiné chronické nemoci doprovázejí psychické poruchy, které negativně ovlivňují kompenzaci této choroby. „Nejen deprese či suicidia, ale i poruchy chování a nespolupráce mohou být projevem psychických potíží pacienta,“ doplnila S. Lacigová a upozornila mj. na skutečnost, že diabetologům i sestrám chybí psychologická průprava a že stále neumějí dobře komunikovat s chronicky nemocnými.
Představila také výsledky loňského dotazníkového šetření, jehož cílem bylo zjistit, zda čeští lékaři vůbec chtějí psychologa či psychiatra do svého diabetologického týmu. „Už jen z podstaty diabetu jako chronického onemocnění vyplývá, že psychologickou péči pro naše nemocné potřebujeme. Navíc všichni dotázaní diabetologové připouštějí existenci psychických potíží u svých pacientů. Čtvrtina lékařů řeší takové problémy sama, ostatní by uvítali spolupráci s odborníky,“ konstatovala MUDr. Lacigová. „Ukázalo se rovněž, že již 34 diabetologů využívá služeb erudovaných psychologů či psychiatrů, k nimž mohou pacienta poslat.“
A jak lze měřit pozitivní vliv psychologické péče na diabetiky? „Můžeme zjišťovat kvantitativní změny somatické – na prvním místě je pochopitelně hodnota glykovaného hemoglobinu –, dále můžeme měřit hmotnost, počet hypoglykémií apod. Zmírnění somatických obtíží samozřejmě vede např. i ke zlepšení erektilní dysfunkce či neurologických potíží,“ vysvětlila MUDr. Lacigová a dodala: „Potom jsou to kvantitativní změny psychické, které lze měřit různými dotazníky – např. skóre deprese, úzkosti, kognitivní funkce atd. –, a nakonec změny kvalitativní somato-psychické, tedy změny myšlení a prožívání, které ovlivňují chování pacienta a jeho postoj k nemoci.“
Podle MUDr. Lacigové by bylo vhodné vytvořit baterii testů, které by dokládaly efektivnost psychologické péče u diabetiků. „Nicméně nemůžeme přínosy psychologa hodnotit pouze na základě ‚tvrdých dat‘, tedy hodnot glykovaného hemoglobinu. Toto magické číslo ještě nezajistí nemocnému kvalitní život. Logicky přece nelze očekávat, že zpřísnění režimu, které zlepší kompenzaci, povede jednoznačně i ke zlepšení kvality života diabetika,“ konstatovala S. Lacigová a zdůraznila, že psychologická péče zcela určitě vede ke změně chování všech zainteresovaných stran – pacienta, jeho rodiny, ale i zdravotníků – a že zlepšuje komunikaci mezi nimi. Problém je ovšem s nedostatkem erudovaných psychologů.
Chování klíčem k patologii i terapii
Problematiku nutriční fyziologie a s ní souvisejících změn chování pacientů-diabetiků prezentoval prof. MUDr. Michal Anděl, CSc., z II. interní kliniky 3. LF UK a FNKV v Praze.
„Nemocí, u nichž primárně existuje vztah mezi chutí k jídlu a klinikou, je celá řada – včetně diabetu. Musíme si uvědomit, že příjem potravy je zodpovědný asi za polovinu expozice faktorů zevního prostředí a z 30 až 50 procent se podílí na patogenezi všech onemocnění,“ uvedl prof. Anděl a dodal: „Je-li potravní chování klíčem k patogenezi, pak je zcela jistě také klíčem k terapii. Mohu říci, že v současné době mám okolo sebe asi dvacet pacientů, u nichž ovlivněním potravního chování nejrůznějším způsobem – od výběru nutrientů až po farmakoterapii – došlo k reverzi diabetu.“
Prof. Anděl připomněl, že inzulin jasně zvyšuje chuť k jídlu a že mnoho diabetiků je „překrmeno“ vinou perorálních antidiabetik nebo některých inzulinových přípravků. „Kvůli svému hypoglykemizujícímu účinku může však užívání inzulinu vést i k nejrůznějším typům neklidu až agresivity,“ dodal prof. Anděl.
Upozornil mimo jiné také na nový polypeptid YY3-36, postprandiálně uvolňovaný z gastrointestinálního traktu v proporci ke kalorickému obsahu, který u experimentálních zvířat významně snížil chuť k jídlu a příjem potravy (až o třetinu za 24 hodin). „Postprandiální zvýšení tohoto polypeptidu zřejmě působí cestou speciálního receptoru Y2R, který je uložen v nucleus arcuatus, a inhibuje chuť k jídlu přímou komunikací mezi střevem a hypothalamem,“ vysvětlil prof. Anděl.
Zdroj: