Psychosomatické diagnostické i terapeutické otazníky

Kasuistika pacienta s příznaky panické poruchy

Muž ve věku 34 let, manažer, nekuřák, který byl dosud bez tělesného onemocnění, vyjma přírůstku hmotnosti za poslední rok 12 kilogramů, si při návštěvě u svého lékaře stěžuje na bušení srdce, záchvaty strachu, jež jsou doprovázeny pocením, návaly horka a nespavostí. Tyto stavy koriguje zvláště v odpoledních a večerních hodinách sklenkou piva nebo tvrdým alkoholem. Bylo u něj provedeno standardní interní vyšetření, z jehož závěru vyplývá, že je obézní (tomu odpovídají i laboratorní nálezy), ale jiná významná patologie shledána nebyla. Proto byl ponechán bez léčby, pouze mu lékař doporučil dietní a režimová opatření.

Po měsíci se dostavil na kontrolu k lékaři. Příznaky, které udává, jsou stejné, záchvatovitý průběh obtíží trvá, upřesňuje, že potíže jsou nezávislé na zátěži, přidaly se i bolesti hlavy. Při interním vyšetření nebyly konstatovány změny v porovnání se stavem při předchozí návštěvě.

Bylo mu provedeno zátěžové EKG a lékař mu předepsal Diazepam v doporučené dávce 5 až 15 mg denně. Při další návštěvě za měsíc se lékař dověděl, že nemocný užíval Diazepam v dávce 5 mg pouze čtyři dny, ale pak byl nucen léčbu přerušit, neboť byl výrazně unaven. Jeho původní obtíže trvaly dál a navíc se stupňovala nutnost požití alkoholu. Teprve v tento okamžik se lékař rozhodl pacienta odeslat k psychiatrovi, který posléze konstatuje panickou poruchu a nastavuje správnou terapii. Nemocnému předepisuje antidepresivum SSRI a na přechodnou dobu alprazolam. Z uvedené kasuistiky plyne poučení, že nemocný s příznaky panické poruchy může být po delší dobu správně vyšetřován po stránce interní, ale protože nejsou brány v úvahu psychické potíže pacienta, které jsou hlavní příčinou jeho stesků, provedená vyšetření neodhalí závažnou patologii a terapie je neúčinná. K úspěchu vede až zohlednění psychiatrických diagnostických a léčebných možností.

Kasuistika nemocné se sociální úzkostnou poruchou

Žena ve věku 30 let pracující jako učitelka bez dosavadní psychiatrické diagnózy a bez závažného tělesného onemocnění přestává v rámci svých pracovních povinností navštěvovat nepovinná školení a začíná se vyhýbat i větším školním akcím. V posledních čtyřech měsících byla opakovaně na pracovní neschopnosti pro záněty horních dýchacích cest, neschopenky vystavoval jak praktický lékař, tak jednou i specialista ORL. Často žádá úlevy pro hlasové obtíže, odmítá i suplování, které jí dříve nevadilo. Po šesti měsících od první pracovní neschopnosti byla poprvé vyšetřena psychiatrem, který nalezl úzkostné příznaky, které jsou startovány a potencovány obavami z vystoupení před třídou, obavami z toho, že se jí žáci budou posmívat, protože se nedokáže náležitě vyjádřit.

Po komplexním psychiatrickém vyšetření psychiatr konstatuje sociální úzkostnou poruchu a nastavuje náležitou terapii – kombinaci antidepresiva SSRI a psychoterapie. Z uvedené kasuistiky vyplývá, že žena se sociální úzkostnou poruchou byla po dobu téměř půl roku nesprávně léčena pro domnělé záněty horních cest dýchacích, které ovšem představovaly ve své podstatě jen vyhýbavé chování, resp. jednání v rámci dané psychiatrické diagnózy.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2007, strana A16

Zdroj: