Půl století kardiostimulace
K první implantaci kardiostimulátoru v humánní medicíně došlo 8. října 1958 v Karolinska University Hospital ve švédské Solně. Zavedl jej hrudní chirurg Åke Senning. Samotné zařízení vytvořil lékař s technickým vzděláním Rune Elmqvist. V podstatě je vyrobil ve vlastní kuchyni. Přestože mělo pouhé dva tranzistory, bylo velké přibližně jako hokejový puk. V této souvislosti je důležité i to, kdo byl prvním příjemcem. Jmenoval se Arne Larsson a stal se symbolem úspěchu kardiostimulační léčby. Je příkladem toho, že jeden jediný motivovaný pacient může sehrát zásadní roli pro prosazení nové léčebné modality. Napoprvé u něj kardiostimulátor fungoval tři hodiny. Ráno následoval druhý pokus, kdy se funkce přístroje prodloužila na dva dny. Arne Larsson se nakonec dožil úctyhodných 86 let a jeho smrt v roce 2001 s poruchou srdečního rytmu nesouvisela – zemřel na zhoubné onemocnění kůže. Během 43 let však vystřídal 26 různých kardiostimulátorů. Čas, který díky této terapii získal, plně využil. Mimo jiné vedl organizaci, která zastupovala pacienty s kardiostimulátorem, spolupracoval s výrobci těchto technologií a aktivně vystupoval na nejrůznějších odborných fórech.
Odstup tehdejší české kardiologie od světového dění byl v této oblasti minimální – a to především zásluhou týmu Ústavu klinické a experimentální chirurgie v Praze-Krči, subjektu, jenž byl jedním z předchůdců dnešního IKEM. Tam se tehdy soustředila skupina nadaných mladých odborníků, kteří pracovali velmi soustředěně. Klíčovou osobou programu byl doc. MUDr. Bohumil Peleška, DrSc. Pod jeho vedením došlo v roce 1962 k první klinické aplikaci kardiostimulátoru v tehdejším Československu. Úlohy operatéra se ujal americký chirurg Timothy Takaro.
V tomto ústavu také vznikl první československý kardiostimulátor. Poprvé byl u pacienta použit v březnu 1965. Šlo u úspěšný počin – zařízení pracovalo bez problémů dva roky, poté bylo preventivně nahrazeno jiným přístrojem. Jeho autorem byl tehdy čtyřiadvacetiletý inženýr Vladimír Bičík, který později působil i v pražské Nemocnici Na Homolce. „Saint-Exupéry řekl, že dokonalý stroj je ten, ze kterého už nejde nic ubrat. Přesně o to zde šlo. Náš kardiostimulátor měl dva tranzistory a jedenáct pasivních součástek, napájen byl čtyřmi rtuťovými články. Jeho schéma je úplně jednoduché. Obrovským problémem však bylo technologické řešení – dostat vše nezbytné do co nejmenšího kompaktního tvaru tak, aby citlivé součástky v organismu vydržely. Lidské tělo je totiž spolu s mořskou vodou tím nejagresivnějším prostředím,“ vysvětluje Ing. Vladimír Bičík, CSc.
Reálnému socialismu navzdory
To, že se podařilo takový funkční přístroj vyrobit, je možné považovat za vítězství člověka nad reálným socialismem. První elektrody byly vyklepány z použitých Künstcherových hřebů, posbíraných po pražských traumatologických pracovištích. Biokompatibilní epoxid, který celé zařízení kryl, byl výsledkem jinak nepříliš úspěšných pokusů českých chirurgů o lepení kostí. „Ale fungovalo to, a dobře! Ten první pacient mi poslal dopis, kterého si velmi vážím. Psal, že když se v noci probudí a srdce mu pravidelně bije, jsem tam v tu chvíli s ním,“ vzpomíná V. Bičík. Pro české nemocné se selhávajícím převodním systémem srdečním to mělo zásadní význam. „Do té doby se do republiky dovážely zahraniční kardiostimulátory jen výjimečně, a pokud se je podařilo získat, bylo z vyšších míst určeno, který z prominentů je dostane,“ uvádí Ing. Bičík.
Jednotlivé součástky se dostávaly do republiky nejrůznějšími nestandardními cestami – většinou se vykazovaly jako náhradní díly k rentgenu. „Uplatnila se zde tradice, kterou založil už císař Rudolf II., kdy si každý mocipán pěstoval svého alchymistu. Když ten náhodou něco vymyslel, padla sláva i na jeho mecenáše. I my jsme některým tehdejším funkcionářům přišli zajímaví. Jednu dobu jsme mohli volat na telefonní číslo, o kterém jsme nevěděli, komu patří. Nikdo se tam nepředstavoval, jen se ozvalo: „Prosím?“ Když jsme na ně ale nahlásili, jakou součástku potřebujeme, najednou jsme ji v neoznačené obálce dostali,“ popisuje realitu tehdejšího výzkumu V. Bičík.
Tento tým si poradil i s požadavkem na kardiostimulátor, který vydává impulsy pouze tehdy, pokud má pacient vlastní srdeční akci příliš pomalou, případně ji nemá vůbec. U zrodu tohoto konceptu lze nalézt československou stopu – princip kardiostimulátoru tehdy nazývaného „on demand“ objevil absolvent pražské techniky Ing. Baruch Vojtěch Berkowitz.
V krčském ústavu se postupně rozběhl jakýsi poloprovoz, kde vzniklo na 3 000 přístrojů. To však potřebám pacientů zdaleka nestačilo. V roce 1972 výrobu převzala Tesla Valašské Meziříčí – žádný jiný československý podnik o tento program neměl zájem –, a produkce se přece jen zvýšila.
Vývoj této technologie ve světě šel ale rychle dopředu. V sedmdesátých letech se objevily první frekvenčně reagující stimulátory, které se uměly přizpůsobit potřebě pacienta – například při fyzické námaze stimulovaly rychleji. S tím už čeští technici krok udržet nedokázali. Ne snad, že by to neuměli, ale chyběly jim potřebné zdroje. „Tady už bylo zapotřebí vytvořit jednoúčelové integrované obvody, a tato technologie byla pro nás v té době nedostupná,“ konstatuje Ing. Bičík.
Dostát požadavku, aby kardiostimulátor dostal každý český pacient, který ho potřebuje, se podařilo až po roce 1989. To už ale byly nemocným implantovány přístroje zahraniční výroby. „V počátcích rozvoje kardiostimulace jsme byli v podobné situaci jako průkopníci letectví, kteří dokázali, že stroje těžší než vzduch mohou létat. Dnes jde o bezpečné dopravení velkého počtu cestujících ekonomicky únosným způsobem. O totéž jde dnes i v kardiostimulaci,“ shrnuje Ing. Bičík.
Zdroj: