Quo vadis, Europa?
Zdánlivě jednoduchá otázka v titulku rozhodně nemá jednoduché odpovědi. Vede k mnoha dalším podotázkám a komplexním úvahám o tom, jakým směrem se současná evropská civilizace ubírá – ať už z hlediska demografického, ekonomického, politického, zdravotního, či náboženského. Stárnoucí populace, oslabená role rodiny, zdevastované ekosystémy, měnící se klimatické podmínky, slábnoucí ekonomika, komplikovaná integrace uprchlíků…
To je výčet jen několika možná ne bezprostředních, ale jistě se blížících hrozeb, které Evropané musejí reflektovat už nyní. Lékaři a vědci z 1. LF UK se proto rozhodli, že chtějí s využitím mezioborové diskuse přispět k hledaní východisek některých zmíněných problémů, a uspořádali ještě před začátkem léta nultý ročník konference Erlebašské rozjímání s podtitulem Quo vadis, Europa? Setkání primárně autentické a svým rozkročením mezi vědy přírodní a humanitní připravil prof. MUDr. Karel Smetana, DrSc., přednosta Anatomického ústavu 1. LF UK, spolu s manželi Martinou a Jiřím Tomáškovými, majiteli Erlebachovy boudy v Krkonoších, kde akce za jejich laskavé podpory proběhla.
Onkologickou diagnózu brzy uslyší každý druhý Čech
Z hlediska medicíny je podle prof. Smetany největší výzvou stárnutí populace a s ním spojený neustále se zvyšující výskyt závažných onemocnění. Kolem roku 1900 se Evropané dožívali průměrně 50 let. Civilizační nadstavba, tedy nejen pokroky v medicíně, ale třeba i zavedení kanalizace, vedly k tomu, že postupně došlo k výraznému prodloužení délky lidského života. V roce 2016 publikovali Dong se spolupracovníky v Nature článek, který na podkladě dat z informatických a statistických studií ukazuje, že průměrná maximální délka života člověka je 110 let, s absolutním omezením 125 let. Pokud se týká příčin lidské mortality, do objevení antibiotik a sulfonamidů byly zabijákem číslo jedna infekční choroby, tím největším přitom běžná streptokoková nákaza. Po zavedení těchto léků na trh došlo k vzestupu úmrtnosti v důsledku kardiovaskulárních chorob, avšak později nastává jakési plató, poté dokonce dochází k jejich poklesu. Je to dáno pokroky v intervenční kardiologii a dostupností špičkových technologií. „Srdečně‑cévní onemocnění jsou tedy stále ještě nejčastější příčnou mortality, ale nádorová onemocnění je rychlým tempem dohánějí – v Kanadě už jsou dokonce na prvním místě,“ komentoval prof. Smetana. V této souvislosti připomněl, že v ČR je ročně nově diagnostikováno téměř 90 000 případů tumorů (meziroční nárůst je asi 2,5 procenta), zhruba 30 000 nemocných v jejich důsledku zemře a 560 000 s onkologickým onemocněním žije. „Trend, který nás čeká, je nepříznivý. V současnosti se s onkologickou diagnózou setká každý třetí spoluobčan, v brzké době to bude už každý druhý,“ nastínil a dodal: „Ukazuje se totiž, že počet malignit začíná stoupat právě okolo 50. roku života. To znamená, že převážná většina z nás má šanci dožít se věku, ve kterém je výskyt zhoubných onemocnění maximální. Dobrou zprávou je, že mortalita zůstává přibližně stejná.“
Žijeme déle, než příroda chtěla?
Prof. Smetana dále upozornil na zajímavou práci Tomasetta a spolupracovníků, publikovanou v Science 2015, která demonstrovala, že riziko vzniku nádoru u člověka stoupá lineárně s tím, kolikrát se musejí rozdělit jeho kmenové buňky. „Období buněčného dělení je totiž nejrizikovější z hlediska rozvoje mutací. Čím více se budou kmenové buňky, nezbytné pro regeneraci, dělit, tím větší je pravděpodobnost vzniku tumoru,“ vysvětlil prof. Smetana a dodal, že zdraví šedesátiletí lidé se od desetiletých liší až v desítkách tisíc mutací na genom, což je podle něj obrovské číslo. Je tedy zřejmé, že neopravené mutace se během stárnutí v genomu kumulují. Proč tomu tak je? „Protože buněčné systémy, jakým je třeba DNA polymeráza δ1, které mají reparační schopnosti, v průběhu stárnutí výrazně snižují aktivitu. Přibližně od 50. roku života proto obtížně opravujeme genetické chyby. Velmi zajímavé je, že tento pokles spadá do období, kdy zároveň začíná klesat fertilita. Jako by příroda chtěla, abychom už dál nežili v době, kdy se nerozmnožujeme,“ upřesnil prof. Smetana se spolupracovníky v práci publikované v roce 2016 v Anticancer Research s tím, že patrně existuje určitá vývojově podmíněná regulace schopnosti člověka opravovat genetické chyby.
Nádory jako daň z dlouhověkosti
„Medicína a její dostupnost se podílejí na tom, že se dožíváme delšího věku, než je nám dáno. Fyziologické projevy stárnutí se pokoušíme léčit jako nemoc, nevíme ovšem, zda je naše společnost připravena řešit a financovat všechny komorbidity spojené s vysokým stářím,“ konstatoval prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc., děkan 1. LF UK, který Erlebašské rozjímání zaštítil. Za prodloužené dožití však podle něj platíme těžkou cenu, zejména ve vyspělých zemích, kde stoupá výskyt demence, senilní slepoty či ztráty soběstačnosti. Díky kvalitní dostupné zdravotní péči se rovněž zvyšuje riziko vzniku nádoru jako daň z dlouhověkosti.
Objevují se ale určité nové přístupy protinádorové léčby, například možnost manipulovat nádorové mikroprostředí, které je velmi podobné hojící se ráně a jež ovlivňuje individuální evoluci tumoru. Nádorový ekosystém představuje značně spletitou síť mezibuněčných vztahů, kdy nádorová buňka řídí své okolí, které zpětně ovlivňuje její chování. Dochází k interakcím, které pracují ve prospěch tumoru a v neprospěch nemocného. „V nádorovém mikroprostředí proto existuje řada cílů v oblasti struktur i regulací pro možný terapeutický zásah, který však musí být do té míry promyšlený, aby nevedl k ještě většímu poškození organismu. Jedním z nich, zdá se, je interleukin 6, jenž hraje důležitou roli v komunikaci mezi nádorovou buňkou a jejím okolím. V naší recentní práci jsme ovšem prokázali, že jeho samotná blokace nestačí a že je nutno inhibovat ještě další tři molekuly,“ upřesnil prof. Smetana. Prof. Šedo doplnil, že je potřeba usilovat o to, aby lékaři dokázali nádorové onemocnění převést do jakési chronicity: „Pacienty s diabetem sice také stále vyléčit neumíme, ale dovedeme je díky moderní léčbě dlouhodobě provázet životem bez velkých komplikací, pokud dodržují terapeutický režim.“
Určitý krok vpřed by mohlo představovat Centrum nádorové ekologie při 1. LF UK, financované z prostředků Evropské unie. Kromě vědců z 1. LF UK na jeho činnosti participují i vědci z Přírodovědecké fakulty UK, Ústavu molekulární genetiky AV ČR a Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR. Cílem centra je pochopit složité mezibuněčné vztahy v nádorovém ekosystému a využít tyto znalosti k vývoji nových léčebných metod.
Klíčový je interdisciplinární dialog
Všichni účastníci Erlebašského rozjímání se shodli, že největším přínosem a splněným cílem akce byl vícenásobný interdisciplinární dialog, který v dnešní společnosti při řešení závažných otázek a hledání faktických strategií mnohdy schází.
„Takové setkání nám dovoluje uvědomit si výzvy a nedostatky našich vlastních oborů v kontextu s těmi ostatními. Mluvíme‑li o interdisciplinaritě, dostáváme se daleko za hranice toho, jak bývá chápána v biomedicíně – tedy když se sejdou třeba biochemik, fyziolog, internista a chirurg. Zde jsme se potkali s odborníky z oblasti ekonomie, teologie, sociologie či práva, což nám umožnilo podívat se na konkrétní problémy z jiné perspektivy. V medicíně se zabýváme především nízkou porodností, stárnutím populace, civilizačními chorobami nebo nádorovými onemocněními a s tím vším související organizací zdravotnictví. A právě v tomto momentě už se nabízí přesah pro ekonomické úvahy s ohledem na tvorbu národního důchodu, daňového či sociálního systému,“ uvedl prof. Šedo a dodal: „Na jedné straně s sebou vystoupení kolegů nesla pesimistickou zprávu nebo pojmenování blížící se hrozby, na straně druhé právě mezioborová komunikace v jejich řešení jistou naději dává. Všichni byli otevřeni konfrontaci, tudíž existuje šance na spolupráci mezi zdánlivě odlehlými disciplínami. Bylo by skvělé, kdybychom konec této konference mohli chápat jako začátek té další a kdyby se stala víc než jen akademickou debatou.“
Částečně převzato z časopisu 1. LF UK Jednička
Zdroj: MT