Rada novým děkanům: vyhrňte si rukávy a začněte problémy řešit
Tři z osmi lékařských fakult vedou od února noví děkani – 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy Praha profesor MUDr. Petr Widimský, DrSc., Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity Brno profesor MUDr. Martin Bareš, PhD. a Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy Plzeň profesor MUDr. Jindřich Fínek, Ph.D., MHA. Jejich předchůdci na postu skončili po dvou volebních období, potřetí už kandidovat nemohli. Zeptali jsme se děkana 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy profesora MUDr. Aleksiho Šeda, DrCs., který loni v dubnu svoji funkci obhájil a má za sebou první rok svého druhého volebního období.
Co byste svým novým kolegům v čele lékařských fakult poradil?
Myslím si, že děkan, který nastupuje, má svoji dlouhou anamnézu na své škole. Měl by si vzpomenout, na co všechno lamentoval, co všechno se mu nezdálo, když nebyl děkanem, a vyhrnout si rukávy a pokusit se to řešit.
Jaké problémy aktuálně nejvíc tíží lékařské fakulty? Chybějí jim peníze pro vyučující, aby mohly přijmout více mediků?
V současnosti financování medicínského školství problém je, vede se o něm diskuse. Problém má mnoho komponent a myslím si, že je třeba vzít v potaz to, že nebudeme-li mít učitele, nepochybně nebudeme mít ani možnost vzdělávat mediky. Takže se musíme zamyslet nad tím, jak zatraktivnit kariéru v akademické medicíně budoucím učitelům, aby se chtěli stávat učiteli, aby chtěli kultivovat medicínu, aby chápali všechny její složky, to znamená jak klinickou, tak případně vědeckou práci a pedagogickou práci, a musí to být něco, co jim bude přinášet radost, a zároveň to pro ně bude mít smysl i z hlediska jejich další perspektivy.
Medicínské poznání se neustále rozšiřuje, lékařské fakulty ani nemohou všechno obsáhnout. Měly by nově profilovat obory?
To je otázka pohledu. Podklad medicínského vzdělání neustále narůstá, tak jak je to ve všech vědních disciplínách. A právě proto potřebujeme svěží profesionály, což nesouvisí přímo s věkem, musejí to být nadšenci pro obor, a ti musejí selektovat to, co je pro jejich budoucí kolegy podstatné. Nemůžeme o přílišné specializaci mluvit v oblasti pregraduální medicíny, specializační příprava se odehrává v oblasti postgraduální. Pregraduální komponenta musí vést lidi k tomu, aby případně zvažovali, jaký obor jim bude konvenovat, co budou chtít dále v medicíně dělat, a zároveň aby chápali alespoň elementární slovník dalších oborů. Protože medicína vždy bude potřebovat komunikaci mezi jednotlivými obory.
Co by každá jednotlivá lékařská fakulta měla udělat, aby přilákala z nejtalentovanějších zájemců o medicínu ty nejlepší?
To je otázka složitá. Těžko lákat na něco, co by nenabízelo perspektivu. Myslím si, že studium medicíny nabízí skvělou perspektivu, jak z hlediska osobního uspokojení, na druhou stranu tito profesionálové požívají rovněž velké důvěry ve společnosti. Takže myslím si, že z hlediska toho, co medikům nabízíme v „ideové rovině“, to je jistě v pořádku. Ale my jim musíme nabídnout i jasnou cestu, jak svého budoucího úspěchu budou dosahovat. Musíme jim nabídnout dobré studijní programy, musíme si také dobře vybírat, protože ne každý, kdo se na medicínu hlásí, je ideálním talentem, jako ne každý je ideální pro cokoli jiného. Musíme jim tedy kromě selekce umožnit už během studia medicíny, aby sami poznávali, k čemu se budou hodit. A musíme je povzbuzovat i tím, že si nebudeme jenom stěžovat, ale na svých vlastních příkladech jako učitelé budeme ukazovat, že k úspěchu je kromě profesního mistrovství třeba i spousta energie, vůle a správný poměr racionality a furiantství. Ale to nakonec platí i pro jiná povolání.
Zdroj: MT