Radioligandová terapie mění léčbu pokročilého karcinomu prostaty

Radioligandová terapie, moderní teranostický přístup, je v Česku dostupná teprve od roku 2024. Jedná se o léčbu pro pacienty v pokročilém stadiu karcinomu prostaty, která může i významně prodloužit kvalitní život. V rozhovoru pro MT doc. MUDr. David Zogala, Ph.D., přednosta Ústavu nukleární medicíny 1. LF UK a VFN v Praze, předseda České společnosti nukleární medicíny ČLS JEP a vedoucí Katedry digitálních technologií, VR a AI ve zdravotnictví na IPVZ, popisuje, kdo je pro tuto terapii vhodný, co od léčby očekávat, i to, proč navzdory silné české stopě v jejím vývoji domácí pracoviště roky zaostávala za zahraničím.

• Pro koho je radioligandová terapie určena? Jaká jsou kritéria pro výběr vhodných kandidátů?

Radioligandová terapie karcinomu prostaty je terapie cílená na prostatický specifický membránový antigen (PSMA). My si umíme tuto molekulu na nádorových buňkách v těle pacienta zobrazit, takže první, podle čeho vybíráme, je dostatečný objem nádorových buněk vykazujících tento znak, abychom mohli léčbu vůbec cílit. Jde tedy o kombinaci toho, že si nejprve zobrazíme léčebný cíl a na ten pak zaměřujeme léčbu. Je to tedy kombinace terapie a diagnostiky, což dnes označujeme jako teranostiku.

Pro které pacienty je tato léčba určena, je víceméně dáno registrací. Je to léčivo jako každé jiné a má určité terapeutické indikace, podle nichž je určeno pro pacienty s pokročilým karcinomem prostaty, u kterých proběhla hormonální léčba a alespoň jeden cyklus chemoterapie, na níž došlo k progresi nebo pacient další cyklus klinicky netoleruje. Z toho i vyplývá, že se jedná o pacienty v relativně pokročilé fázi nemoci, kdy už jim není příliš co nabídnout. Není to léčba zázračná – že by pacienta vyléčila, je extrémně vzácné, ale dokáže ve velmi slušné kvalitě život prodloužit.

• Jedná se tedy o paliativní péči?

Tak, jak si stojí dnes, je to asi blíže k paliaci než k léčbě kurativní. Skutečné vyléčení, tedy úplné zbavení pacienta nemoci bez recidivy, je velmi vzácné. Spíše vidíme to, že se nemoc zastabilizuje, pacienta netrápí žádné zásadní obtíže a takto může žít různý počet měsíců. Bohužel dnes neumíme poznat respondéry, ty, kterým lék podáme a oni budou žít déle. K prodloužení přežití bez progrese v průměru dochází podle registrační stuide VISION o čtyři měsíce. Na první pohled by se zdálo, že cost/benefit je problematický, ale je potřeba vidět, že tato léčba je nasazována až v té nejhorší možné situaci. S možným posunem do dřívějších linií očekáváme, že výsledky budou lepší. Zároveň si musíme uvědomit, že jde o data z velmi rigidně postavených studií, a otázka je, co přinese reálná praxe. Zatím nikdo neví, jaký bude individuální osud konkrétního pacienta – efekty tam mohou být opravdu velmi pěkné a celé to smysl dávat může.

• Jak si v tomto směru stojíme ve srovnání se zahraničím?

Řekl bych, že tak trochu belháme a doháníme zahraničí, což je paradoxní, protože podání léčby bylo poprvé publikováno již v roce 2015 a velmi podstatnou roli sehrála česká vědkyně Martina Benešová, která tehdy jako mladá vědkyně v rámci svého PhD studia v Heidelbergu formulovala jednu z prvních terapeutických molekul, na kterou se vázal radionuklid, který dnes používáme. Přes tuto silnou českou stopu jsme se velmi dlouho dívali na to, jak tato terapie v zahraničí „běží“, naši pacienti tam za ní cestovali a sami si ji hradili a my jsme složitě hledali mechanismus, jak sem léčbu dostat. To se nám „mimo soutěž“ nepodařilo. Museli jsme vyčkat klasické evropské registrace, stanovení úhrady a zařazení do systému. I z hlediska logistiky a radiační ochrany není léčba úplně nejjednodušší, vše bylo nutné pečlivě probrat s regulátory, a to vše stálo určitý čas. Nyní tedy léčbu podáváme v množství, které systém dovolí, ale v zahraničí jsou čísla a kapacity nesrovnatelně větší a vývoj jde neporovnatelně rychleji dopředu.

• Když mluvíme o kapacitách, kolik pacientů vám dovolují v Česku léčit?

To z velké míry záleží na dohodě firmy, která lék vyrábí a prodává, s regulátory a plátci, tedy zdravotními pojišťovnami. Ale počítáme s vyššími desítkami, možná i stovkami nemocných. Ani bych se však nedíval na to, jak vysoké je to číslo, hlavně aby se léčba dostala lidem, kteří z ní budou mít benefit. Důležité je, aby byla zachována ekvita dostupnosti péče a pacienti nebyli diskriminováni, protože jsou třeba z regionu, kde je přístup k takovéto léčbě problematický.

• Kde všude se radioligandová terapie v ČR provádí?

My se ve VFN připojujeme k pelotonu. Nejvíce zkušeností s ní mají kolegové z FN Olomouc, kde mají tradiční lůžkové oddělení a provádějí řadu studií na tento typ léčby. Vysoký počet podaných pacientů má Krajská nemocnice Liberec a přidávají se i ostatní, např. MOÚ v Brně a FN Motol, kde jsme původně počítali s tím, že bude hlavní aplikační kapacita pro českou část naší republiky. Aplikují i nemocnice v Českých Budějovicích a Ústí nad Labem. V ČR je léčba dostupná a podávaná indikovaným pacientům od ledna 2024.

• Kde vidíte současné největší výzvy české nukleární medicíny?

Myslím si, že se nám povedl velký skok dopředu. Když jsem v letech 2012/13 pracoval na klinice v Německu, viděl jsem tam sebevědomý, dynamický obor, na který kliničtí partneři hleděli s respektem. V Česku nám to v té době trochu vázlo. Přístrojově jsme byli na dobré úrovni, modernější zařízení se sem dostávala, ale nebyla zde registrována pokročilejší radiofarmaka, což byl problém. To se postupně podařilo synergickým působením firem, velkých výrobců i nás, odborných společností, vypořádat a dnes jsme se v rutinním spektru péče nukleární medicíny k hlavnímu pelotonu alespoň připojili. Nejsme sice první, nejsme zásadní inovátoři, ale v tuto chvíli jsme na tom velmi slušně a to hlavní, co je potřeba, zde máme. Podařilo se i navázat vztah s regulátory péče a prosazování inovací už není tak složité či nemožné. Přístup regulačních orgánů je poměrně vstřícný, takže když přicházíme s racionálními argumenty, většinou nějakou shodu najdeme.