Rébus pro klasika
Nedávno jsem na jedné přednášce vyslechl výsledky ankety mezi pacienty psychiatrických léčeben z různých zemí západní a střední Evropy. Nejvyšší stupeň spokojenosti vykazují prý pacienti českých léčeben. Nedlouho poté jsem se dočetl o průzkumu ministerstva zdravotnictví mezi pacienty českých a moravských zdravotnických zařízení. Chování personálu prý nejvíc ocenili pacienti FN Ostrava, nejméně FN v Praze Na Bulovce. Oba výsledky vypadají sice hezky, ale o kvalitě vlastní léčebné péče nevypovídají zhola nic.
Laické hodnocení vždy osciluje mezi dvěma extrémy: „Moc to tam sice nefungovalo, ale aspoň na mě byli hodní.“ – „Chovali se sice jako řezničtí psi, ale šlo jim to od ruky.“ Vypadá to na docela tvrdý oříšek: Podle čeho lékař, najmě praktik‑samotař, pozná, že je dobrý? Je vůbec někdo schopen to poznat a ocenit? Pacient rozhodně ne. Že by banka, u níž si lékař vede konto? Nebo snad jeho zaměstnavatel? Pojišťovnu zajímá hospodaření s penězi od klientů, nemocnici s penězi od pojišťovny.
Kolegové? Ti si hledí svého a totéž očekávají od jiných.
Mluvil jsem o tom se dvěma lékaři, jejichž úsudku si vážím.
Mladší, padesátník, není součástí lékařského mainstreamu. „Spíš přemýšlím nad tím, co se mi nepovedlo, než abych se nějak hodnotil…“ Dál mluvil o dobrém pocitu v případech, kdy se mu podařilo uplatnit nadprůměrnou míru tvořivosti a originality. S tím, že pokud se stav uspokojení opakuje příliš často nebo brzy po sobě, je třeba začít přemýšlet jinak. „To si pak musím nějak zvednout laťku. Třeba tak, že zapeklitému případu věnuji o myšlenku víc nebo v literatuře obrátím o stránku víc než předtím. Nebo že v případě dalšího vyšetření zamailuji kolegovi specialistovi a pacienta mu ohlásím.“
O něco starší lékařka: „Za největší ocenění považuji plnou ordinaci. Sice hudrám na přetlak práce, ale kdybych ho neměla, necítila bych se ve své kůži. Pokud takhle mírně nestíhám, pak – i když spokojenost pacientů samozřejmě vnímám – nějaké otázky týkající se mé úspěšnosti a kvality neřeším.“ Zkrátka, ať to obracím ze všech stran, vždycky mi vychází univerzální génius Cimrman: „Když se nepochválíš sám, nikdo jiný to za tebe neudělá!“ Nicméně v institutu sebehodnocení cítím zradu. Naznačí ji epizoda z dějin medicíny. Baronet William Arbuthnot Lane, čelný londýnský chirurg počátku 20. století, považoval tlusté střevo za zbytečnost plnou ohavných toxinů. Tak ho vzal třeba chlapci, který do nemocnice přišel na operaci mandlí a spletl si patro. A když se jeden muž v sebevražedném úmyslu nedostatečně podřezal, odebral colon jeho ženě, aby dosáhla duševní vyrovnanosti, a tím pádem manžílkovi doma nastolila větší pohodu. Pan doktor to jistě dělal s tím nejlepším úmyslem a jistě byl se svým počínáním jak se patří spokojen. Přitom jistě i on během studií vyslechl řadu nabádání podobných tomu, jaké medikům vštěpoval chirurg Arnold Jirásek: „Na vás je, abyste si vybudovali co nejlépe lékařské svědomí. Je známkou nejlepší služby nemocným a leží v něm klid a mír vašeho nitra.“
Takže znovu: Podle čeho lékař pozná, že je dobrý?
Zdroj: