Rehabilitace – důležitá součást léčby osteoporózy

Důležitou součástí komplexního terapeutického přístupu při léčbě osteoporózy je léčebná rehabilitace. Cílem léčebné rehabilitace je navrátit pacienta postiženého nemocí, úrazem nebo vrozenou vadou co nejrychleji a nejlépe do aktivního života. Její součástí je fyzioterapie, jež využívá přirozené přírodní podněty k zachování či obnově zdraví. K prostředkům fyzioterapie patří kinezioterapie, fyzikální terapie a edukace. Kinezioterapie při léčbě osteoporózy využívá zejména pohybovou aktivitu. Pohybová aktivita pozitivně ovlivňuje kostní remodelaci, svalovou sílu a koordinaci, ale také představuje katalyzátor farmakologické léčby. Pro volbu rehabilitační intervence je nezbytná kineziologická analýza. Rehabilitační intervence musí respektovat pohlaví a individualitu každého pacienta, stadium onemocnění, funkční stav ostatních tělesných systémů, aktuální fyzickou zdatnost, druh a stupeň oslabení a předchozí pohybovou zkušenost.

Osteoporóza je definována jako onemocnění kostí, které se vyznačuje jejich sníženou pevností, predisponující postiženou osobu ke zvýšenému riziku fraktur. Pevnost kosti je primárně podmíněna souhrou hustoty kostní hmoty (denzity kosti) a kvality kosti. Léčba osteoporózy je založena na kombinaci farmakologické intervence, úpravě životosprávy, životního stylu a vhodného pohybového režimu. Důležitou součástí komplexního terapeutického přístupu je léčebná rehabilitace. Základní úlohou léčebné rehabilitace u pacientů s osteoporózou je působení jak v oblasti preventivní, tak i v oblasti terapeutické, kde významnou roli opět sehrává pohybová aktivita. Pro zdravou kost jsou nejčastěji doporučovány dva druhy cvičení, „weight-bearing exercise“, kdy kosti a svaly pracují proti gravitaci, a zátěžová cvičení (vzpírání, cvičení s využitím přístrojů).Marcus v roce 2001 upozorňuje na možnost zranění osteoporotických pacientů při cvičení a doporučuje dodržovat tyto zásady:
■ cvičební program nesmí ublížit pacientovi,
■ měl by posílit pacientovu schopnost zvládat denní rutinní činnosti při současné minimalizaci další zlomeniny,
■ redukovat riziko pádů.
Pohybová aktivita představuje katalyzátor farmakologické léčby. Při nedostatečném zatěžování skeletu (tj. při minimalizaci nebo absenci pohybu) jsou aplikace chemických látek (např. léků, hormonů), jejichž cílem je iniciovat houstnutí tkáně, víceméně neúčinné. Mechanickým zatěžováním skeletu (tj. maximalizací pohybu, maximalizací zatížení) se zvyšuje účinnost aplikace chemických látek.Dělení osteoporózy
Osteoporózu můžeme rozdělit na lokální, jde především o algodystrofický syndrom (regionální syndrom I) po zlomeninách skeletu, a osteoporózu generalizovanou, kde etiopatogeneze není jednotná. Dále lze dělit osteoporózu na primární a sekundární. Pod pojmem primární osteoporóza se řadí idiopaticky získaná osteoporóza a osteoporóza involuční, jež se dělí na typ I – postmenopauzální (charakterizována u žen ve věku nad 51–65 let, hlavním etiologickým faktorem je absence estrogenů) a typ II – involuční (charakterizována věkem nad 65 let). U žen není hranice mezi postmenopauzální a involuční osteoporózou úplně jasná, protože involuční osteoporóza do určité míry nasedá na osteoporózu postmenopauzální. U sekundární osteoporózy jsou příčiny v základní chorobě (nejčastěji endokrinní onemocnění, dědičná onemocnění, dlouhodobá imobilizace, chronická onemocnění jater, ledvin, onemocnění gastrointestinální, hematologická, nemoci vaziva, podvýživa, vliv farmak, diabetes mellitus 1. typu, nádorová onemocnění aj. Komplexní diagnostika osteoporózy je rozčleněna do tří hlavních oblastí, základem je anamnéza, klinické vyšetření a klinický obraz pacienta. Kategorie nemoci jsou definovány hodnotou kostního minerálu,5 vyšetření se provádí pomocí zobrazovacích technik, především metodou typu DXA (duální rtg absorpciometrie).
...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci Suppl. 2/2006, strana 46

Zdroj: