Repetitorium o maxisterstvu nemocnictví a říditelství

Asi zaskočí slovní novotvar maxisterstvo nemocnictví. Leč chybělo mi přesnější označení jedné z možných podob instituce, která má netušený potenciál cloumat životy i politikou. Maxisterstvo nemocnictví je jednoduše řečeno opakem toho, co by člověk očekával od ministerstva zdravotnictví. Maxisterstvo poutá maximální pozornost veřejnosti na sebe a maximalizuje problémy, které samo vytvoří. Ve svém nemocnictví je fascinováno hlavně byznysem kolem nemocí a nemocensko-průmyslovým komplexem. Naopak ministerstvo má poutat minimum veřejné pozornosti, problémy samo nevytvářet a ty, které život přinese, moudrým řešením minimalizovat. Je-li zde kvůli zdravotnictví, fascinováno má být především zdravím populace a vším, co zdraví uchovává. Fyzické, duševní, finanční i sociální. Na nemoci jsou nemocnice, nemocenské pojištění a nemocní. Těm neradno vnášet do pocitu ohrožení nemocí ještě další nestabilitu a zmatek na duši.

Když to letos hezky půjde, zažijeme po náhradě loňského, letos poopraveného maxisterstva nemocnictví ještě dvě další -sterstva a věřme, že to budou vskutku ministerstva zdravotnictví. Nebo aspoň ministerstva, když už by význam podpory prevence, specializační přípravy zdravotníků a samosprávy odborných zařízení nebyl zase rozpoznán a přetrvalo zahledění do nemocnictví. Za ministerstvo zdravotnictví, a ze zvyku i za ministerstvo nemocnictví, možno nesporně nastavit hruď. Co nastavit za maxisterstvo, lze v disciplinovaném pozoru nacvičit obratem o 180 stupňů. Mnozí ještě zůstáváme vycvičeni z vojenských kateder, kolegyně a mladší kolegové z četby Švejka. Leč disciplinovaným otáčením na místě se stejně nikam nedostaneme. Takže se velmi  přimlouvám za vytváření ministerstev namísto maxisterstev, a pokud možno, tak i zdravotnictví namísto nemocnictví.

Úžasný model procesů a trenažér kontroly časem je orloj. Moc ho Praze závidím. Na venkově orloje nemáme, takže mnozí netrénovaní v naději vyrážejí zaujmout pozici vysoko na věži, nastaví vážnou tvář dole čekajícím, spíše přespolním, a pak už se jen posouvají v preformovaném kruhu. Cykly odděluje zazvoněním kostlivec, hlídač demokratických obměn. Drama na orloji medializuje v pravý čas kokrhající kohout. V orloji je samozřejmě nejdůležitější onen mechanismus, který není publiku ukazován, leč promyšleně funguje v souladu s tokem času. O kolečka v soukolí je třeba pečovat, opotřebovaná nahrazovat, možná i nějaká velmi promyšleně přidat v zájmu reformovaných funkcí. Třeba pak na věži zakokrhá místo kohouta sysel, kostlivec se osrstí nebo zevlující pod atrakcí dostanou o poledním zvonění pivo zdarma. Vymyslet je možno mnohé i zábavné, méně již zlepšující a potřebné. Ale dbát se má především na řádný chod časostroje. Nápad vybírat orloji kolečka není reformně progresivní, ale hloupý. Zpravidla se pak orloj brzy zastaví. A s ním jako by i čas, což se teď na pár let trošku stalo zamrazením procesů a neměřitelností zprvu deklarovaného. Na venkově jsme si onen nečas zatím nahradili méně sofistikovanými přesýpacími hodinami, i když nám je také malinko rozbíjeli jako časoměřiče neprogresivní.

Na venkově máme ovšem i vulgární (vulgaris = obecný) pragmatiky, kteří setrvávají raději v místě původního výskytu. S centrální recyklací kalkulují a soudí, že směřovat věci veřejné nikam je přirozené a že je to stejně jedno. Stanou-li se v důsledku recyklace řediteli něčeho, pak pracují v souladu s pověřením a svědomitě ředí. Ředí vize, programy, prostředky, zájem i nezájem lidí. Až vše naředí, splní svou historickou roli. Modelově si lze ředitelskou roli vyzkoušet ředěním kávy, čaje, vína či syntetické barvy. Když se ředí hodně a déle, není to k užití. Nicméně cykly samotné má příroda ráda, v cyklech je řád. Podporujme recyklaci. Aktuálně především recyklaci odpadu.

Ne každý představený ovšem na postu ředitele ředí. Najde se i takový, kdo řídí, pracuje prospěšně a buduje účelně. Není pak ve skutečnosti ředitelem, ale říditelem. Někdy to tak vydrží i léta. Než si ho všimnou recyklátoři. Pak je říditel pro údajné manažerské selhání v zemských metropolích zpravidla nahrazen ředitelem či ve vzdálenějším hradci centrálně nedoceněn nebo sám odejde ze zdravotnictví za zdravím. Ty, kteří vskutku řídili ku prospěchu, zasloužilé, byť neuznané by měla ocenit aspoň soudobá čeština striktním rozlišováním názvů říditel a ředitel. Analogicky jako se s řízením nezaměňuje ředění.

Vůbec by bylo dobré obviněním z manažerského selhání neplýtvat a užívat ho jen v medicínském smyslu nedostatečné erekce manažera při styku. To je naštěstí úředně nerozpoznatelné, pokud neohlášeno. Řádnému ministerstvu slovník o selhání nesluší podobně jako mu nesluší trvalá erekce (priapismus), jíž se naopak pyšnívá maxisterstvo. Na slušném ministerstvu se říditelům za odvedenou práci děkuje. Ředitelům nakonec třeba také i za jejich ředění, že ztráceli cenný čas svůj i těch ostatních.

Pozornost však vždy zasluhuje způsob výběru osob pro říditelství čehokoli. Není tak úplně snadné řídit ke spokojenosti všech třeba jen jednu ambulanci či laboratoř. Ještě těžší je řídit s pozitivním výsledkem oddělení či kliniku. Ještě těžší je řídit nemocnici či ústav. A což teprve celé zdravotnictví z ministerstva shora, napříč a až dolů. Leč vůbec nejobtížnější je uřídit sám sebe. Aby totiž člověk uřídil ambice a odhadl, na který z těch stupňů vůbec má. Schopnosti, zkušenosti i podporu, kterou neradno zbytečně odhánět. Manažerské rozhodování začíná už tímto krokem. Když se toto primární manažerské rozhodnutí nevydaří, spěje se pak v útrapách už jen k poděkování.

Popřejme tedy aktuálně i perspektivně nastupujícím radost z práce ministerstva zdravotnictví a pouze dobrá primární manažerská rozhodování. Popřejme jim také, aby jim po čase nezapomněli poděkovat. Maximum problémů maxisterstva lze nesporně reformovat v minimum problémů ministerstva. Nechtˇ již neplatí povzdech: „Zlatá rakovina, ta má aspoň pravidla.“

Zdroj: