Repetitorium o obranyschopnosti organismu
Kdesi jsem četl, že každé větší zdravotnické zařízení je svou strukturou i funkcemi také poměrně složitým organismem. Hrozí mu tedy podobná rizika jako organismům biologickým.
Ty jsou poměrně dobře vybaveny proti útokům zvenčí. Mají k tomu především celý aparát bílých krvinek, které tak či onak zevní napadení zvládnou, není-li infekce příliš masivní, nezvykle agresivní nebo není-li organismus mimořádně oslaben. Navíc bílé krvinky také školíme již předem proti nebezpečným infekcím očkováním a pomáháme jim účelně, někdy i neúčelně, antibiotiky. S parazity se organismus vyrovnává hůře. Tolik se proti nim bránit neumí. Pokud nepůsobí komplikace a jen se přiživují, toleruje je. Blahobytně vypasený organismus parazit jen tak nezničí. Občas způsobí horečnatý stav nebo vypouští články a působí jako činorodá součást života. V mezidobí se skrývá tam či onde a vytváří se dojem, že organismus je bez parazitů.
Proti napadení vnitřním záškodníkem je organismus vybaven nesrovnatelně hůře. Útok zevnitř je také mnohdy fatálnější než atak zvnějšku. Je tedy možná dobré se nad obranyschopností vůči sobě samým občas zamýšlet. Malé repetitorium o selhávání obranyschopnosti nemůže uškodit. Může se hodit aktuálně i do budoucna.
Bílá krvinka čili leukocyt se nejprve diferencuje a rozhoduje, k čemuže bude užitečná. Podle toho pak plní svoji dočasnou užitečnou roli, a když se cílevědomě vydiferencovala takto, i ta role leukocytu je pak dočasná, užitečná a cílevědomá. V zásadě má bílá krvinka organismu pomáhat a neškodit. Někdy se to tak úplně nedaří. Je-li hyperaktivní, nemůže dospat, kuje pikle i vůči vlastním strukturám, a tomu, co má chránit, působí autoagresivní problémy. Takovéto zbloudilé, hypermobilní a hyperaktivní leukocyty pak leckde leccos vyvolávají, co je nutno tlumit, aby se lidé nedusili, neosypali nebo se chronicky nekomplikovala funkčnost lecčehos, co fungovalo. Čímž mám na mysli i ony různé autoagresí způsobené Crohnovy nemoci, sklerodermie, glomerulonefritidy a revmatismy.
Která odpověď v případném testu pro mediky by byla správná, pokud bychom se ptali: Co je nejsnazší?
a) Chránit bramborové pole proti mandelince bramborové.
b) Chránit organismus proti autoagresivnímu chování vlastních bílých krvinek.
c) Chránit zájmy státu proti státním úředníkům.
Jednoznačně správná je odpověď první. Jak chránit organismus proti autoagresivním chorobám, vyžaduje již značné medicínské znalosti a zkušenosti a úkol, který se skrývá pod odpovědí c), je velmi nesnadný, věčný, sisyfovský, frustrující a budící chuť se na mnohé „vyrezignovat“. Neboť život utíká a je třeba ho trávit spíše vyrezignováním na čistém vzduchu a v přírodě. Není to burn-out syndrom, jak zní termín v méně barvité angličtině, ale prostě vyrezignování se po přemíře neradostného obcování či po dlouhém pohybu v hranatém kruhu nemalebně rýsovaném kruhovými architekty.
Ale zpět k bílým krvinkám. Vážná situace nastane, když se leukocyt zhoubně transformuje. Ačkoli se pořád molekulárně bádá, co za tou maligní přeměnou je, ideově je to jasné už dlouho. Je to úsilí o věčnost, univerzalitu, všudypřítomnost, pseudodominanci, nesmrtelnost či imortalizaci abnormálního individua. Protože biologicky je nesmrtelná univerzální dominance nesmysl a ono věčné nakonec zchátrá spolu s nevěčným hostitelským organismem, musí se iluze věčné nesmrtelné všudypřítomnosti vytvořit uměle in vitro v laboratořích, administracích či sekretariátech. Věčnost trvá pak tak dlouho, dokud trvá laboratoř, administrace či sekretariát, tedy zjevně dočasně.
Leukémie je skutečně vážná věc, vyléčit ji není snadné, bojovat s ní je však nutné i s vědomím časté prohry. Přichází zevnitř, zvrhnutím buněk, jež měly původně organismus chránit. V akutní podobě organismus ničí, v chronické dlouhodobě oslabuje a otevírá prostor infekcím. Vlastní krvetvorba se nestačí napadení vlastními leukocyty divit a dělá, co může, aby organismus přežil. Na tomto místě bych s popisem leukémie ustal, protože její formy i průběhy jsou různé, různé jsou také metody léčby, různá je tudíž i prognóza. Jedno je jisté, že maligní transformace buněk, původně určených k obraně organismu, na zdraví nepřidá.
Kdyby taoista Lao-c’ před dvěma a půl tisíciletími doživotně kontaminoval své pojetí života tehdejšími čínskými intrikány, byrokraty a kšeftaři, pes by po něm dnes neštěkl. Ježto zaujal názor a poté podle legendy odjel na buvolu neznámo kam, je respektován či aspoň dějinami tolerován. Dodnes se dvě skupiny taoistů přou, zda již Lao-c’ zemřel, či nikoli, neboť důkaz jeho smrti chybí. Obě skupiny se však shodují v názoru, že je stále živý. Iluze trvalosti hodnot se totiž nedosahuje hyperproliferační pseudodominancí a maligní přeměnou, ale distancí
v pravý čas.
Zdroj: