Repetitorium o pojímání a ujímání medicíny
Některé pojímání medicíny může vést k její újmě. Medicína je především veřejná služba. Byznysem je také, ale až v druhé řadě. Mezi kormidelníky zdravotnictví a jeho nemalých finančních toků přibývá lidí, kteří vidí ony priority opačně. Služba je prý výsledkem řádného byznysu. Určitě to myslí dobře. Jsou to také plátci povinné zdravotní daně a chtějí, aby daň byla využívána účelně, a ještě lépe i se ziskem pro akcionáře. Někteří možná kdysi i medicínu vystudovali, ale pod tíhou příležitostí a jiných úkolů na její pravý smysl pozapomněli, jiní z jiných oborů vidí medicínu jako přitažlivou k podnikání, aniž jim to lze vyčítat. Také roste tvůrčí chuť doktory v praxi uhníst do čehosi lepšího, lépe sloužícího cílům obecným, obecním a svým. Čím méně je pravidel k respektování, čím více velkolepých objevů mlhy, tím pro evangelizátory lépe.
Z míst centrálních dvě pozoruhodná centrální prohlášení dolehla nedávno až ke mně na venkov:
1) „Lékaři málo soutěží o klienty. Kvalita jejich práce by se zvýšila, kdyby o klienty více soutěžili.“
2) „Vedoucí lékaře je třeba vzdělávat v byznysu, aby pochopili. Vybrané solventní aspiranty v tom vzdělá nový druh šestnáctiměsíční školy za 350 000 Kč školného, absolventi školy budou také oponovat návrhy zákonů.“ To aby do zákonotvorby nemluvil kdejaký nechápavý neabsolvent, dodávám, neboť mnohé zákony pak v přijímání drhnou.
Co říci k prvému nápadu? Představa o vyšší kvalitě medicínských služeb, nabyté soutěží o klienty, vychází z dojmů myslitele při procházce mezi stánky asijských trhovců, kteří o zákazníky jaksi soutěží, jaksi ani ne, výsledkem je pestrá nabídka tvarů a barev, plastů a syntetických tkanin, zčásti použitelná, zčásti pod cizími značkami, s rychlým obratem trvanlivosti, přitažlivá lácí produktů. Za třicet let praxe v medicíně, v chirurgii a onkologii, jsem potkal klientů jen mizivě. V drtivé většině šlo o choré pacienty. Mnohým šlo o zdraví, některým o život. Situací, kdy by se mnou o ně kolegové soutěžili, bylo vskutku jako šafránu. Asi proto, že pracujeme ve vážných věcech týmově a neumíme soutěžit o skutečně nemocné lidi. Umíme jim podle místních podmínek, vlastního svědomí a jejich přání nabízet určitou pomoc. Jsme zvyklí akceptovat celoživotně tlak na zlepšování podmínek, technologií, pravidel i vlastní nevědomosti. Soutěžíme možná ve výsledcích uváděných v publikacích, přednáškách, statistikách, soutěžíme o věhlas s vedlejším okresem, klinika s klinikou, máme své vzory. O pana Nováka v iktovém bezvědomí nebo o paní Novákovou s pokročilým nádorem pánve vskutku nikdo nesoutěží. Nepokládáme je patrně dostatečně za klienty, nýbrž za pacienty. O kosmetické vylepšování zdravé klientky, třeba vnučky obou uvedených, slečny Novákové, bychom asi soutěžit mohli, ale takové osoby ve skutečné medicíně hrazené z veřejné zdravotní daně ani nepotkáváme či bychom potkávat neměli. Patří natažené neviditelné ruce volného trhu či tržního lékaře, který se v soutěži o klientku tržně prosazuje. Jistota však je, že o pacienty, nemocné, problémové, těžko profinancovatelné či v naději k nám vzhlížející s námi nikdo soutěžit nepřijde. Spíše nám je s důvěrou přeloží.
A co k druhému nápadu? Syndromu VUML se v této zemi jen tak nezbavíme. Touha učit jiné jinými jinému, než potřebují, pomocí jiného vzdělávání je zakořeněná. Zkratkou VUML nemám samozřejmě na mysli neaktuální Večerní univerzitu marxismu-leninismu i s její tezí podnikového chozrasčotu, nýbrž nové formy Výběrových univerzit pro manažery a lobbisty. Asi bych lákadlu sám podlehl, kdyby bylo inzerováno pod hlavičkou „public services“, ale jde prý o „business school“. Naše zdravotnictví živí jak „business people“, tak „public service people“. Nemocní pacienti se obracejí nebo jsou transferováni k „public service people“, zdraví klienti mají spíše afinitu k „business people“. Studenti medicíny jsou pořád ještě konzervativně vylaďováni na medicínu jako veřejnou službu, ze zájmu to pak dlouho drží i mnohé doktory, mnohé celoživotně. Vnímavějším a akčnějším se nabízí dovýchova. Nikoli vysokou školou, třeba ekonomickou, ale školou nového typu pro agilní vysokoškoláky. NeoVUML. Manažerů je jistě třeba a bez lobbingu toho moc nesvedou ani ve státních dohodovacích řízeních, natož v nedohadovacích. Management je s lobbingem již asi svázán jako kdysi oni marxisté s leninisty, byť by se ve skutečnosti v mnohém ani podporovat neměli. Aktuálním předmětem výuky bude zřejmě teorie chaosu. Kdysi jsem zakoupil na toto téma pro čtení před spaním učenou knihu, je to velká a náročná věda. Objeví-li se však po reformě nakonec ještě někdy i trvalejší pravidla, rádi si je všichni nastudují samostudiem pod duchnou bez lektorů. Ostatně rizikem „huráškol“ byli a jsou lektoři tápající, řešící takto své dřívější či současné neúspěchy, snad ne dokonce i mindráky.
Prosím do soutěží o pacienty-klienty ani do VUMLů, starých či nových, doktory raději nezískávat! Mají toho ke svému údělu i tak dost. Pojímání medicíny jako soutěže o klienty a školení v hurábyznysu povede jen k ujímání času, obsahu medicíny a nemocným ke škodě.
V Knize cesty a síly, Tao te ťingu, k tomu taoisté kdysi dávno poznamenali: „Škodí více ztráta nebo zisk?“ Soudobé různé osudy různých manažerů různých nemocnic, kteří hospodařili se ztrátami či se ziskem, jsou ostatně dokladem bystrého smyslu taoistické otázky.
Zdroj: