Repetitorium o rodu Homo a mimozemšťanech

Kormidelníci zdravotnictví od akademických polemik očekávají nepraktičnost a neužitečnost pro realizaci jejich aktuálních představ. Přispěji k jejich očekávání také tímto repetitoriem: Během posledních pár milionů let prý na Zemi vždy koexistovaly nejméně dva druhy hominidů. Třeba Homo (H.) habilis a H. boisei, poté H. ergaster a H. erectus, nedávno neandrtálci a kromaňonci. A nyní zde už po tisíciletí máme vedle sebe H. sapiens sapiens a H. sapiens ludens, tedy člověka rozumného a člověka také rozumného, leč hrajícího si. Ve starověku první třeba choval dobytek, druhý mu hrál na harfu. První druhému zajišťoval prostou existenci dodávkou mléka, masa a kůží, druhý prvnímu kulturní rozvoj nad úroveň jeho chovanců. Ještě dříve první zpracovával před jeskyní kořist, druhý kořist spíše uvnitř zobrazoval po stěnách, dávaje tak základ kultuře, šamanství, víře, ideologii, analytice, prognostice, ovšem i žurnalistice, propagaci, marketingu a designu. Časem se zjistilo, že H. ludens se uživí svými činnostmi stejně, ba lépe než pouze prakticky orientovaný H. sapiens. Rozvinuly se hravější sféry podnikání, sekundární, terciární, kvartérní a vtlačují se další, ještě hravější sféry, poradenská, lobbistická, grantová, masmediální, slibotvorná aj. Vztahy mezi H. sapiens a H. ludens se nicméně historicky upravily a se zvyšováním produktivity práce H. sapiens se zlepšují podmínky pro růst populace bratrského H. ludens. Problémy nehrozí, pokud se praktické činnosti nezdržují hrami a od her se nevyžadují přímé praktické aplikace. Zásadní problém je ovšem s bytostmi dalšími. Už jsou totiž tady! Mimozemšťané. Říkávali nám, že to budou zelení mužíci s anténkami z komiksů, exoti s vypouklými lebkami ze star treků či roztomilí E.T. z filmu od Spielberga. Pravda je tvrdší. Ve skutečnosti hravě zvládnou nabýt vzhledu současného člověka. Anatomicky se neliší, ani pitvou se nerozpoznají. Jsou jiní jen svými naprogramovanými funkcemi. Neumíme dosud nalézt onen biočip, který je řídí a pohání. Poznáme je však pozorováním jejich chování a rozhodování. Mají naprogramovaný algoritmus – ovládnout, rozložit, zrušit, převzít a přeměnit v cosi, co jim prospěje. Hvězdná pěchota, jak pravil jeden poslanec. Nejsou však hvězdnými filantropy nebo hvězdnou charitou. Neumějí moc diskutovat, protože otevřenou diskusi je obtížné naprogramovat. Melou tedy dokola svoji naprogramovanou představu, což je občas poněkud diskredituje, jakkoli se pyšní pokročilostí. Nemají to na Zemi lehké. Čím více pozic obsazují, v tím větší jsou izolaci. Druží se v separovaných klubech, grémiích nebo malých, názorově homogenizovaných týmech, utvrzujících se vzájemně v úderné potenci. Reality se straní, ke stranictví inklinují. Preferují předem stanovené linie. Nejsou hraví, ani moc tvůrčí, ani veselí, protože naprogramovaní. Tím se liší od všech druhů rodu Homo. Nedávno se objevil nápad na vylepšení mimozemšťanů sebereflexí. Pojem sebereflexe uvedl na scénu Homo ludens, pohrál si s ním v esejích, zabásnil si, co by jak být mělo a nemělo a jak se správně sebereflektovat. H. sapiens nejasnému pojmu sebereflexe ani neporozuměl, neb chybami se od nepaměti učí, nereálné opustí, nezavádí pracně něco, co bude brzy rušeno, ale také nepředpokládá, že by se někdo jiný sebereflektoval opouštěním nabytých pozic, natožpak v nich usazení mimozemšťané. Mimozemšťané se však také sebereflexí nezabývají, neboť už mají naprogramován postup „RESET“ či „RESTART“ při každém neočekávaném problému. Tím vytěsňují z operační paměti vše komplikující a diskutabilní. Je to hvězdně efektivní způsob přežití minoritního výsadku bez pěchotní frustrace. Jaká je však perspektiva soužití s mimozemšťany? Je jistě nezábavné a nepovznášející chodit s mimozemšťany třeba na pivo, na večeři či na golf. Bylo by to jako jít se pobavit s kalkulačkou. V programu mimozemšťanů nejsou ostatně důležité vztahy s pozemšťany, emoce ani závazky, založen mají pouze strach, že nerealizují svůj program, že budou jinými mimozemšťany z mise odvoláni nebo anihilováni. Je v zájmu omezení destrukce i humanity mimozemšťanům pomoci se aktuálně zorientovat a opravit si program, zbavit je strachu z nedokončení díla. Při známém respektu k angloamerickým vzorům to znamená naučit je číst třeba v tezích prof. Victora R. Fuchse ze Stanfordské univerzity o nepohodlných pravdách zdravotní péče, wisconsinského guvernéra republikána Tommyho Thompsona, případně v ještě náročnějších konceptech britského NICE, respektive NIH&CE. Také bude poctivé mimozemšťanům oznámit tuzemskou pravdu, že totiž reálná medicína a řízení zdravotnictví se u nás příliš nepotkávají, takže jedno může naštěstí přežívat bez druhého. Na druhé straně z ryze vědeckého hlediska víme zatím příliš málo o motivacích mimozemšťanů při jejich současné zdejší misi. Doufejme jen, že nerozpoznaným motivovaným mimozemšťanem nebyl už starořímský lékař Sylvius, na jehož náhrobku podle důvěryhodných pramenů stálo: SYLVIUS HIC SITUS EST, GRATIS QUI NIL DEDIT UNQUAM. (Zde leží Sylvius, který neudělal nikdy nic zadarmo.)

Zdroj: